Autor je -- a zatím ve všech svých beletristických pracích byl -- především fabulátor využívající někdy i drobného osobního zážitku ke svobodnému rozvinutí příběhu, jemuž precizností vypracování věrohodných detailů dovede dát téměř punc dokumentárnosti skutečného případu. Často bývá ve své fantazii ještě uvolněnější, a přesto četba působí přesvědčivě realisticky. Dokladem může být satirický román Barevný svět z r. 2002, odehrávající se ze značné části ve Futurologickém ústavu, míněno v Prognostickém ústavu AV ČR, kde autor -- pokud vím -- nikdy nepracoval. Přitom však román působí autentičtěji než díla samotného Valtra Komárka, vystupujícího v Barevném světě pod jiným jménem jako ředitel této instituce.

Nejnovější Chaloupkova próza se od předchozích liší tím, že je jeho dílem nejsubjektivnějším. Dokonce bych se odvážila tvrdit, že Anatomie jistých chvil substituuje v poloze románové prózy memoáry, jež v hojné míře současní sedmdesátníci -- herci, výtvarníci i vědci -- vydávají, mnohdy s přispěním novinářů a dík objednávkám nakladatelů.

V Anatomii jistých chvil je zřetelně fabulován pouze rámec, možno říci začátek a konec, a celý obsah je složen ze střípků paměti, z okamžiků, které se ústřední postavě anachronicky vybavují během podivného jednodenního výletu s přítelem architektem a dvěma společnicemi, přičemž se nejednou v určitých obměnách i navracejí. Dětství v menším podhorském městě, studium na filozofické fakultě, podnes trvající přátelství s jistým spisovatelem, žijícím později ve Francii, první jaksi studentské manželství, období příprav na vědeckou činnost, za mnoho let druhé manželství, dvojí otcovství s velkým časovým odstupem (oslava narozenin za účasti syna-vysokoškoláka a jeho brášky žvatlajícího u stolu na vysoké batolecí židli je půvabná) a následující přesně ocitovaná lékařská zpráva o operaci bypasu, a opět vzpomínka na babičku. V umělecké zkratce zrekapitulováno, cituji ze str. 356: "Dospělost. Jakápak dospělost. Stáří, jaképak stáří. Jenom sny o mládí a horší dech, když budete vylézat na stráň nad pasekou, a také nohy o sobě dají víc znát, jaksi ztěžklé a nespolehlivější..."

Jenomže v jedné velmi podstatné věci se tato kniha od pamětí odlišuje.

"Obyčejné" zážitky jsou občas (pro některé čtenáře možná příliš často, i když je zde zřejmá funkce kontrapunktu k situacím) prokládány komentujícími či ironizujícími úvahami, inspirovanými filozofy autorovi blízkými -- Heideggerem, Husserlem, Sartrem, ale také antickou filozofií, indickou filozofií či biblí. Zdůraznila bych právě Sartra, zprvu nepojmenovaného, jenže od prvního zpřítomnění vykresleného tak přesně a jasně, že jeho identita nemůže být čtenáři utajena. Ještě než jsem na něho v textu narazila, vybavila se mi vzpomínka na Bytí a nicotu a hlavně na Cesty k svobodě, a to kvůli Chaloupkou použité podobné formě, dovedené zde do krajnosti: popisu záměrně s naprostým vyloučením "dialogů v uvozovkách", kterými soudobá produkce (schválně užívám tento výraz) přímo plýtvá, takže umírněná dialogizace se zde zařazuje do proudu autorské výpovědi. A ukazuje se, že textu jde dát napětí a nejen je udržet, ještě je průběžně zvyšovat i bez akčních řečí, bez jednoznačné lokalizace (tu by prozradila jména, proto postavy mají nanejvýš přezdívky) a také bez líčení někdejších politických tlaků. I tím se Chaloupkovy paměti -- smím-li tak tuto prózu s jistou obrazností nazvat -- liší od všech ostatních v současné době publikovaných.

Přitom dobře vím, že Chaloupka byl autorsky postižen podezřením, že svým jménem kryje autorství onoho přítele -- "tajemného" česko-francouzského spisovatele. Tehdy byla Chaloupkova Škaredá středa

Jakými prostředky lze čtivosti popisů dosáhnout? Je to právě tak zdánlivě jednoduché jako obtížné. Autor musí být široce a hluboce vzdělaný v mnoha oborech -- zde ve filozofii a psychologii. Musí mít také vynikající paměť na detaily -- zde např. o zbraních, kosmologii, mýtech, různých osobnostech aj., a zejména musí mistrně ovládat spisovatelské řemeslo -- musí mít bohatý slovník a smysl pro střídání různých výrazových poloh. Znovu: poprvé jsem se právě v Sartrových cestách k svobodě setkala s proměňováním gramatické osoby v jedné větě či v jednom odstavci -- z první (já) je náhle třetí (on), a hned zase ze singuláru plurál (my, vy), a nepůsobí to jako přehlédnutí korektora či neumělost. To zde rovněž využívá Chaloupka, stejně jako ostré střídání slovesných časů, právě tak jako ze spisovné češtiny přechází k tvarům hovorovým, někdy i pokleslým -- vše v jedné pasáži. Tyto stylotvorné prostředky ovšem zvyšují v textu dramatické napětí mezi dvěma ústředními složkami: úzkostnými prožitky jistých chvil a celým románem procházejícím motivem hledání tančírny jako vnitřního osvobození.

Umíte-li vychutnat jazykové proměny a potěšit se názorovou spřízněností s existencialismem, pak nebudete Anatomií jistých chvil zklamáni. Klade ovšem nároky na pomalé vnímání a domýšlení, trpělivého však odmění poznáním, případně mu dá podněty k polemice, vedené ať v duchu či nahlas.