|
20. 3. 2006
Bělorusko: Evropa a USA určují vítěze před hlasovánímJonathan Steele, Guardian, 10. března 2006 z anglického originálu "Europe and the US decide the winner before the vote" se souhlasem autora přeložil František Vančura, Běloruské listy Běloruská vláda bude vybrána za cíl, pokud Západ nedostane ve volbách tento měsíc výsledky, které chce. Očekávali byste, že evropský čelný představitel, který řídil po několik let neustálé zvyšování reálných mezd vrcholící 24 % nárůstem v posledních 12 měsících, nebude zvolen do úřadu? Co když také snížil DPH, srazil inflaci, snížil v posledních sedmi letech na polovinu počet osob v chudobě a zamezil sociálnímu napětí tím, že prosazoval nejspravedlivější rozdělení příjmů ze všech zemí v regionu? Samozřejmě, že ne, řekli byste. Slavnou frází Billa Clintona, "je to v ekonomice, hlupáku". |
|
Pokud nejsou přítomny prvořadé problémy politické nebo osobní nejistoty - začínající občanská válka, etnické čistky, hromadná zatýkání, vše zachvacující zločinnost na ulicích - většina lidí bude hlasovat podle své peněženky. A tak to pravděpodobně bude v Bělorusku za devět dní. Proč potom západní vlády, po kterých to jako ozvěnou opakuje většina západních médií, stupňují crescendo jednostranného přinášení zpráv a komentování jedné z nejméně významných zemí Evropy? Condoleezza Ricová, americká ministryně zahraničí, ji minulý rok nazvala "výspou tyranie". Stephen Headly, americký poradce pro národní bezpečnost, si nedávno stěžoval, že "není dostatek rozhořčení a mezinárodní pozornosti Bělorusku". Jako by v pravý okamžik se nyní dočkáváme senzačních úvodníků a předpojatých zpráv v Americe i Evropě, které tvrdí, že nastávající volby jsou fraška a režim hluboce neoblíbený. Viděli jsme podobný konformismus něco více než před rokem na Ukrajině, kdy jedna strana byla oslavována do nebes, jako by jenom maličká menšina zpátečnických nemyslících robotů ze sovětské éry nepodporovala prozápadního kandidáta Viktora Juščenka. Jeho protivník ve skutečnosti dostal 44 % hlasů a možná se vynoří s největším počtem hlasů v ukrajinských parlamentních volbách za dva týdny. Prezident Aleksandr Lukašenko v Bělorusku určitě není žádný liberál. Manipuluje státní televizí, zakazuje rozšiřování kritizujících novin přes stánky vlastněné státem (kterých je většina) a často nechá ty, které jsou vytištěné v zahraničí, zkonfiskovat na hranici, ztěžuje opozičním stranám pořádání shromáždění a používá policii partyzánským a často brutálním způsobem. Studenti se obávají vyloučení a vládní zaměstnanci propuštění, pokud se připojí k protestům. Toto platilo už v roce 1996, když jsme monitoroval referendum o ústavě jménem Evropského institutu pro média a referoval, že volební ovzduší nebylo ani svobodné ani čestné. V tomto období Lukašenko byl u moci teprve dva roky. Autoritářský populista posedlý řízením potom zůstal věrný formě (nikoli však komunistou - Bělorusko má dvě politické strany, z nichž jedna je nelegální). Změna je v ekonomice. Jako jiné bývalé sovětské republiky bylo Bělorusko po roce 1991 postiženo masivním kolapsem, s poklesem objemu výroby o více než polovinu díky reformám "šokové terapie". Ale za 12 let u moci to Lukašenko vyrovnal, jak vykazují mé úvodní statistiky (všechny převzaté ze zprávy Mezinárodního měnového fondu o Bělorusku z června 2005). Nebyl jsem v Bělorusku 10 let, ale místní občané, se kterými hovořím po telefonu, stejně jako návštěvníci ze Západu vyprávějí, že většina lidí je spokojena se svou životní úrovní. Mnozí mají rodinné nebo jiné vazby na Rusko, svého obrovského souseda, a cítí se vděční za stabilitu, umírněnost a hospodářství bez vlivu oligarchů, ze kterých se těší Bělorusko. V rozporu s tvrzeními, že Lukašenkovy represe vytvořily "informační černou díru", výběr zpráv je rozsáhlejší než v roku 1996. Přes kabel, který mají milióny lidí, je dostupný kanál EuroNews financovaný EU a přístup k necenzurovaným webovým stránkám je snadný v internetových klubech a kavárnách nebo z domova. Navzdory tomu existuje obrovská kampaň cizích vlád na vměšování do běloruských voleb, dokonce kontroverzněji než ta na Ukrajině v roce 2004. Zatímco Rusko se v těchto volbách stěží angažuje, Evropa a USA do ní pumpují peníze. Podle New York Times se hotovost pašuje z americké National Endowment for Democracy, britské Westminster Foundation a německého ministerstva zahraničí přímo členům Khopits, sítě mladých protilukašenkovských aktivistů. Polsko znovu spustilo státem vlastněnou radiostanici na svých východních hranicích, aby