Liberalizace s průmyslovými výrobky by měla zajistit především pokles celních sazeb v rozvojových zemích, především v takových ekonomikách, jako jsou Brazílie a Indie, a zajistit zároveň větší míru předvídatelnosti těchto trhů prostřednictvím závazných nepřekročitelných limitů cel. Právě nejistota ohledně jejich možného pohybu je kromě vysokých tarifů největším problémem při vstupu na trhy rozvojových zemí. Výše celé řady cel není totiž mnohostranným smluvním závazkem.

Při porovnání čtyř nejvýznamnějších rozvojových zemí je však zřejmé, že i mezi nimi existují značné rozdíly. Zatímco Brazílie, Čína a Jižní Afrika již zavázaly téměř všechny své celní tarify, Indie jich zavázala pouze tři čtvrtiny, a zatímco v Číně je průměrné vázané celní zatížení dovozu průmyslových výrobků 9,0% a v Jižní Africe 18,1%, tak v Brazílii dosahuje 29,5% a v Indii dokonce 34,2%. Ani vázaná cla však někdy nepředstavují pro exportéry významný stabilizační prvek z důvodu rozdílu mezi jejich výší a skutečně vybíranými cly, která se mohou pohybovat od nuly až do limitu plynoucího ze závazku. Např. Indie ve skutečnosti uvalila v roce 2005 na dovoz průmyslových výrobků v průměru clo pouze 15,5% , Brazílie 10,5%, Jižní Afrika 11,6% a Čína 8,8%. (Naproti tomu se ve vyspělých zemích výše vázaných a aplikovaných cel v zásadě neliší a činí v průměru u průmyslových výrobků pouze 3,8 %.)

Vyspělé státy mají zájem na otevření trhů rozvojových zemí pro průmyslové výrobky také z důvodu jejich potenciálu pojmout velký objem vývozu, který je daný jednak počtem obyvatel a jednak ekonomickým rozvojem doprovázeným zvyšující se kupní silou obyvatelstva. Právě tyto země však zcela zjevně nehodlají upustit od ochrany svých trhů a svého průmyslu. Argumentují jednak tím, že vysoká ochrana je prostředkem, který v minulosti umožnil rozvoj ekonomik vyspělých států a jednak tím, že současné kolo jednání WTO má sloužit ke snížení globálních obchodních nevyvážeností ve prospěch rozvojových zemí. A odstranění rozdílů pro tyto země spočívá především v odstranění podpory zemědělské výroby ve vyspělých zemích a v umožnění přístupu na jejich trhy.

Uvedené zájmy vyspělých a rozvojových zemí jsou dále konkretizovány a komplikovány v jednáních o jednotlivých aspektech liberalizace. Základem je samozřejmě vzorec, podle kterého by mělo být každé clo sníženo. Ministři obchodu členských zemí WTO na konferenci v Hongkongu se na podobě vzorce dohodli (říká se mu švýcarská formule, podle toho, že byla navržena Švýcarskem v tokijském kole jednání v období 1973 -- 1979). Otevřeno zůstalo ovšem to základní, a to výše koeficientu, který určí konečnou míru snížení celních sazeb (nižší koeficient znamená vyšší míru snížení). Návrhy na výši koeficientu se prozatím pohybují od 5 do 10 pro liberalizaci ve vyspělých zemích, od 20 do 30 pro liberalizaci v rozvojových zemích. Rozdílnou výší koeficientu pro vyspělé a rozvojové země by měl být zohledněn tzv. rozvojový prvek celého kola jednání.

K problémům koeficientů přistupuje i otázka, jaké výchozí sazby budou do vzorce dosazeny. Jak již bylo uvedeno, existují cla se závazkem jejich horního limitu, tzv. vázaná, a cla skutečně aplikovaná. U položek, kde se výše cla nestala závazkem, existují jen cla skutečně vybíraná, která se mohou bez omezení měnit. Pokud by do vzorce byla dosazena skutečně aplikovaná cla, jediným závažným problémem by bylo stanovení základního referenčního období. Došlo by tak ke skutečnému otevření trhů. Právě tento aspekt však není v souladu se zájmy rozvojových zemí, které prosadily, že výchozím tarifem pro snížení budou cla vázaná. Cla, která nejsou vázaná, budou pro výpočet snížení nelineárně zvýšena o určitou konstantu, jejíž výše však doposud není jasná (v terminologii WTO se tomuto postupu říká mark-up). Výše popsaná problematika je označována jako modality a jednání o ní by mělo být uzavřeno podle deklarace z konference v Hongkongu do 30. dubna.

Z hlediska technického přístupu k modalitám musí všichni členové dokončit co nejdříve přepočet všech tarifních překážek na hodnotové ekvivalenty, aby bylo možno vzorec vůbec použít. V současné době se tato etapa již chýlí k závěru, i když podle původních předpokladů měla být ukončena ke konci března. Bylo také vyjasněno, že základem snižování sazeb bude harmonizovaný celní sazebník roku 1996, neboť novější údaje nejsou doposud kompletní. Bude se přitom vycházet ze statistik roku 1999.

Zdálo by se tedy, že členům WTO stačí již vyřešit jen několik maličkostí ohledně švýcarské formule, tj. dohodnout se na koeficientu, respektive dvou koeficientech rozdílně pro vyspělé a pro rozvojové země, a na konstantě pro navýšení aplikovaných cel. Realita je trochu složitější. Liberalizace průmyslovými výrobky nebude existovat (a nikdy neexistovala) jako plošný fenomén. V okamžiku, kdy bude vyhlídka na sjednání všech prvků vzorce, vystoupí ještě ostřeji do popředí nutnost sjednat všechna další omezení, jako jsou nejrůznější výjimečné postupy pro citlivé výrobky, pro malé a zranitelné ekonomiky, pro nově přistoupivší země, pro nejméně rozvinuté země, zamezení eroze preferencí, odstranění netarifních překážek, délka implementačního období a v neposlední řadě také postup pro liberalizaci některých vybraných sektorů.

