Pandořina skříňka obsahovala leccos z toho, čeho se bohové, kteří jinak Pandoru štědře obdarovali, chtěli zbavit a ještě něco navíc. Zlý úmysl. Nic pěkného. V ČKA leží pohledávky. Není to nic jiného než velice nevyrovnané interpersonální vztahy z let minulých. Je lhostejno, zda jde o osoby právnické nebo prostě o lidi. Dá se bez nadsázky říci, že je to akumulace velice nešťastného a vysoce virulentního sociálního kapitálu. Ten kapitál však má i svou finanční cenu, má i mocenskou váhu. Všechny tyto jeho atributy měly být váženy při určování chování ČKA. Zdá se však, že tomu tak nebylo. V jednom případě sehrály klíčovou roli utržené peníze, jindy mocenský vliv na nějakého dlužníka, jindy vliv nějakého dlužníka, jindy širší vliv politický. Nesmíme zapomenout ani na všudypřítomný chaos, náhodu a štěstí. Nicméně, podle mého názoru, stát zapomněl na to základní. Na to, že takovou skříňku je lépe neotevírat.

Motiv Pandořiných skříněk, třináctých komnat či moderněji řečeno kostlivců ve skříni je jedním ze základních mytologických témat. Významnou roli hrají také strážci těchto skříní, skříněk a komnat. Na první pohled je patrné, že by to obyčejný smrtelník nezvládl, nemaje dostatek sil a umu. Často proto v roli strážců a osob odpovědných za tajemství potkáváme nadpřirozené bytosti duchy, démony, džiny, obry, ba i nižší božstvo se najde.

Podívejme se na to, jak vypadá ČKA, strážce třinácté komnaty naší polistopadové společnosti a jejího ekonomického vývoje. Pro jeho přiblížení použijeme "kostičkový model". ČKA opět není nic jiného než lidé a jejich vztahy. Nejde tedy o žádné nadpřirozené síly. Na rozdíl od těch vztahů, které mají hlídat a efektivně používat v zájmu státu a možná i nás všech, to jsou ale vztahy současné a především časově omezené, neboť ČKA už má na kahánku. Při pohledu do jakéhokoliv segmentu kostičky nevidíme vůbec nic radostného. Všude vládne nejen velká neujasněnost, kdo a kam, do jakého segmentu, vlastně patří, ale bohužel i tendence urvat ještě co se dá, ať se děje co se děje. Úředníci se proplétají a pletou s politiky. ČKA má příliš mnoho politických pánů a příliš bohatou strukturu. Příliš mnoho dcer a jiného příbuzenstva. Je velkým odkladištěm všeho možného. Sama neví co má vlastně v držení.

Při její segmentaci narazíme na takový zmatek, že nám to začne připomínat samotný obsah ČKA, tedy nepřehlednou sumu vzájemných finančních závazků a pohledávek. Stručně řečeno, i celá ČKA jako instituce je jedna velká hromada nevyřízených účtů. Bohužel spíše osobních a politických, nejen finančních. A jak již bylo řečeno, nejde o minulost, ale o žhavou současnost. A u mnohých i o budoucnost.

Je s podivem, že si stát neuvědomil, jakou obrovskou moc mu dávají ony pohledávky, a namísto toho, aby je využil ve svůj prospěch a posílení své pozice v zájmu občanů, tak se rozhodl po miliardových balících vypouštět tento vysoce nakažlivý materiál víceméně naslepo do společnosti, kde tito kostlivci vypadnuvší ze skříně páchají jednoznačně více škody než užitku. Je asi pochopitelné, že se stát snaží stržit co nejvíce proti prostředkům, které za nákup už vydal, ale měl by si uvědomit, že vůbec nejvíce získal tím, že za vysokou cenu dosáhl určité stabilizace. Je podle mne krátkozraké tyto pohledávky zase zpětně do ekonomiky za malý peníz vypouštět, protože tyto pohledávky začnou vytvářet v ekonomice nestabilitu podobnou té, kvůli které byly kdysi vykoupeny a převedeny na stát.

Ten špatný a virulentní sociální kapitál, vypouštěný za pakatel z ČKA má prostě tendenci znovu rozkládat ten zdravý kolem sebe. A to nemluvím o rychlých velkých ziscích jejich kupců a o často divokých rvačkách o to, kdo urve jaký kus. A už vůbec nemluvím o publicitě, která je tomu všemu dostává. To vše má na společnost devastující účinek.

