Koaliční smlouva uvádí některé principy jen značně obecně, bez žádoucí konkretizace. Pokud jde o základní a střední vzdělávání, jsou v tomto rámcovém programu koalice přinejmenším DVA kritické body na účet předchozí činnosti ČSSD: předběžné přibrzdění státních maturit a opětný návrat škol do menších obcí. Tato stať letmo připomíná, že si více než deklarovanou pozornost zaslouží také vysoké školy. A pokud jde o maturity, připomíná NEZBYTNOST znovuzavedení matematiky jako povinného maturitního předmětu. Abychom jinak moc brzy nezplakali nad výdělkem, jak se říká; a to včetně nynějších "prvňáků"? V současné koaliční smlouvě v její preambuli se píše mj. o "sociální a ekologické odpovědnosti". Ve výčtu "základních priorit" hned po mezinárodně-politických námětech na druhém místě v programových cílech je bod se záhlavím "Občan, rodina a společnost vzdělání a kultury" (dovolil jsem si něco navíc vypíchnout kurzívou --- M. D.). Právě v tomto bodu je příslibně uvedeno, že "navýšíme prostředky z veřejných zdrojů pro vzdělávání, vědu a výzkum"; i když okamžitě možná jak smluvní strany, tak my --- jako další adresáti textu --- nevíme, o kolik a jakým způsobem k tomu "navýšení" má dojít. Pokud jde o samo školství, pak ten, kdo zná nedávné kroky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), okamžitě ví, kde nová koalice chce přibrzdit nebo dokonce navracet do předchozího stavu. Přibrzdit, pokud jde o tzv. státní maturity; a zřejmě znovu vrátit do malých obcí základní školy, které tam byly nedávno zrušeny. Pokud jde o vysoké školy, nemá být zavedeno "školné". O kolik se mají v celém školském sektoru finanční a další prostředky procentuálně navýšit, uvedeno není. Jen v kultuře se má podíl výdajů státního rozpočtu "postupně" zvýšit "až na 1 % státního rozpočtu".

Podle zdrojů z OECD (odvozující procenta z HDP) jen u vysokých škol průměrné náklady obecně dosáhly za loňský rok (2005) 1,7 % HDP. Ve Spojených státech dokonce 2,6 %, v Evropě např. Dánsko 1,9 %, zatímco Francie, Německo nebo Spojené království Velké Británie jen 1,1 %. Přitom ve vysokém školství se jako výzkumná centra mezi světově nejvýznamnějších 50 takto kvalifikovaných institucí prosadily z Evropy především univerzity anglické. Zatím to dále nerozvádějme, ale na význam vysokých škol a vědeckých ústavů pro celkový rozvoj hospodářství (ale i třeba léčebné péče) nezapomínejme. A ovšemže se dost přitom ve světě mluví o základní a zcela prioritní investici do budoucnosti. Obdiv sklízí mj. Finsko.

Koneckonců veškerá vzdělanost nutně začíná dobrou --- a stimulativní --- přípravou zdola, hned od mateřských a základních ("obecných") škol. Také víme, jakými --- nejednou vzájemně protikladnými --- cestami se naše školství ubíralo, chceme-li je vnímat jen v průběhu posledního sta let. Už koncem 19. století Masaryk upozorňoval na to, že a jak mimoškolské inspirace žactva nutně nárokují celoživotní vzdělávání učitelstva. Jsme v něčem ještě dědici Masarykových koncepcí a mělo by to smysl? Mezi oběma světovými válkami (tedy v době tzv. První republiky) se hledaly nové cesty, i když přežívaly formální přístupy k výuce, zdůrazňující víceméně jen faktografické zřetele. Aniž to bylo vinou feminizace našeho školství po 2. světové válce, právě tehdy --- kromě politizace výuky a zlodušského "kádrování" žactva --- jakoby "po vzoru Sovětského svazu" se učilo výlučně faktograficky, se spoustou doprovodných formalit (nástěnky, sběr surovin, tzv. veřejně prospěšná činnost, brigády). Honorování učitelstva po roce 1945 (až dodnes!) neumožňuje efektivně získávat větší počet mužů pro pedagogickou profesi, což není dobré. Převažují-li v učitelských sborech stále ženy, jen málokterá z nich má --- jako vesměs zároveň žena-matka --- tolik času, kolik si ho běžně vyhrazují ve svých povoláních muži, aby vynikli; což jim stále umožňují ty stereotypy, které sociálně-psychologicky stále převládají: starost o domácnost zůstává vesměs ženám, ať jsou manželkami nebo jen "partnerkami" či "přítelkyněmi". Vyšší platové ocenění samozřejmě by mělo být provázeno také nějakými periodickými školeními a "atestacemi", spolu s dalšími prémiemi za výrazně a průkazně lepší práci (že by navíc také ještě "mimoškolní"?). O významu škol také v menších osadách jsem se příležitostně zmínil jindy: Je fuk, jak vypadá základní školství malých obcí?

