Tu otázku v titulku dal zatím ještě nerozhodnutým Mařenčiným rodičům jako smluvní expert také Kecal z "Prodané nevěsty". Ne že by návrh koaliční smlouvy ODS, KDU-ČSL a SZ sliboval "kus pole" a "novou zahradu", ba dokonce "novou almaru". A Mirek Topolánek taky není jenom nějaký dohazovač. Přitom my voliči po těch červnových volbách už rovněž nejsme v situaci, kdy bychom okamžitě měli ještě něco rozhodovat. Nejen že jsme si už zvolili (jak se s oblibou teď říká: "pat"!). Ale ti námi zvolení teď budou dále nějaký čas rozhodovat za nás. Kéž by "v našem obecném zájmu", je-li taký.

A teď už vážně. I když by politika měla mít jisté standardy a úhly pohledu, za které se nešilhá, musí reagovat dynamicky na neustále se měnící situaci. Nejednou se pak stane, že v zájmu udržení moci taková politika posléze uvízne v improvizovaném pragmatismu postupů a jednání ze dne na den. Principy a programy bývají poté hozeny za hlavu. Ovšemže hned po volbách zůstává ještě ve společnosti alespoň zpočátku zvýšený zájem o zjištění, jak vlastně si počínají ti, do nichž jsme investovali své hlasy.

Rozhodně by se nemělo přehlížet, k jakým výsledkům v červnových volbách dospěla ČSSD. Jako vládní strana nesoucí rozhodující zodpovědnost za vládu již po dvě funkční období zaznamenala v posledních volbách přírůstek jak hlasů, tak mandátů. V té konstelaci politických sil a nálad, jaké tu mezi námi byly málem celý poslední rok, muselo se navíc ještě zdát, že by ČSSD mohla "ustát" svou další a již třetí --- dokonce i menšinovou --- vládu i z druhého povolebního místa. I ten signál o "Marťanech" byl výmluvný, bez ohledu na usnesení Bohumínského sjezdu ČSSD o nemožnosti aktivní spolupráce s KSČM. Jenže už v předjaří 2006 bylo očividné, že KDU-ČSL okatě šilhá po sblížení s ODS, v níž větřila vítěze příštích voleb; ať už ta "středovost" KDU-ČSL měla být napříště viděna více vpravo od středu, a ne už vlevo od středu --- střed-nestřed. A ještě se tehdy národ voličů s mediální naléhavostí nedověděl o kýžené další "třetí síle", o SZ jako nadějně nadpětiprocentní straně do parlamentu (když "Evropští demokraté" byli zváženi jako "lehčí", bez ohledu na své celoevropské zviditelnění). Přitom se SZ nejdřív dostávala do palby kritiky ze strany politiků ODS, takže se mohla jevit jako potenciální stoupenec "levicové" politiky ČSSD, když navíc "zelení" bývají vnímáni v evropském kontextu jako "levicově" orientovaní.

Od podmínek předjaří 2006 se liší začátek léta 2006 dost pronikavě. Říká-li se, že tu stojí proti sobě 100 a 100 mandátů, je třeba to maličko dát pod drobnohled. Koaliční smlouvou tu máme kompaktních sto mandátů pro očekávaný vládní program proti zatím diferencovaně součtu 74 mandátů (ČSSD) s 26 (KSČM). ČSSD --- kvůli stávajícím ideologickým hrátkám kolem charakteristiky KSČM, zda vůbec je "demokratickou stranou" --- nemůže přímo trumfovat leč pouze svými vlastními mandáty; tedy ve stávající konstelaci 74 ku 100, bez ohledu na očekávanou --- "vněvládní" --- podporu komunistů. Pro ČSSD je košile bližší než kabát. Musí hrát o své vlastní dostatečné zviditelnění. Měli bychom rovněž vzít v úvahu atmosféru stoupající přízně vůči koaličnímu programu; neboť koaliční smlouva se může jevit na letmý prvý pohled jako kompromis, který není ani "modrou šancí", a tím spíše ani dramaticky "levicově" nevypadá. Jiří Paroubek má značně ztíženou roli v tom, aby v takovém případě dosáhl nějakých dalších --- a to programových --- ústupků ze strany stávající koalice (ne teď už přímo jen od Mirka Topolánka!).