Argumentace tím, že se dlužníci nesmí přestat bát a že stát na efektivní vymáhání nemá síly, je naprosto falešná. Stát se nepoučil ani z krachu Union Banky před pěti lety, která byla podobným odkladištěm špatných výsledků éry malých bank. Tenkrát jsem k tomu napsal poznámku s názvem "Už starý Stanislavskij", která vyšla před více než třemi lety v Konkursních novinách. Situace se opakuje v bleděmodrém. Stát rezignoval na řízení celého procesu a spokojil se s kriteriem, kdo dá víc, ať to stojí, co to stojí. Neštěstí bylo a je hotovo. A ještě bude.

Dá se očekávat, že i nyní dojde po organizačním nadšení a realizačním vystřízlivění na hledání viníků. Opět se bude prát kožich všem kolem, kdož se kolem pohledávek motají a bude se hledat ten největší lumpík. Nepochybně se objeví konspirační teorie a snůšky pavlačových a odposlechových drbů na úrovni Kubiceho zprávy.

Zřejmě dojde i k potrestání nevinných a nakonec i k vyznamenání nezúčastněných, tak, jak je u nás zvykem.

Nicméně se zdá, že problémy ČKA by se mohly velice hodit při sestavování nového povolebního mocenského týmu poté, co se ti dva velcí kluci konečně vezmou. Je totiž možné očekávat, že by se několik různě barevných autobusů povolaných, kteří se tlačí na mocenské posty, mohlo scvrknou na jeden až dva šedé mikrobusy, protože ostatní budou muset počkat, než se vyšetří to, či ono. A bude rázem jasno. Stejně tak by mohlo dojít k pokusu o "projasnění" podnikatelských kruhů. Zkrátka a dobře, je zase co na koho hodit a není toho málo.

Nezbývá, než se vrátit do řecké mytologie. Nepodléhejme iluzi, že neštěstí, které způsobila Pandořina skříňka lidstvu svým vypuštěným obsahem, byla dílem slepičího mozku nějaké ženy, jak se nám snaží namluvit misogyni všeho druhu. Je to hloupost a jedná se o nástroj ponižování žen nikoliv nepodobný dnes tolik populární Máří Magdaléně. Právě naopak. Celý projekt Pandora a především Pandora sama i s její krabičkou byly účelově vytvořeny k tomu, aby srazily lidstvu hřebínek a za vším stál sám Zeus Hromovládný a spol. Jeho bráška Hefaistos, ač kovář, ji uplácal z hlíny a vytvořil tak antický předobraz pramáti Evy a ostatní bohové ji obdarovali tak, že připomínala antického Jamese Bonda. Její úkol byl jasný. Pokořit lidstvo a ukončit jeho Zlatý věk, protože už se ani bohů nebálo a díky darům Prométheovým se bez nich klidně obešlo a dokonce jim přestalo obětovat. Titán Prométheus za to platil pravidelnými dodávkami vnitřností pro olympskou orlí letku a jeho bratr Epimétheus dostal od boha Herma darem za ženu Pandoru. Spíše by se dalo říci, že kam čert (nebo snad i bůh?!?) nemůže...

A tak zůstávají otázky. Je ČKA Pandořinou skříňkou nebo samotnou Pandorou?! A kdo je Zeus?! Na druhé straně ale některé otázky odpadají. Například ta, jestli jde o selhání jednotlivce nebo systému ČKA. Odpověď zní, že ČKA ve své stávající podobě neměla nikdy existovat. A když už, tak se neměla nikdy otevírat, spravovat ji měli úředníci s definitivou a přesně daným mandátem a pohledávky měly být převedeny do zvláštního režimu. Řečeno obrazně, jazykem řecké mytologie, ČKA měla být v rukách tří Moir, bohyní osudu, na které neměl čáku ani Zeus. ČKA se otevírala příliš často na to, aby v ní zůstala alespoň ta naděje, která prý údajně zůstala skrčena na dně Pandořiny skříňky, když ji po prvním údajném leknutí Pandora zase přibouchla. Ale možná není o co stát.

Některé antické prameny totiž hovoří o tom, že i ta naděje byla prázdná a falešná. Kde už jen jsem to slyšel... "prázdná a falešná"...?!