31. 7. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
31. 7. 2006

Irák: Spíše nightmare než cakewalk

Původní představy amerických jestřábů o okupaci Iráku (v jejich slovníku "osvobození Iráku") byly téměř romantické. Superpřevaha technologicky nejvyspělejší armády na světě měla v prvních hodinách útoku přinést šok a hrůzu ("shock & awe") zločinnému Husajnovu režimu. Jen režimu, neboť (bylo několikrát zdůrazněno) nebojovalo se proti iráckému lidu -- ten byl osvobozován od diktátora.

Po úvodním soustředěném bombardování měli "naši [američtí] stateční muži a ženy" vykonat "their job" -- dobýt Bagdád a posléze celý Irák. Osvobozovaný irácký lid je měl vítat květinami. Husajnův režim se měl zhroutit, zatímco demokratické síly v Iráku měly jakýmsi samopohybem převzít moc a dokončit práci, kterou nezištně a s heroickým idealismem započaly Spojené státy. Země měla být rekonstruována s pomocí takových firem, jako je Bechtel nebo Halliburton; náklady měly být pokryty ziskem z prodeje irácké ropy. Irák se měl stát výkladní skříní demokracie na Blízkém východě. Rok po "osvobození" měl být počet amerických vojáků v Iráku zredukován na přibližně 30 tisíc. Stažené americké síly by se pak mohly věnovat obdobnému osvobozování utlačovaného lidu Sýrie a Íránu.

Pro tuto vysněnou představu se, podle názvu článku Cakewalk v Iráku publikovaného v listu Washington Post dne 13. února 2002, vžilo anglické označení cakewalk (původně, na konci 19. století, znamenalo toto slovo taneční soutěž, v níž černí otroci parodovali pompéznost bělochů; vítěz klání vyhrál kus dortu). Autor zmíněného článku Ken Adelman argumentoval již rok před invazí, že akce proti Husajnovi by byla cakewalk (česky: "byla by to hračka"), protože "(1) Minule to byl cakewalk; (2) oni se stali mnohem slabší; (3) my jsme se stali mnohem silnější a (4) tentokrát do toho jdeme s plným nasazením."

Invaze do Iráku -- promarněné šance

Přes množství obětí mezi civilním obyvatelstvem byli Iráčané rádi, že Spojené státy svrhly Saddáma Husajna. Ačkoli pohlíželi na americké vojáky se značnou nedůvěrou, nechovali se většinou nepřátelsky. V prvních týdnech po obsazení Bagdádu tak bylo možno vidět ve světovém tisku fotografie amerických vojáků, kterak si na ulici u stánku kupují některé z typických místních jídel. Ta doba ovšem velmi rychle pominula. Proč? Čeho byli vlastně Iráčané svědky?

Při obsazování Bagdádu Američané ochránili prakticky jediné ministerstvo -- ministerstvo ropného průmyslu. Hlavní město rychle ovládl chaos, rabovalo se. Americká armáda ignorovala volání po zavedení pořádku. Američtí vojáci vykazovali značnou kulturní necitlivost hraničící s rasismem. V zemi s letními teplotami přes 40°C se nikdo nestaral o obnovení infrastruktury zdecimované nejen proběhnuvší invazí, ale též sankcemi a bombardováním v průběhu devadesátých let. Četné výpadky v dodávce elektřiny, nekonečné fronty na benzín a nedostupnost zdravotně nezávadné vody zvyšovaly nevoli iráckého obyvatelstva, které se stále častěji dotazovalo, kdy Američané opustí jeho zemi.

Ti zatím likvidovali (zpočátku jen chabý) ozbrojený odpor používáním přehnaně velké síly. Zabitím jednoho, dvou ozbrojenců, často spolu s nevinnými ženami a dětmi, si proti sobě postavili mnohdy celé rozvětvené příbuzenstvo zabitých, čítající desítky ozbrojených mužů. Členové strany Baath, bez ohledu na pozici, kterou ve stranické hierarchii zastávali, byli propuštěni ze státních služeb, čímž vznikla armáda (téměř doslova) rozhořčených nezaměstnaných.

Dočasná koaliční správa kvůli obavám ze vzniku nové irácké vlády nedostatečně nakloněné americkým zájmům odsunula o dlouhé měsíce konání prvních demokratických voleb. Podle některých komentátorů právě tímto krokem rozhodli Američané o své faktické porážce v Iráku.

