Vše začalo emancipací dělnického hnutí, nedílné součásti občanské společnosti, v USA. Krev socialistů a anarchistů prolitá v roce 1886 v Chicagu inspirovala evropské odborové hnutí, jež tehdy přijalo za svůj požadavek zkrácení pracovní doby. Dnes vnímají osmihodinovou pracovní dobu jako samozřejmost i ekonomičtí liberálové.

Nejde o jeden den, jde o princip. Ať si ve Spojených státech klidně Den práce slaví první pondělí v září, ať si původní odkaz událostí před sto dvaceti lety libovolně znásilňují rozličné diktatury. Podstatné je, jaká témata spojená s našim pracovním životem my sami pokládáme za natolik závažná, abychom o nich přemýšleli, mluvili, abychom za ně třeba i stávkovali. Zatímco totalitní vládci lpěli na manifestačním opěvování své skvělosti, tak výrazně zajímavější reflexí Svátku práce jsou protestní průvody a demonstrace, známé ze zemí západní Evropy, jejichž smyslem je aktivně prosadit zájmy zaměstnanců.

Umím si představit, že kdyby experti z Liberálního institutu či některých radikálních zaměstnavatelských svazů žili v předminulém století, trvali by na neomezené pracovní době. Vždyť je přece věcí nabídky a poptávky, jsem-li ochoten pracovat šest, osm nebo čtyřiadvacet hodin denně, že. Naštěstí pracovní doba, pracovní podmínky, vymezení platu za odvedenou činnost apod. jsou již okruhy, u nichž byla v civilizovaných zemích nalezena základní shoda. Mimo jiné i zásluhou tělesa nazývaného tripartita, v němž se scházejí nejen zástupci zaměstnanců (v České republice abnormálně krotcí) a zaměstnavatelů, ale i státu, který uzákoňuje pravidla hry a dohlíží na jejich dodržování.

Existuje tedy vůbec něco, za co by stálo zvednout hlas při letošním prvním máji? Pomiňme nikoli okrajové otázky, jež však byla osedlány volební kampaní: tlak na zrušení minimální mzdy či výpovědi pracovníkům bez udání důvodu. Ne náhodou se vztahují k zákoníku práce, který sice dvakrát schválila Sněmovna, ale dosud nepodepsal prezident republiky. Pakliže jej poslancům znovu vrátí, postará se těsně před naší poutí k urnám o šťavnatou kořist pro partajní dravce levé i pravé.

Za mnohem atraktivnější prvomájové téma, které by mohlo oslovit veřejnost napříč politickým spektrem, ale považuji rovné příležitosti mužů a žen. Dodnes je něžné pohlaví často diskriminováno při žádání o zaměstnání (v soukromé, leč i ve státní sféře), při stanovování mzdy i v rámci kariérního postupu.

Evropský komisař Vladimír Špidla přišel nedávno s nápadem zavést anonymní dotazníky pro zájemce o práci. Především ženám s dětmi se po celé Evropské unii stává, že nejsou přizvány ani k ústnímu pohovoru, je-li odhalen jejich "děsivý" rodinný stav. Anonymní dotazníky by se soustřeďovaly výhradně na vzdělání, kvalifikaci a dosavadní profesionální zkušenosti uchazeče o zaměstnání. Stranou by zůstávalo pohlaví, věk i národnost. Jako první anonymní dotazníky zaujaly Francouze, utvrzené sociologickým šetřením, ze kterého vyplynulo, že podle zvyklostí je ideálním zaměstnancem mladý bílý muž, kdežto nejmenší šanci uspět má -- nezávisle na skutečných schopnostech -- barevná žena v letech, nadto s dětmi škol(k)ou povinnými. Hůř snad dopadli jen šimpanzi.

Lze pochopitelně vznést dlouhou škálu námitek jak proti anonymnímu dotazníku, tak proti zvýhodňování žen při ucházení se o místo. Jedná se však o legitimní impuls pro debatu nejen politiků, zaměstnavatelů a odborářů, ale i ostatních občanů. Je to zkrátka problém, pro nějž může někdy stát zato vyrazit i do průvodu. Určitě bychom našli také další rozbušky pro boj za sociální práva, které nebudou působit předpotopně. Stačí odhodit košaté předsudky, ignorovat rudý nátěr prvního máje a chladnokrevně uznat, že není na škodu se občas zamyslet nad tím, jak učinit pracovní život náš i našeho okolí spravedlivějším, příjemnějším a kvalitnějším.