Zcela nepřehlédnutelně špatně to je s tolik uplatňovanou tradicí jakoby antagonistického protikladu mezi tzv. "humanitním" a "přírodně-technickým" vzděláním. I ten, kdo má pocit, že ho zajímá třeba jen literatura nebo film, by měl vědět, co znamená exaktnost ve vědách a v technice. A naopak zase přírodovědecky nebo technicky orientovaní lidé by rozhodně neměli v sobě postrádat potřebu jisté zkušenosti z těch disciplín, které nemohou mít algoritmické zadání. Z obou stran tohle všechno by mělo být aspoň trochu propojeno; před půl stoletím C P. Snow propojil "obě kultury" (1959) a J. Brockman to pak charakterizoval jako "třetí kulturu" (1995). Nedávno se obdobně vyjádřil E. O. Wilson, když psal o "konsilienci" mezi oběma typy vědění; ani jsme pro tento stav mysli kupodivu v češtině nehledali žádný ekvivalent. Ne každé "propojení" je ale smysluplné a funkční; viz malou ilustraci k dosavadní "koncepčnosti": Uděláme ze dvou předmětů jeden? Co třetího nabídne chystaný koktejl?

Přiznám se, že jsem byl osobně značně překvapen, když jsem před časem slyšel z úst pí. ministryně školství Buzkové, že sympatizuje s názorem, aby součástí maturit napříště nebyla jako povinný předmět matematika. Chápu ovšem její možnou úzkost z gymnaziálních matematických písemek nebo možné trapasy ze zkoušení u tabule, když zřejmě se jí někdy dříve --- v době, když ještě snad o mnoho nešlo --- muselo stát, že nějakou tu vyučovací hodinu z matematiky chyběla a nato se jí zřejmě už nepodařilo tu látku adekvátně dohnat a osvojit si ji. A právě tohle je na té --- pro mnohé tak "strašidelné" --- matematice tak důležité: že má závazné a na sebe navazující procedurální principy, jež je třeba respektovat. Aspoň tomu měly přijít na kloub generace žactva a studentstva už před sto nebo před padesáti lety. Vzhledem k nezbytnosti jisté minimální počítačové gramotnosti v naší mladé generaci zůstává nepochopitelné, že se mohlo samo ministerstvo (MŠMT) vyjádřit tak neprozíravě k závažnému --- a nesmírně riskantnímu --- námětu na zrušení povinné maturity z matematiky! Maturity bez "matiky"

Jen jako doušku tu uveďme výstrahu z amerického týdeníku "Newsweek" z 12. června 2006. Ve smutně laděné stati týkající se evropského školství jeden její podtitulek zní: "Kdysi hnací síla, dnes se Německo řadí na 20. místě mezi 30 zeměmi OECD v matematice a ve čtení." Kam bychom brzy dospěli v ČR bez přiměřeného zřetele jak k exaktnosti, tak ke zrovna tolik citlivé "hominizaci" v našich životech?

A úplně "na okraj"? Že teď skončí hrozně významný den pro "prvňáky"? Nebylo to "politické rozhodnutí" Cožpak není právě "učitel-elementarista" rozhodujícím klíčem k zažehnutí zvídavosti a výchozí odpovědnosti ke školské práci? Neměl by být honorován aspoň jako univerzitní profesor, pokud to se svými svěřenci umí?