Pak přišly skandály v Abú Ghurajbu. Dobývání třísettisícové Fallúdže a později její faktické srovnání se zemí. Následovalo intenzivní bombardování měst Hadítha, Ramádí, Tal Afar, Kút a mnoha dalších; bombardování, o kterém se v západních sdělovacích prostředcích prakticky vůbec neinformovalo. Iráčané reagovali stále propracovanějším a nebezpečnějším odbojem proti okupantům.

Americká administrativa přesto se svých naivních představ neslevovala. Pozornost svou i americké veřejnosti opakovaně obracela k bodům zvratu, po nichž se údajně měla situace konečně začít zlepšovat. Těch bodů bylo již několik: zajetí Saddáma Husajna a zabití jeho synů, předání moci přechodné irácké vládě, schválení ústavy, volby do iráckého parlamentu, sestavení nové irácké vlády, zabití (údajného) Músy Zarkáwího... Po každém z těchto bodů zvratu ale ve skutečnosti došlo k dalšímu zhoršení situace. Odboj nepolevil; američtí vojáci a iráčtí partyzáni i civilisté umírají. Únosy, znásilňování, atentáty a sektářské násilí provázené vražděním a bestiálním mučením -- to vše jsou věci, jež přišly namísto Bushem a Blairem slibované demokracie a prosperity "osvobozeného" Iráku. Nelze se divit sarkastické poznámce ruského prezidenta Putina na petrohradské tiskové konferenci s Georgem Bushem -- irácký "úspěch" ze všeho nejvíc připomíná hrůzné vize malíře Hieronyma Bosche.

Situace v Bagdádu

Následkem katastrofální bezpečnostní situace je téměř naprostá absence západních novinářů. Ti, kteří se do Iráku přece jen odváži, skončí většinou v Bagdádu v opevněné Zelené zóně, odkud praktikují to, čemu Robert Fisk, vynikající znalec arabštiny a dopisovatel britského listu Independent, říká pohrdlivě "hotelová žurnalistika".

Mezi ty, kdo se alespoň občas snaží získat realistický obraz o skutečném dění v Iráku, patří James Hider z internetového deníku Times Online. Ve svém příspěvku z 13. července 2006 popisuje, jak po několika měsících své nepřítomnosti v Bagdádu s napětím čekal, zda se setká se svým přítelem Alim, který po tři roky pracoval jako překladatel pro deník Times. Z Hiderovy osobní zkušenosti vskutku mrazí. Píše:

Ali mi zavolal v úterý večer, kolem půl jedenácté. Jsou tady auta plná ozbrojenců slídících po našem [nábožensky] promíšeném sousedství, řekl. On a jeho sousedé si horečnatě vyměňovali informace ve snaze identifikovat ozbrojence.

Je to Mahdího armáda, ší`itská milice obviňovaná z vrtání děr do očí a končetin svých obětí před tím, než je hromadně popraví? Nebo to jsou sunnitští povstalci, pronásledující Ší`ity, aby se jim pomstili za nedělní masakr, při kterém ší`itští ozbrojenci v oblasti zvané Džihád tahali lidi z aut a domů a stříleli je na ulici?

Ali má příjmení, které lze dobře pokládat za ší`itské. Jeho švagr má nezpochybnitelné sunnitské jméno. Dohodli se, že pokud rozpoznají, že ozbrojenci jsou Ší`ité, půjde jim otevřít Ali. Pokud to budou Sunnité, půjde otevřít jeho švagr. Ten, kdo nebude moci otevřít, se schová do psí boudy na střeše.

Plán B je jednodušší: úprkem se přesunout 50 metrů do sousedního domu obydleného tuctem bratrů. Všechny irácké domy jsou v těchto nelítostných časech přecpány zbraněmi pro sebeobranu. Společně by se mohli ozbrojencům postavit.

"Musíme čekat a uvidíme, jaký bude náš osud," řekl mi Ali. Bylo to poprvé za tři roky bombardování, bojů a únosů, co jsem slyšel strach v hlase tohoto podsaditého muže, ale nemohl jsem mu nijak pomoci.

