Topolánek má smůlu, že jeho oranžoví protivníci nejsou padlí na hlavu a vědí stejně dobře jako on, že rozhodující nejsou obecné cíle, ale především prostředky k jejich dosažení. Šestiprocentní hospodářský růst je hezký, ale politika rozhoduje o tom, kdo se jakým dílem bude podílet na porcování vytvořeného koláče. A tady se východiska obou protivných stran povolebního vyjednávání diametrálně liší. ODS vsadila v předvolební kampani na extrémní projekt ideálního liberálního státu, který nikde neexistuje, leda v traktátech soudobých neokonzervativců. Za pomoci spřízněných ekonomů a publicistů prohlásila tuto iluzi za jedinou správnou a možnou variantu řešení společenských problémů dneška. A spousta lidí jí na základě této intelektuální masáže uvěřila.

ODS vytýká sociálním demokratům, že nemají konstruktivní program společenských změn. Ale o jaké změny má úspěšná vládní strana usilovat v době, kdy se zemi daří jako nikdy dříve? Jaký růst chce docílit daňový mág Vlastimil Tlustý? O jedno, možná jeden a půl procentního bodu víc než je současnost (a to ještě právě dnes ČNB to jedno procento navíc ve své prognóze na letošní rok už přidala i bez rovné daně). I on si přece musí být vědom nebezpečí "přehřátí" ekonomiky způsobené nadměrným krátkodobým a dlouhodobě těžko udržitelným růstovým skokem. To máme uvěřit, že pro to mizerné jedno procento musíme riskovat rozsáhlý daňový experiment s možností obrovských počátečních schodků státního rozpočtu? Nebylo by jednodušší shodnout se na postupném snižování daní takovým způsobem, aby z toho profitovaly především chudší vrstvy obyvatelstva, které svou prací zmíněný růst vytvářejí? Bylo by to uznání i jejich poctivé a usilovné práce, na rozdíl od obvyklé nadměrné glorifikace invence a manažerského umu podnikatelů. Kde by byli podnikatelé bez kvalifikovaného personálu?

Problém je, že se ODS dostala do přílišného vleku podnikatelských lobby a liberálních ekonomů. Namísto, aby usměrňovala jejich zájmové postoje směrem k realitě, dává se jimi ovládat a nemá odvahu říci, že ekonomie není jen rovnováha kvantifikovatelných veličin, ale také rovnováha zájmů. Topolánek by projevil vskutku státnickou moudrost, kdyby dokázal poněkud zkrotit nadměrné sebevědomí rodící se buržoazie a vyšších středních vrstev. Dokázali toho opravdu hodně, ale do svých konkurentů na západ od Aše mají ještě dosti daleko. Jinak by neustále nežehrali na údajně příliš vysoké osobní náklady, které jsou ale ve skutečnosti oproti evropskému průměru sotva poloviční. Správný konzervativní politik by jim měl dokázat taktně vysvětlit, že jejich základní úlohou je úspěšně prodávat kvalifikovanou práci svých zaměstnanců, čemuž se při vší úctě teprve učí, namísto aby jen papouškoval jejich neustálé stesky na vysokou odvodovou zátěž.

Problém současného vyjednávacího patu není v tom, že by se ČSSD chtěla stůj co stůj udržet u moci, ale právě zatvrzelý a dogmatický přístup ODS. To, že se jí podařilo vnutit svoje základní představy dvěma politickým trpaslíkům (a to ještě mnohdy za cenu slovních ekvilibristik), jí ještě nedává mandát vnucovat svůj menšinový názor celé společnosti. Stejně jako ČSSD by měla přijmout volební remízu jako fakt, který umožní realizovat pouze některé, ostatními částmi společnosti akceptovatelné body předvolebního programu. Namísto unavujících a neúčinných fint s cílem přechytračit protivníka by měla položit na stůl konkrétní návrhy a diskutovat o nich. Výsledkem jednání nemůže být nic jiného než kompromis a ten odpovědní politici musí umět vysvětlit svým voličům. Na skutečnost, že voliči pravice očekávali od voleb více než česká levice, se nelze vymlouvat, to není důvod k strnulosti a zabedněnosti.

Topolánek by se také konečně měl začít chovat jako skutečný "chlap s gulama" a nebát se zariskovat. Koaliční projekt byl na takovém riziku původně postaven. Když neuspěli vlastní kandidáti na předsedu sněmovny, nechť je zvolen sociální demokrat nebo komunista. Vždyť z hlediska úspěchu při hlasování o důvěře je úplně jedno, kdo sněmovnu v tu chvíli řídí. Od chvíle jmenování premiérem pak bude mít celých třicet dní, aby dále jednal o podpoře koaliční vlády. A když už se mu nepodaří nic vyjednat, pak je třeba čestně požádat o důvěru a unést případný neúspěch. Namísto toho ale předseda ODS chodí jako kocour kolem horké kaše, přešlapuje na místě a dává najevo, jak moc se bojí prohry. Zdá se, že si není jistý ani budoucí podporou svých současných koaličních partnerů v odlišných podmínkách vládnutí (například v případě menšinové vlády ODS) a raději si je proto drží jako rukojmí při nekonečných jednáních. Asi si uvědomuje, jak daleko se ODS vzdálila středovým a pravicovým stranám evropského střihu.

Po dvou měsících nestandardního postupu pověření -- nepověření je už načase vrátit chod politických vyjednávání do striktně ústavních procedur. Prostě zvolit předsedu sněmovny, donutit tím současnou vládu k demisi a prezident republiky jmenuje vládu novou. Ta předstoupí do 30 dnů před sněmovnu a požádá ji o důvěru. V případě, že se tak nestane, nastává druhý pokus a po něm třetí. Nepodaří-li se ani ten, připadají v úvahu pouze nové volby. Vždyť je to tak jednoduché a logické, nevím, co na tom komu vadí.

Jiří Paroubek nemůže současnou situaci odblokovat, aniž by tím ztratil vše. Dokonce ani demisi podat nemůže, prezident by ji nepřijal. Naopak Topolánek volbou levicového předsedy parlamentu neztrácí nic, ani ten třetí pokus. Nechápu také, proč se v současné remízové situaci tolik bojí, že koaliční projekt ztroskotá. Vždyť i kdyby vznikla širší ("duhová") koalice nebo dokonce komunisty navržená dočasná vláda národní jednoty, nikdo by mu jako předsedovi nejsilnější politické strany neupřel nárok na premiérské křeslo. Určitě by mu neuškodilo ani poctivé přiznání, že rovná daň nebude, protože si ji většina občanů nepřeje či že zákoník práce rozhodně nebrzdí rychlý ekonomický růst. A výzvou k vlastním voličům, aby si také vážili a respektovali politické protivníky jako si jich váží on sám, by se již přiblížil parametrům skutečného premiéra. Ale to jsem se daleko u moře asi příliš zasnil a na chvíli uvěřil, že máme na politické scéně také státníky a nejen přízemní hokynáře. Státníci se na rozdíl od hokynářů cítí být reprezentanty nikoli pouze menšinové skupiny obyvatel, ale všech -- tedy i těch, kteří s nimi nesouhlasí.