vysílalo pořady na Bělorusko, zatímco Deutsche Welle německé vlády odstartovala vysílání do Běloruska letos. Aleksandr Milinkevič, hlavní kandidát opozice, cestuje po hlavních městech Evropy a získává podporu, která se rovná do očí bijícímu vměšování do cizí předvolební soutěže. Některé z peněz se zahraničí budou použity na financování pouličních protestů slibovaných opozičními aktivisty, pokud Lukašenko bude prohlášen za vítěze. Už je nazvali "džínovou revolucí", když příznivcům rozdávají kousky látky jako symboly pro napodobení úspěšných demonstrací na Ukrajině a v Gruzii. Ale proč mají Spojené státy s Evropskou unií v patách o Bělorusko takový zájem? Je to proto, že Bělorusko vyčnívá jako jediný postsovětský stát, který udržuje většinový podíl státu v hospodářství a má dobré výsledky? Je ideologická deviace zakázána? (MMF připouští Lukašenkův hospodářský úspěch a současně ho nazývá "naprosto neudržitelným", protože je založen na dovozech levných ruských energií a kvůli růstu mezd, který převyšuje růst produktivity práce.). Je problémem Lukašenkova nezávislost, jeho spojenectví s Ruskem a odpor k NATO, jeho neomalený styl typu "Já se nenechám sekýrovat"? Jak mi to řekl jen obyvatel Minsku, je jako "slovanský Castro". Odpor proti Lukašenkovi uvnitř Běloruska je nefalšovaný, idealistický a v některých případech statečný. Jako ve zbytku východní Evropy, mezi nacionalistickými intelektuály a městskou elitou, zejména v hlavním městě, jsou mnozí, kteří chtějí změnu a cítí, že odměny za ten risk stojí. Chtějí morální podporu Západu a jeho svobodu, stejně jako jeho peníze. Ale nejsou většinou. Lednový průzkum veřejného mínění prováděný Gallup/Baltic Surveys a zveřejněný v emigrantském Belarussian Review zjistil, pouze 17 % podporu Milinkeviče a téměř 55 % podporu Lukašenka. Západní poskytovatelé kapitálu tvrdí, že jejich motivy jsou nevinné a že pomoc je nabízena jen pro rozvoj "demokracie" a "evropských hodnot". V tom případě by měli trvat na tom, aby skupiny a média, kterým v Bělorusku pomáhají, byly čestné, přesné a inteligentní spíš než jednostranní očerňovači svých oponentů zrcadlící Lukašenkův přístup. Ale pokud západní média, přes své vychloubání se objektivitou a roky zkušeností v demokracii informují o Bělorusku také způsobem, který je omezený a předpojatý, chtít to je moc. Europe and the US decide the winner before the vote Belarus's government will be targeted if the west doesn't get the result it wants in this month's elections Jonathan Steele Guardian Would you expect Would you expect a European leader who has presided over a continual increase in real wages for several years, culminating in a 24% rise over the past 12 months, to be voted out of office? What if he has also cut VAT, brought down inflation, halved the number of people in poverty in the past seven years, and avoided social tensions by maintaining the fairest distribution of incomes of any country in the region? Of course not, you would say. In Bill Clinton's famous phrase, "it's the economy, stupid". Unless there are overriding issues of political or personal insecurity - incipient civil war, ethnic cleansing, mass arrests, pervasive crime on the streets - most people will vote according to their pocketbooks. And so it is likely to be in Belarus in nine days' time. Why, then, are western governments, echoed by most western media, developing a crescendo of one-sided reporting and comment on one of Europe's smallest countries? Condoleezza Rice, the US secretary of state, last year called it an "outpost of tyranny". Stephen Hadley, the US national security adviser, recently complained that "there is not enough outrage and international attention on Belarus". As if on cue, we now have thundering editorials and loaded reports in America and Europe claiming the imminent election is a farce and the regime deeply unpopular. We saw similar conformism little more than a year ago in Ukraine, when one side was glorified to the skies, as if only a tiny minority of benighted Sovietera automatons did not support the pro-western candidate, Viktor Yushchenko. His opponent actually got 44% of the vote, and may even emerge with the highest number of votes in Ukraine's parliamentary elections in two weeks. In Belarus, President Alexander Lukashenko is certainly no liberal. He manipulates state television; he bans distribution of critical newspapers from state-owned kiosks (which are the majority), and often has those that are printed abroad confiscated at the border; he makes it