José María Aznar nedbal hlasu lidu, který mu více jak v 90 % vzkazoval "válce ne". Španělské jednotky do Iráku vyslal. Navíc dal dohromady spolek evropských humanistů, kterým leží na duši nedělitelnost lidských práv, aby militaristické šíření svobody a demokracie podpořili. Po roce mu to španělští voliči, i přes zarputilé lhaní lidovecké vlády v kritické situaci, spočítali.

Minulý týden Aznar vystoupil na konferenci španělských lidovců se seznamem katastrof způsobených Zapaterovou socialistickou vládou a výčtem lidoveckých prozíravostí. Mezi ně zařadil i pokrok v Iráku, "neboť se tam konaly volby". Svůj nesporný intelekt projevil tím, že k podstatnému jménu "volby" neuvedl přívlastek "svobodné".

Každodenní zprávy z Iráku svědčí o tom, že ani volby -- ať již s jakýmikoliv přívlastky či bez nich -- ještě nemusí být pokrokem, postupem k demokracii. Volby mají smysl tam a tehdy, jestliže se o přízeň voličů utkávají síly, které v celospolečenském a nejlépe i celostátním rozměru reprezentují zájmy společenských skupin a názorové proudy.

To, že se v Iráku ve volbách neutkají politické strany či hnutí, působící napříč náboženským a etnickým spektrem, musely ještě před vpádem vědět politické, akademické i zpravodajské struktury v USA, Velké Británii stejně jako ty ve Španělsku.

Ani referendum o irácké ústavě pokroku demokracie v Iráku nepřispělo. Nejen kvůli změně podmínek pro schválení ústavy pár dní před konáním referenda, ale hlavně proto, že ústava zakotvuje islám jako státní doktrínu.

Američtí strážci Saddáma Hussaina by si měli hledět jeho zdraví a života, neboť ho mohou ještě informačně "vytěžit" v tom, jak se v Iráku vytváří a řídí organizační struktura s celostátní působností (strana BAAS) a jak lze umožnit působení ve vedení státu i jinověrcům (křesťan Tarík Azíz).

Nové mocenské struktury neplní základní funkci státu, kterou je ochrana životů, zdraví a majetku občanů - a to přesto, že je v zemi přítomno přes tři sta tisíc vojáků okupačních jednotek. Konstatování by mohlo znít i naopak. Nové mocenské struktury neplní základní funkci státu, kterou je ochrana životů, zdraví a majetku občanů, protože je v zemi stále ještě přes tři sta tisíc vojáků okupačních jednotek.

Ať je již pravdě blíže kterékoliv z uvedených konstatování, jisté je, že odchod okupačních jednotek bude znamenat změnu mocenských struktur.

Ta je v Iráku vždy bolestná a bez krveprolití se neobejde. Přednášející specialista na Blízký a Střední východ nám kdysi vyložil rozdíl mezi politickou kulturou strany BAAS v Sýrii a strany BAAS v Iráku v podobenství s nadsázkou takto : Odcházející člen vedení BAAS v Sýrii dostane křeslo velvyslance, odcházející člen vedení strany BAAS v Iráku dostane kulku. Že to tak nějak v Iráku chodí, si lze ověřit otevřením novin či shlédnutím televizního zpravodajství (i když lépe zahraničního, než českého).

Není to vůle Iráčanů, jež může rozhodnout o tom, zda a kdy mají okupační jednotky odejít. Vůlí Iráčanů nebyl jejich příchod, nemůže tak být ani jejich odchod.

Otázkou je zda ještě svoboda a demokracie mají v Iráku nárok na život, když už jsou tolikerou krví zapackané?

Východisko by tu bylo v přiznání, že o ně nešlo od samého začátku a nejde ani nadále.

Zároveň věřme, že jejich čas jednou přijít musí. Jindy. Příště. Za jiných okolností.