Stále horké téma českého nacionalismu v době druhé světové války a jeho tragických následků, jehož zpracování se vyhýbali autoři věhlasnější Ireny Sehnerové, krása jazyka a nevyvratitelnost beletristicky zpracovaných děsivých událostí byla tehdy glosovaná i v Britských listech.

Po knize však se slehla země. Slyšela jsem, že někteří čtenáři ji významem přirovnávali k Němcové Babičce. Pozorně jsem, jsa pouhou čtenářkou, sledovala literární nominace a následné laureáty domácí i dostupné přeložené zahraniční, knihy si pořizovala a pochopitelně srovnávala. Lituji, nominace mnohdy zcela nepochopitelné.

A nyní vyšla další literární smršť z dílny Ireny Sehnerové. Novela Mami, já nechci umřít.

Paní Irena Zítková novelu nazvala novým překvapením. Já se domnívám, že tímto dílem se Irena Sehnerová přirozeně vymezila na českém literárním nebi, jsa naší Múzou, nejspíše Kalliopé, nabízející nám očistu svým elegickým podáním. . . . . . Nabízející nám očistu. Nám všem, mne nevyjímaje. Abychom my všichni, široce informovaní o dění téměř veškerého světa, syceni až zahlceni zprávami , řinoucími se na nás ze všech prostředků masmédií, nezůstali nevidomí a lhostejní k lidským neštěstím, která ve skutečném životě míjíme, abychom při večerních televizních zprávách nad nimi lítostivě vzdychali.

Paní Zítková ve své recenzi novelu považuje za otázku, položenou čtenáři: kde jsou kořeny zla. Všeobecného, na celém světě. Nikdo nezná vyčerpávající odpověď, nikdo nezná návod k řešení. Irena Sehnerová však v nás probouzí myšlení, svědomí, snad i pochopení s utrpením , personifikovaným v postavě trýzněné dívky, nesoucí na svých bedrech bolest a zoufalství všech nevinných obětí.

Nejsem profesionálka v oboru psaní a recenze z pera paní Zítkové je vyčerpávající. Chci však říci, že novela Mami, já nechci umřít je mimořádným literárním činem, potřebným, dosud chybějícím, burcujícím , odvážným, brilantním. Nejsem muž, nemohu před autorkou smeknout. Ukláním se před Vámi, paní Sehnerová.