Po ostře vyhrocené volební kampani, která výrazně zpolarizovala společnost je Sněmovna rozdělena "napůl". Doba není vhodná pro ideologické pojetí politiky -- ani pro radikální ekonomické reformy v režii ODS, ani pro sociální reformy dle ČSSD. Toto rozdělení však paradoxně může otevřít prostor pro témata, která doposud ležela stranou. Na řadě by mohla být třeba reforma justice, která vyžaduje širokou míru politické shody. Shody, bez které tento "půlený Parlament" nemůže ani ustavit své orgány.

Rozjezd politické sezóny v novém volebním období, stejně jako vztahy mezi sněmovnou a vládou upravuje Ústava (zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů) a Jednací řád Poslanecké Sněmovny (zákon č. 90/1995 Sb., O jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů). Při úvahách o možném dalším vývoji stojí za to si připomenout rámec, v němž se politici pohybují.

Ústava v čl. 34 odst. 1 stanoví, že "zasedání Poslanecké sněmovny svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb; neučiní-li tak, sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb".

Zde je nutné dodat, že slovem zasedání se rozumí nikoli jednotlivá schůze Sněmovny, ale celá "parlamentní sezóna", která se počítá od ustavující schůze Sněmovny až do okamžiku skončení jejího funkčního období nebo do okamžiku rozpuštění Sněmovny. Ústava totiž rovněž v čl. 34 odst. 1 stanoví, že zasedání obou parlamentních komor jsou stálá. Doba, kdy neprobíhá schůze Sněmovny se podle Ústavy označuje jako doba, kdy je zasedání přerušeno. Podle čl. 34 odst. 2 nesmí být toto přerušení delší než 120 dnů. Schůze Sněmovny je upravena jednacím řádem Sněmovny.

První schůzí Sněmovny je ustavující schůze. Podle zákona o jednacím řádu se k ní nově zvolení poslanci mohou sejít nejdříve jeden den po uplynutí předchozího volebního období Sněmovny (§ 22 odst. 2 jednacího řádu). V tomto případě tedy 16. června.

Jednací řád dále v § 22 odst. 3 stanoví, že "ustavující schůzi Sněmovny svolá bývalý předseda Sněmovny, je-li poslancem. Není-li bývalý předseda Sněmovny poslancem, svolá schůzi, za předpokladu, že je poslancem, nejstarší bývalý místopředseda Sněmovny, a není-li ani toho, nejstarší poslanec nově zvolené Sněmovny; pokud ten svolání ustavující schůze odmítne, svolá ji následující nejstarší poslanec."

Vzhledem k tomu, že předseda "staré" Sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD) byl ve volbách znovu zvolen poslancem, je to tedy on, kdo bude svolávat ustavující schůzi Sněmovny. Podle § 22 odst. 3 také bude tuto ustavující schůzi řídit. Na ustavující schůzi složí nově zvolení poslanci slib.

Bez všeobecné politické dohody vedoucí napříč oběma bloky lze dojít až do okamžiku, kdy Sněmovna na návrh předsedajícího ustavující schůze stanoví počet členů mandátového a imunitního výboru a ustaví tento výbor. Stejným způsobem zřídí i volební komisi pro volbu předsedy a místopředsedů Sněmovny. K dalším krokům, které je nutné provést ještě na ustavující schůzi, je však nutná "generální dohoda" napříč oběma bloky. Bez generální dohody se země ocitne ve stavu ústavní krize. Sněmovna by totiž na své ustavující schůzi měla zvolit předsedu a místopředsedy Sněmovny, ustavit sněmovní výbory a zvolit ověřovatele. Bez jejich zvolení není možné pokračovat v "politickém provozu" v mezích, které stanoví Ústava. Bez řádně zvoleného předsedy nové Sněmovny a ověřovatelů Sněmovny není možné ani svolat schůzi Sněmovny, kde by měla být projednána žádost vlády o vyslovení důvěry. Podle ústavního čl. 68 odst. 3 je však vláda povinna do 30 dnů od jmenování předstoupit před Poslaneckou sněmovnu se žádostí o vyslovení důvěry.

Podle ústavního čl. 73 odst. 2 podává "stará" vláda demisi po ustavující schůzi nové Sněmovny. Po přijetí demise staré vlády prezident může jmenovat novou vládu, která ve lhůtě 30 dnů musí předstoupit před Sněmovnu se žádostí o důvěru. Prezident však rovněž může pověřit starou vládu, aby vykonávala svoje funkce do doby, než bude jmenována vláda nová.