Noc předtím jsem vedl podobný rozhovor s mým řidičem, Ší`itou, který žije v jiné části západního Bagdádu. Volal mi v jedenáct v noci s tím, že kolem jejich domu zuří bitva a že jeho rodina se skryla v koupelně, která je bez oken. Mahdího ozbrojenci, ve snaze vytlačit všechny Sunnity z oblasti, bojovali se sunnitskými Mudžáhidíny o kontrolu nad nedalekou strategickou pozicí. Jejich palba zaznívala do našeho telefonického rozhovoru.

Zavolali jsme americkému veliteli trénujícímu irácké bezpečnostní jednotky v oblasti. Řekl nám, že se s tím nedá nic udělat: "Tady se střílí každou noc. Je to jako pronásledování duchů."

James Hider dále připomíná, že v poslední době jen v Bagdádu přivážejí do márnic desítky mrtvých (popravených) denně. Přestože na začátku června zaplavil nový irácký premiér al-Maliki ulice Bagdádu desítkami tisíc vojáků a policistů, prakticky nic se nezměnilo. Ší`ité se snaží zcela vytlačit Sunnity z Bagdádu a, protože ovládají ministerstvo vnitra, využívají vládních jednotek k útokům na sunnitské mešity a k vraždění civilistů. Podle mnoha Iráčanů v zemi začíná, pokud už neprobíhá, občanská válka.

James Hider pak připojuje další své zkušenosti:

Místní novinář mi tento týden s hořkostí v hlase řekl, že Iráčané shledávají ironickým, že Saddám Husajn je souzen za zabití 148 lidí před 24 lety, když milice loajální nynějším vládním stranám zabijí totéž množství lidí každých pár dní. Ale této ironii se zde nemá kdo smát. Lidé jsou příliš zaneprázdněni balením zavazadel a starostmi, zda se jim podaří uniknout živým.

Kdo může, opouští zemi. Na bagdádském letišti se davy Iráčanů tahají o místa v odlétajících strojích. Počet odletů do Damašku vzrostl ze tří na osm týdně.

Neurolog odlétající se svou ženou do Jordánska, pokračuje James Hider, mi řekl, že bude hledat práci v zahraničí a že doufá, že se nikdy nebude muset vrátit. "Byli jsme tak šťastni 9. dubna 2003, když Američané přišli. Ale vzdal jsem to. Irák není připraven na demokracii."

Přes obrovské riziko, které s sebou nese cesta přes Sunnitský trojúhelník [znám též jako Trojúhelník smrti], množství autobusů jezdících do Jordánska vzrostlo z počtu dvou denně na nějakých 40 až 50.

Ve studii zkoumající počty Iráčanů, již opustili svou zemi po americké invazi, uvedl před měsícem americký Výbor pro uprchlíky a přistěhovalce, že v roce 2005 bylo v Sýrii a v Jordánsku 644 500 uprchlíků -- asi 2,5% obyvatel Iráku (obdobné informace spolu s varováním, že Irák ztrácí své nejlepší mozky, publikoval 26. června list Washington Times). Dohromady odešlo do zahraničí 889 000 Iráčanů, což je podle prezidentky Výboru Lavinie Limón "největší současný tok běženců na světě."

A je možné, že exodus teprve začíná.