hard for opposition parties to hold rallies; and he uses the police in a partisan and frequently brutal way. Students fear expulsion and government employees the sack if they join protests. This was already true in 1996 when I monitored a constitutional referendum on behalf of the European Institute for the Media and reported that the electoral climate was neither free nor fair. At that stage Lukashenko had only been in power for two years. An authoritarian populist and control freak then, he has remained true to form (not, however, a communist; Belarus has two communist parties, one of which is illegal). The change is in the economy. Like other former Soviet republics, Belarus suffered a massive collapse after 1991, with output dropping by more than half thanks to "shock therapy" reforms. But in 12 years of power Lukashenko has righted that, as my opening statistics show (all taken from the IMF's country report on Belarus in June 2005). I haven't been in Belarus for 10 years, but residents I speak to on the phone, as well as western visitors, report that most people are satisfied with their living standards. Many have family or other ties to Russia, their giant neighbour, and feel grateful for the stability, moderation and absence of an oligarch-dominated economy that Belarus enjoys. Contrary to claims that Lukashenko's repression has produced an "information black hole", the choice of news is wider than in 1996. The EU-funded EuroNews channel is available on cable, which millions of people have, and access to uncensored websites is easy in internet clubs and cafes or at home. Despite this, there is a huge campaign by foreign governments to intervene in the Belarussian poll, even more controversially than in Ukraine in 2004. While Russia is hardly engaged in this election, Europe and the US are pumping in money. According to the New York Times, cash is being smuggled from the US National Endowment for Democracy, Britain's Westminster Foundation and the German foreign ministry directly to Khopits, a network of young anti-Lukashenko activists. Poland has reopened a state-owned radio station on its eastern border to beam programmes across Belarus, while the German government's Deutsche Welle started broadcasts to Belarus this year. Alexander Milinkevich, the main opposition candidate, has been touring European capitals and getting endorsements that amount to blatant interference in a foreign electoral contest. Some of this foreign money will be used to fund street protests promised by opposition activists if Lukashenko is declared the winner. They have already dubbed it the "denim revolution", giving supporters little bits of the cloth as symbols to copy the successful demonstrations in Ukraine and Georgia. But why is the US, with the EU in its wake, so concerned about Belarus? Is it because Belarus stands out as the only ex-Soviet country that maintains majority state ownership of the economy and gets good results? Is ideological deviance forbidden? (The IMF, while admitting Lukashenko's economic success, calls it "ultimately unsustainable", being based on cheap Russian energy imports and wage increases that outstrip productivity growth.) Is the problem Lukashenko's independence, his friendliness to Russia and resistance to Nato, his abrasive, don't-push-me-around style? As one Minsk resident put it to me, he's a "Slavic Castro". The revolt against Lukashenko within Belarus is genuine, idealistic and, in some cases, courageous. As in the rest of eastern Europe, nationalist intellectuals and the urban elite, particularly in the capital, include many who want change and feel the rewards are worth the risk. They want the west's moral support and its freedom, as well as its money. But they are not the majority. A poll in January by Gallup/Baltic Surveys, and reported in the emigre Belarusian Review, found only 17% in favour of Milinkevich and nearly 55% supporting Lukashenko. Western funders claim their motives are innocent, with help offered merely to develop "democracy" and "European values". In that case they should insist that the groups and the media they aid in Belarus are fair, accurate and intelligent, rather than one-sided demonisers of their opponents, mirroring Lukashenko's approach. But when western media, despite their vaunted objectivity and years of democratic experience, also report on Belarus in a way that is narrow and partisan, this is asking a lot. další souvislosti: "In Belarus, expecting to lose, then win", IHT ZDE |
