Nemá teď smysl dělat si těžkou hlavu z toho, kolik jen se točí peněz kolem fotbalu. Nebo hořekovat nad tím, jak je český fotbal zkorumpovaný. Nebo moralisticky mudrovat kolem toho, že fotbalový internacionál není nepodoben modernímu gladiátorovi; včetně toho, jakým živým "zbožím" navenek je. Mistrovství světa ve fotbalu musí dočasně dát tato znepokojivá témata k ledu.

Některé sporty nebo soutěže mají svou výraznou specifiku. V afrických zemích se stěží rozvine třeba sjezdové lyžování. Dispozice Číňanů ve stolním tenisu se zdají být nepřekonatelné. Na košíkovou musíte většinou mít kromě talentu také dva metry na výšku. Už nějaký čas se tvrdí, že ve vytrvaleckých disciplinách a rovněž tak ve sprintech abyste měli dispozice, jež jsou geneticky propojeny s černou pletí. Kupodivu ale existuje jeden sport, kde to všechno takhle nutně platit nemusí.

Říkává se, že míč je kulatý. Nejednou mužstvo aspirující na čelné umístění v turnaji dostane brzy po začátku utkání branku (ČR v zápase s Ghanou, Španělsko v zápolení s Tuniskem) a pak favorizované mužstvo se po celý zbytek utkání musí snažit napravit si reputaci --- což může, ale také nemusí vyjít. Fanoušci to dobře vědí. To, co může dokázat velký stát za triumfy v letních či zimních olympiádách, je zřejmě ve fotbalu mnohem problematičtější. Tady pouze zaregistrujme Bushovy výzvy na adresu fotbalového mužstva USA před utkáním s ČR nebo vyslovené očekávání v týdeníku "Time", že americká jedenáctka musí zvítězit hned v utkání s Českou republikou. Čína, která se tak překvapivě rychle rozvíjí do supervelmocenské ekonomicko-politické pozice (a bude vbrzku usilovat o světovou hegemonii), vůbec se nekvalifikovala k účasti na současném mistrovství světa ve fotbalu.

Přitom sport se od počátku 20. století stále více prosazoval jako možná a velice účinná propagace státu, jehož sportovci na světovém nebo kontinentálním kolbišti triumfují. Ve fotbalu peníze sice stačí k budování slávy klubu (za všechny uveďme teď jen Chelsea); ne však k vytvoření národního mužstva. A ve fotbalu nestačí mít rychlé nohy nebo vysokou postavu v trestném území pro standardní situaci, nýbrž fotbalové mužstvo kromě fyzické dispozice musí umět hrát "hlavou", tj. ne pouze hlavičkovat, nýbrž hlavou myslit na realizaci účinné hry k dosažení úspěchu. A mít silnou vůli po vítězství, silnější než soupeř. Někdy ani to nemusí stačit k výhře. Také s trochou štěstí je třeba počítat.

Takže? Je fotbal jen opiát? Nejednou nudný, když dochází jen k neplodné honičce za míčem? Nebo deprimující, když naše mužstvo nečekaně prohrává? Copak je jen náhražkovým vzrušením, jaké jinak poskytují některé filmy? Když kope "nároďák", necítíme všichni, že se zároveň zástupně hraje o čest nás všech? I když se jen díváme a tajíme dech?

Takže držme těm našim hochům palce! Ať se probojují dál...