                 
Obsah vydání       31. 7. 2006
31. 7. 2006 "Nalezli je schoulené k sobě."
31. 7. 2006 Robert Fisk: Jak můžeme zůstávat v nečinnosti a dovolit, aby tohle pokračovalo?
31. 7. 2006 c23chtek Doupov 2oo6 - armádní cvičení v pohodičce Štěpán  Kotrba
31. 7. 2006 Seminář o ochraně soukromí a cestování
31. 7. 2006 Izrael bombarduje Libanon navzdory "přestávce v náletech"
31. 7. 2006 Izrael suspendoval letecké údery proti jižnímu Libanonu
31. 7. 2006 Martin van Creveld: "Počínaje Libanonem, jdeme od porážky k porážce" Karel  Dolejší
31. 7. 2006 Irák: Spíše nightmare než cakewalk Jakub  Rolčík
31. 7. 2006 Řekne nám konečně někdo, o co ve skutečnosti jde v Libanonu? Jindřich  Kalous
31. 7. 2006 Docela malá neděle na malém městě Marcela  Gunázerová
31. 7. 2006 TV stanice C-span dává velký prostor skeptikům ohledně 11. září
31. 7. 2006 Davová hysterie
31. 7. 2006 Pane Paroubku, odejděte... Boris  Cvek
31. 7. 2006 Dotaz pro antikomunistu Ivana Biela
31. 7. 2006 Cztk Revue?
31. 7. 2006 Dvě významné české filmové akce Jan  Čulík
31. 7. 2006 Řekne ministr lidem, že už "to" nemůžeme zrušit, když "to" zašlo tak daleko?
31. 7. 2006 Bude Rusko reagovat na snahy USA o raketové základny v Evropě? Jiří G. Müller
29. 7. 2006 Horko... Alex  Koenigsmark
29. 7. 2006 Nerušte mé kruhy!
28. 7. 2006 Reggio a Tarkovskij Jan  Čulík
27. 7. 2006 Literární příběh ztrácí účinek a společenskou váhu, protože je pouze fabulovaný Miroslav  Vejlupek
28. 7. 2006 Je kritika komunistického útlaku antikomunismus?
28. 7. 2006 Výročí 10 let: 29. 7.1996 - první vydání Britských listů
28. 7. 2006 Brána pro nové myšlenky: Deset let Britských listů
28. 7. 2006 Britské listy -- a gateway of ideas
28. 7. 2006 Archiv od října 1996 do září 2001
28. 7. 2006 Prima: Vidiny Oldřich  Průša
27. 7. 2006 Antikomunistická mše Jan  Čulík
22. 11. 2003 Adresy redakce

Útok na USA, Afghánistán, Irák RSS 2.0      Historie >
31. 7. 2006 Irák: Spíše nightmare než cakewalk Jakub  Rolčík
21. 7. 2006 OSN: Každý den umírá 100 iráckých civilistů   
21. 7. 2006 Irácký Vietnam Štěpán  Kotrba
12. 7. 2006 Znásilnění v Iráku   
7. 7. 2006 Rozdel' a panuj Karim  Chaibi
7. 7. 2006 Cesta na Guantánamo Jan  Čulík
30. 6. 2006 Americké vojenské tribunály pro vězně z Guantánama jsou "protizákonné"   
21. 6. 2006 Život v Bagdádu (jak ho líčí americký velvyslanec)   
21. 6. 2006 Irák: barvy svobody Martin  Šaffek
16. 6. 2006 Irák: 60 britských vojáků měsíčně trpí duševními chorobami   
13. 6. 2006 Iráčtí poslanci potvrdili mučení a zneužívání vězňů v iráckých věznicích   
12. 6. 2006 Nová Fallúdža: Obyvatelé iráckého Ramádí žijí v obavách z nadcházející velké bitvy Karel  Dolejší
10. 6. 2006 Sebevraždy v Guantánámo jsou "válečným aktem"   
8. 6. 2006 Zarkáví je mrtev   
30. 5. 2006 Havárie amerického vozidla vyvolala v Kábulu nepokoje   

Soud a poprava Saddáma Husseina RSS 2.0      Historie >
31. 7. 2006 Irák: Spíše nightmare než cakewalk Jakub  Rolčík
21. 6. 2006 Život v Bagdádu (jak ho líčí americký velvyslanec)   
21. 6. 2006 Irák: barvy svobody Martin  Šaffek
3. 2. 2006 Bush řekl Blairovi: "Invazi do Iráku provedeme stůj co stůj"   
22. 12. 2005 Saddám Husajn: "Američané mě mučili"   
14. 12. 2005 George Bush: Výzvědné informace pro válku v Iráku byly chybné, přesto však bylo správné svrhnout Saddáma Husajna   
28. 11. 2005 Talabani: Alávího tvrzení je nesmysl   
27. 11. 2005 Aláví: Porušování lidských práv v Iráku je nyní horší než za Saddáma   
16. 11. 2005 Američané použili v Iráku chemické zbraně - a pak o tom lhali   
9. 11. 2005 "V tajných věznicích se nemučí, pokud vůbec existují!" říká Bílý dům Jiří  Míka
9. 11. 2005 Americké jednotky "užily při útoku na město Fallúdža chemických zbraní"   
19. 10. 2005 Saddam Husajn odmítl uznat soud   
18. 10. 2005 Ve středu začne proces se Saddámem Husajnem - Iráčany to nezajímá   
14. 10. 2005 Saddáma Husajna bude zastupovat britský obhájce   
11. 8. 2005 Západ naprosto nepochopil, jak Střední Východ funguje