Urychlování celého procesu tak, jak o tom hovoří někteří představitelé ODS, bez generální dohody i s těmi stranami, s nimiž nehodlá ODS vládnout, je tedy cestou do ústavní krize.

Ústava v čl. 73 odst. 2 stanoví, že "Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru."

Ústava tedy přesně neřeší, co se stane, když vláda sice požádá Sněmovnu o vyslovení důvěry, avšak důvěra jí nebude Sněmovnou vylovena. Důvodů takového stavu může být několik. K vyslovení důvěry vládě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny poslanců přítomných v sále. Bez dohody s levicí se vládě ODS, KDU-ČSL a SZ nemůže podařit získat důvěru. Budou-li přítomni všichni poslanci za ČSSD a KSČM, tak předpokládaná Topolánkova vláda důvěru zřejmě nezíská, protože má jen polovinu poslanců. Což nestačí.

Může však nastat i horší situace. Bez generální dohody o rozdělení moci, která by vedla napříč oběma bloky, totiž nelze ani zvolit předsedu Sněmovny a ověřovatele, ale ani usnesením stanovit termín další schůze Sněmovny. Bez předsedy Sněmovny, který podle § 55 odst. 1 Jednacího řádu svolává schůzi Sněmovny, anebo bez existence usnesení sněmovny o svolání další schůze, k jejímuž odhlasování je opět třeba nadpoloviční většiny přítomných poslanců, vláda nemá před koho předstoupit se žádostí o důvěru.

V prvním případě by vláda byla povinna podat demisi. Prezident by ji mohl pověřit výkonem funkce do doby jmenování nové vlády, které není Ústavou termínově omezeno. Legitimita takové vlády by však byla značně pochybná.

V druhém případě by šlo rovnou o ústavní krizi, která by vyvrcholila mimořádnými volbami. Jestliže by schůze Sněmovny nebyla svolána po dobu delší než 120 dnů, pak by podle ústavního čl. 34 odst. 3 a čl. 35 odst. 1 písm c) mohl prezident Sněmovnu rozpustit a vypsat nové volby. Mimořádné volby podle vyjádření čelních představitelů žádná parlamentní strana nechce.

Nyní se zkusme zamyslet nad tím, jaké jsou ještě další možnosti vývoje.

Velká koalice ODS -- ČSSD

Tato koalice by ve Sněmovně disponovala pohodlnou ústavní většinou. Mohla by tedy dokonce měnit Ústavu. Předseda ODS Topolánek i předseda ČSSD Paroubek ji však vylučují. Nejen z důvodů neslučitelnosti programů obou stran, ale i z důvodu velké vzájemné averze obou stran i obou předsedů.

Novináři (Blesk, Lidové noviny) vyzývají k odstranění Paroubka. Což lze označit termínem chování neslučující se s plněním zpravodajského poslání sdělovacích prostředků. Za titulky pondělních novin by se kromě českých novinářů nestyděli snad jen propagandisté z dob dávno minulých. Sesazení Paroubka z čela ČSSD, stejně jako Topolánka z čela ODS, však stojí v cestě nejen výsledek voleb a osobní preference obou předsedů, ale i stanovy obou stran.

Je třeba brát na vědomí, že oba lídři přivedli své strany k nespornému úspěchu. ODS se stala nejsilnější stranou ve Sněmovně. ČSSD získala největší počet hlasů v historii. Svolávat za této situace mimořádný sjezd či kongres strany za účelem sesazení předsedy je obtížně představitelné.

Obě dvě strany navíc před volbami slibovaly voličům, že velkou koalici neudělají. I když by si ji podle některých signálů o nutnosti neuzavírat si zadní vrátka zřejmě přál prezident Klaus. Ustavení koalice ODS a ČSSD by tudíž bylo vnímáno jako zrada voličů.

Klubové přestpupy

Při vyloučení velké koalice, nebo cesty vedoucí k ústavní krizi, rozpuštění Sněmovny a předčasným volbám zbývá jedině možnost přestupu poslanců nebo generální dohody. Podle nového poslance Pavla Ploce (ČSSD) již k takovým pokusům o přetažení poslanců do jiného tábora došlo. Zcela vyloučit je samozřejmě nelze. Umím si představit některé poslance či poslankyně z ČSSD, kteří by po zkušenostech se spoluprací s ODS na komunální úrovni mohli na nabídku kývnout, obdobně jako v roce 1996 Tomáš Teplík. Stejně tak si lze představit, že některý ze Zelených přeběhne od koalice s ODS k ČSSD. Tímto krokem by se sice volební pat vyřešil. Pohled občanů na politickou kulturu by ovšem klesl z dnešního suterénu, kam se dostal nechutnou volební kampaní, rovnou do kanálu.