Z obecně sjednané liberalizace obchodu s průmyslovými výrobky ze strany rozvojových zemí budou vyloučeny některé položky, označené za citlivé. Přesto i u těchto položek, kterých by mělo být pouze omezeně (navrhováno do 10% celkového množství) by mělo dojít k určitému snížení celních sazeb. Prozatím je dohodnuto, že by toto snížení mělo být alespoň v poloviční výši než která by se aplikovala při použití obecného vzorce. Vyspělé země mají prioritní zájem na tom, aby liberalizace obchodu s citlivými výrobky byla maximálně transparentní tak, aby byla zajištěna co nejvyšší míra jistoty exportérů při vývozu těchto výrobků.

Z liberalizace podle sjednaného vzorce by měly být vyňaty malé a zranitelné ekonomiky a členové, kteří mají vesměs všechny své tarify průmyslových výrobků nevázané. Při použití příliš malé konstanty pro navýšení výchozích tarifů na mark-up by efektivní snížení jejich celní ochrany totiž bylo příliš vysoké. Je však snahou, aby tyto země dospěly k co nejvyššímu procentu položek, pro které svá cla určí jako závazek, což by bylo předpokladem pro jejich liberalizaci v dalším období.

Zvláštní kategorii výjimky tvoří nejméně rozvinuté země. Kromě vynětí z liberalizace tarifů pro ně byl dohodnut tzv. bezcelní a bezkvótový přístup na trhy vyspělých zemí. Jedná se o tom, že by tento přístup měly poskytnout také rozvojové země. Svou ochotu k tomu vyjádřila již například Brazílie. Nejméně rozvinuté země v současném období požadují, aby uvedený přístup byl notifikován jako závazek vyspělých států společně s jejich listinou závazků, což např. v USA je z hlediska legislativních procedur neuskutečnitelné.

S uvedenými kategoriemi členů se prolíná skupina nově přistoupivších členů. Tito členové dospěli k značně rozsáhlé liberalizaci v důsledku jednání o přístupu do WTO a další snížení ochrany by pro jejich ekonomiky již bylo neúnosné, proto by jim měly být poskytnuty některé "úlevy". Problémem však je, že mezi tyto členy patří také Čína, která požaduje takové výjimky, které jsou nepřijatelné pro země, které si slibují další proniknutí na její trh. Čína požaduje např. možnost nižšího snížení tarifů než který vyplyne ze vzorce a prodloužené implementační období.

Zcela specifický problém, jehož řešení je složité, je tzv. eroze preferencí. Rozvojové země, kterým jsou při vstupu na trhy vyspělých států poskytovány jednostranné výhody většinou na úrovni nulového cla, mají obavu z odstranění nebo podstatného snížení této své konkurenční výhody, neboť jejich konkurenti budou na tyto trhy vyvážet za výhodnějších než současných podmínek. Vyspělé státy sice uznávají, že liberalizace obchodu bude v těchto případech nespravedlivá, avšak prozatím není jasné, jak by se problém mohl vyřešit. Jednou z možností je poskytnutí dodatečné pomoci (v zatím nespecifikované formě), druhou je zpomalení liberalizace přístupu na trh vyspělých států u položek, které jsou erozí preferencí nejvíce ohroženy. Delší implementační období pro liberalizaci ve vyspělých státech, byť jen u některých položek, se však zdá být z hlediska mnohostranného obchodního systému poněkud zvláštním postupem. Rozvojové země, jako je Peru, Ekvádor, Argentina, Bolívie, Kolumbie a Nikaragua ho však podporují.

Přístup na trh některých členů je kromě vysokých cel omezován také netarifními překážkami včetně exportních cel. O jejich odstranění se bude jednat zřejmě velmi obtížně, neboť rozvojové země argumentují nutností těchto překážek pro ochranu a rozvoj domácího zpracovatelského průmyslu založeného na surovinách. Prozatím je sestavován seznam členů, kteří netarifní překážky uplatňují.

Kromě plošné liberalizace se všemi uvedenými výjimkami členové také jednají o liberalizaci obchodu uvnitř některých sektorů. Tato jednání nemusí nutně zahrnout všechny členy. Nyní probíhá diskuse o tom, kterých sektorů se budou jednání týkat. Liberalizace v rámci sektorů bude vyšší než obecná. Návrhy prozatím zahrnují např. automobily sektor, bižuterii, keramiku a sklo, ruční nářadí, elektroniku, léčiva, textil.

Diskuse o jednotlivých oblastech liberalizace pokračují v Ženevě velmi pomalu. I když do konce dubna zbývají více než dva týdny, nezdá se reálné, že by členové dospěli k dohodě o všech nutných prvcích jednání, které se vzájemně podmiňují. Jednání se nepohnula příliš vpřed ani po praktických simulacích liberalizace ve vybraných zemích, které byly provedeny s příklady různých koeficientů, ani po setkání nejvyšších obchodních představitelů nejvýznamnějších členů WTO v Londýně začátkem tohoto roku, ani po jejich schůzkách při různých dalších příležitostech. Jestliže vezmeme v úvahu všechny části jednání o liberalizaci obchodu průmyslovými výrobky a současný pokrok, nezbývá než se domnívat, že 30. duben zůstane opět jedním z mnoha nesplněných termínů Světové obchodní organizace, alespoň v oblasti obchodu s průmyslovými výrobky.

Autorka je spolupracovnicí Katedry mezinárodního obchodu Vysoké školy ekonomické v Praze