Nejde zde jen o prosté nepochopení toho, že Všeobecná deklarace lidských práv je univerzální, tzn. platí podle čl. 26 "Každý má právo na vzdělání." Některým humanitárním vzdělancům se však nedostalo milosti matematické logiky, takže pak, jako pan Zálom, klidně zamění velký kvantifikátor ("každý" neboli "pro všechny platí") za kvantifikátor malý ("existuje" neboli "pro jednoho či několik jednotlivců platí"), aniž by se zarděl.

Jak to tedy má podle Všeobecné deklarace ideálně fungovat? Společnost (zatím organizovaná formou státu) zajistí všem dětem (dosud nejsou občany) bezplatné vzdělání a za tím účelem se zmocní prostředků těch (všech) občanů, kterým to bezplatné vzdělání poskytla již dříve. Až se ze (všech) vzdělaných dětí stanou občané, odvedou opět daně mj. na vzdělání všech, nikoli několika dětí. A občané i společnost jsou si kvit. Obdobně platí i u jiných práv. Q. e. d.

Alberta Einsteina by si snad těžko kvůli jeho oboru troufl někdo nazvat fachidiotem, jeho rozhled sahal až po návrhy pro OSN, jak vytvořit celosvětovou vládu jako prostředek k prevenci válek. I tyto jeho myšlenky jsou dnes prudce aktuální, ačkoli o nich politici i média cudně mlčí.

Každý technik či přírodovědec skutečně nemusí být zrovna géniem ani nemusí používat skoro žádná fakta, která se na univerzitě či technice dověděl. Přesto má něco, co mu nikdo nevezme, a řada humanitárních vzdělanců (nechci se nikoho dotknout) těžko pochopí, co že na té matematice vůbec může být užitečného. Jde o takový způsob myšlení, kdy vám hned v úvodní přednášce někdo vysvětlí, že:

• o čemkoli mluvíte, musí mít svou obecně přijatou definici (nemá tedy smysl se hádat o postoji ke stalinismu, dokud si pod tímto slovem někdo představuje ideologii, někdo jiný osobu a činy Josefa Vissarionoviče, někdo režim a někdo další celé historické období se vším všudy až třeba do roku 1989),
• nemůžete něco plácnout, aniž byste to uměl dokázat, jenom si to myslíte (ledaže byste tu větu uvedl "Myslím si, že...", což pan Zálom nečiní) ,
• a dokonce musíte umět stanovit, za jakých podmínek daný výrok platí.

V tomto systémovém a kritickém myšlení se pak studenti cvičí ještě pár let, takže jim to přejde do krve. Je dobře známo, že nejen zde uvedený Albert, ale i celá řada oněch "neužitečných", měli a mají skvělý vztah k filozofii, jazykům, umění a humanitárním disciplínám, hrají divadlo nebo na hudební nástroje apod. Opačně to jde obvykle nějak ztuha. Mnozí i vynikající umělci se bojí matematiky jako čert kříže a v médiích se tím nejen vychloubají, ale ještě si i notují se stejně založenými novináři, jak z ní propadali. Tím činí vzdělanostní úrovni naší společnosti medvědí službu.

Z tohoto hlediska je dobře vidět, jak celou naši společnost z dlouhodobé perspektivy poškozují krátkozraká rozhodnutí (ústupky kampaním vedeným takovýmito novináři), jaké učinila ministryně školství, když stanovila, že ani gymnazisté nebudou muset maturovat z matematiky. Média totiž uváděla, že by tím byli gymnazisté znevýhodněni proti jiným středoškolákům. Čtenáři Britských listů nyní jistě pochopí, že pravý opak je pravdou.