Ve hře je navíc také možná režie další "hry o moc". Designovaný premiér zatím svou vládu jmenovanou nemá. Ze silně medializované tzv. Kubiceho aféry s celým věncem problematických otazníků --- bez ohledu na alibistické kličky dr. Langra --- lze snadno učinit zrovna teď možný zástřelný bod pro ČSSD; zároveň s jasným znevážením věrohodnosti koaliční vlády na stávajícím postu ministra vnitra. Ivan Langer by neměl být překážkou, o kterou by škobrtla připravovaná Topolánkova vláda. Na to, jak tahle celá šťavnatá aféra vznikla a koho měla zasáhnout těsně před volbami, nemůže J. Paroubek při svém dalším jednání s M. Topolánkem nevzpomenout. A šlo by tu o bod, kde nemusí ztrácet "tvář" ani jedna strana; neboť by to byla otázka "jenom" personální, nikoli zásadní.

Scénář má ovšem v následných sekvencích další "obrazy". Po svém jmenování má příští Topolánkova vláda 30 dnů ústavní termín na získání klimatu pro případnou "hlasovací" důvěru. I kdyby důvěru nezískala, zůstala by u moci, než by byla nahrazena další vládou. A sám prezident republiky Klaus už vyslal v pondělí (26. 6.) signál, že dobře ví (a že by to měli vědět i jiní zainteresovaní), že záleží na něm, koho pověří sestavením příští vlády; a dal najevo, jak hodlá postupovat. Mohl by opět pověřit Mirka Topolánka, aby se pokusil rozetnout ten gordický uzel koaličního vládnutí. A teprve ve třetím kole by tu pověřovací roli přebíral předseda parlamentu. Zde máme další možný nátlakový bod pro důvěrné jednání mezi předsedy obou nyní nejvýznamnějších stran: na kom se shodnout jako na možném příštím předsedovi PČR. Zde skutečně hrozí pat. Dohodnout si předem zvolení do této významné ústavní funkce nabízí současně kromě perspektivy výchozího ovlivnění možného třetího kola k sestavení funkční vlády resignaci na šilhání po takové možnosti (snad za další --- a opět personální? --- ústupky).

Mezi řádky také zůstává úvaha o době, po kterou by M. Topolánek sestavoval svou případnou druhou vládu, kdyby ta první neprošla s úspěchem kýženým hlasováním o důvěře. Navíc pak, bez včasného --- opravdu nutného --- a hlasováním určeného předsedy parlamentu by byly další úvahy o možném třetím kole hlasování o české vládě zablokovány. Takové situaci se ovšem lze vyhnout; vzájemnou závaznou dohodou, jak jednat už teď, v tom prvním kole úsilí o získání důvěry pro ustavovanou vládu.

Zatím tu nepadlo slovo o konkrétních ustanoveních té koaliční smlouvy. Meze tohoto programu jsou dány jak vzájemnými dílčími --- taky nejednou mlhavými --- kompromisy mezi všemi třemi koaličními partnery, tak také těmi "tahy", které mezi sebou ještě důvěrně rozehrají M. Topolánek a J. Paroubek. Nevím, zda si oba politikové připomenou, jak se nám "barevně" rozštěpila republika na "modré" Čechy a na "zrůžovělou" Moravu; a co z toho možná plyne pro další politiku v jednotném státě...

Stěží se přitom bude hovořit o tom, zda dát požehnání americkým raketám na českém území; nebo o tom, zda a jak lze posílit rozvoj malého a středního podnikání; nebo jak konkrétně zvýšit zaměstnanost v nejméně stabilních oblastech ČR. Kdo by v této fázi uvažoval třeba o rozkližených představách o českém zdravotnictví? A ještě více stěží se bude při takové schůzce jednat o našem místě v Evropské unii a o dalších perspektivách v ní pro nás. Tím méně lze očekávat, že by se teď mezi ODS a ČSSD zvažovala globalizační rizika dalšího sociálně-ekonomického vývoje světa nebo jak optimálně zvládat zřejmě nastávající klimatické změny.

Je třeba vládnout. V České republice to značí: koaličně vládnout, s racionálně uvažující a jednající opozicí. S rozumem vládnout. Pak ne --- od plotu k plotu. S vědomím, že bez kompromisů to nepůjde...