Rozdělení moci

Generální dohoda by mohla mít podobu rozdělení moci. ODS, KDU-ČSL a SZ by sestavila vládu, jejíž vznik by levice umožnila odchodem ze sálu při hlasování o důvěře. Výměnou a jako pojistku by levice mohla získat funkci předsedy a místopředsedů Sněmovny a výborů.

V této situaci by nebylo možné dělat silově ideologickou politiku. Levice by za splnění určitých podmínek mohla umožnit schválení rozpočtu. Například výměnou za "nesabotování" vzniku neziskových nemocnic a podobně.

ODS by však musela odložit stranou ideologické radikální ekonomické a sociální reformy. K těm nemá dostatečný mandát. Své představy např. o porodném by však nemohla realizovat ani ČSSD. Co by tedy mohl "půlený" Parlament dělat? Řadu pro lidi velmi důležitých reforem neekonomického rázu.

Bez penzijní reformy nebo změny daní, zavedení školného či plateb u lékaře stát může fungovat klidně další 4 roky. Stejně jako bez zvýšeného porodného. Na tyto kroky nemá ani jeden blok dostatečný mandát od voličů -- od společnosti která je velmi rozdělena v názorech na tyto kroky.

Společnost však bez ohledu na politické přesvědčení trápí stav soudnictví. Zejména zdlouhavá soudní řízení. Podnikatele trápí špatný stav konkurzního práva. Až na soudnictví vše ostatní jakž takž funguje a může v této podobě ještě několik let fungovat dále. Soudnictví je však před kolapsem. ČR naléhavě potřebuje nový Trestní zákon, který sice byl projednáván minulou Sněmovnou, avšak spadl pod stůl. Ještě více však potřebuje nový Trestní řád, který stanoví procedury trestního řízení. Právě trestní řád výrazně přispívá k tomu, že tisíce kriminálníků nejsou odsouzeni rychle, ale až po často řadě let.

Stejně tak je v zájmu kvalitního fungování ekonomiky nutné přijetí nového Úpadkového zákona. Ten byl rovněž již projednáván, ale zadrhl se v Senátu. Ekonomické indikátory posledních let ukazují, že ekonomika funguje i bez změny sociálního zákonodárství. Do země přichází rekordní zahraniční investice i při současném zákoníku práce. Většímu rozvoji malého a středního podnikání však brání špatná vymahatelnost práva a špatné konkurzní právo. Zbytečně mnoho firem končí v druhotné platební neschopnosti proto, že vymáhání pohledávat od dlužníka je zdlouhavé.

Úpadkový zákon však potřebujeme i vzhledem k obrovským problémům, spojených s prováděním konkurzů, které často nevedou ke změně vlastníka a oživení firmy jako třeba v USA, ale k likvidaci podniku. Známé jsou kauzy soudce Berky. Úpadkový zákon však budeme potřebovat i tehdy, pokud chceme, aby úspěšně pokračoval stavební boom, stojící z velké části na hypotékách. Či spotřebitelský boom, živený splátkovým systémem. Bez kvalitního úpadkového práva může dojít i ke krizi finančního sektoru.

Půlený parlament by mohl jednat o novém Občanském zákoníku a Občanském soudním řádu, které je nutné schválit pro zrychlení a zkvalitnění výkonu soudnictví v oblasti civilní. Kam patří nejen rozvody, občanskoprávní pře, spotřebitelské spory, ale i soudnictví v oblasti pracovního práva. Ve všech těchto oblastech se i vinou nekvalitního soudního řádu spory neúměrně vlečou. Což řadě občanů působí značné škody.

Hmotné právo, zejména kodexy a reforma justice není půdou pro ideologii. Má však zásadní dopad na fungování společnosti. K rekodifikaci je důležitá široká míra politické shody. Ostatně takovou věc, jakou je reforma justice, nelze hlasovat blokově. Což ukazují neúspěchy předchozích pokusů o ni. Naopak generální dohoda o dělbě moci, odkladu ekonomických reforem a odborném řešení justiční reformy na základě široké parlamentní dohody by mohla vést k úspěšné nápravě problémů soudnictví. Půlený parlament by tak mohl vstoupit do historie jako mimořádně úspěšný orgán moci zákonodárné.