Profesor Perels zdůrazňuje, že tvrzení, že právní zpracování nacistické nadvlády se v podstatě podařilo, patří k oblíbeným legendám Spolkové republiky. Ve skutečnosti však by při přezkoumání neobstálo. Pojem, že šlo vlastně o "zákonné bezpráví", kterým bylo hodnoceno kriminální počínání nacistického státu, a tak nabízelo proti tomu zavést sankce, bylo ve Spolkové republice potlačeno a částečně zavrženo. Mnohokrát dokonce je přebírána právní doktrína Hitlerova režimu s odstrašující tendencí, že v spolkovém německém právní státu vznikají právní zvláštní zóny. To z určitého pohledu navazuje na logiku nacionálně socialistického právního pohledu.

Podle profesora Perelse je proto nutné ještě jednou se podívat na právní doktrínu nacistické diktatury s poukazem na stále platnou studii Ernsta Faenkelse Der Doppelstaat z roku 1941. Ten zde popisuje strukturu nacistického režimu jako státu s všeobecnými právními garancemi, ve kterých se rozhoduje o životě, svobodě a majetku každého člověka. Exekutivní praxe SS a Gestapa byla často zaštítěna justicí. Celá hrůza se pak plně ukázala na vražedných zločinech na zdravotně postižených, židech, Rómech a Sinech, sovětských válečných zajatcích a politických opozičnících. Jejich vraždění se opíralo o odstranění práva na život Hitlerovou vládou.

Profesor Perels v této souvislosti poukazuje, že tyto kategorie po roce 1945 zanikly. Je velkým paradoxem, že ve Spolkové republice zůstaly stále platné, což se projevilo při amnestii v roce 1949, která osvobodila určité nacistické násilníky. Tím byla Hitlerova amnestie za zločiny Křišťálové noci v roce 1938 znovu obnovena. Rovněž amnestie v roce 1954 měla stejnou logiku. Nešlo o nic méně než některé akty diktatury učinit součástí současného právního státu. Ve světle zákona o amnestii se zločiny nacistických hodnostářů nepřekračující trest tříletého vězení za zabití přeměnily za beztrestný čin. Jak dokázal historik Norbert Frei dokázal, na základě těchto zákonů se stalo beztrestných 44 vražd nacistických viníků včetně na příklad vraždy Američany dosazeného vrchního starosty Aachenu příslušníky SS. Též Adenauerova vláda ponechala tyto právní prvky nacistické doktríny.

V Evropské konvenci o lidských právech v roce 1950 je zakotveno, že je možno odsoudit státní terorismus, i když se odvolává na právo diktatury. Tato tzv. "norimberská klauzule" která navazovala na zákon Kontrolní rady č.10 z prosince 1945, byla v roce 1952 spolkovou vládou zrušena. Signál z toto plynoucí byl jednoznačný : Nacistický právní systém nemůže být z tohoto pohledu napadnutelný a zůstává platný tak, jak již požadovali obhájci v Norimberském procesu.

Die Zeit pak poukazuje, že zrušení trestní odpovědnosti za státní zločiny bylo v roce 1968 ještě rozšířeno. Spolkový sněm přijal trestní zákon, podle kterého mohl být hnán k odpovědnosti administrátor "zničení", ale jako na pomocníka zločinů se an něho vztahovala patnáctiletá promlčecí lhůta. V důsledku toho byli příslušníci štábu říšského bezpečnostního úřadu osvobozeni od trestní odpovědnosti.

Tendence zpochybnit nacistické násilnické normy nebyly reflektovány. Na příklad zločiny Wehrmachtu při okupaci byly považovány za oprávněné v rámci mocenských opatření diktatury a ospravedlňovaly tak teror a porušování lidských práv. Spolkový ústavní soud dlouhou dobu považoval za legální pronásledování Rómů a Sintů až do roku 1943.

Politický odpor hitlerovským režimem popraveného evangelického teologa Bonhoeffera a admirála Canarise, jakož pronásledovaného sociálně demokratického politika Dohnányiho obdržel v tomto světle Kainovo znamení. Současný prezident spolkového ústavního soudu Günter Hirsch to označil za "temnou kapitolu německých justičních dějin ".

Též osoby, které se podílely na nacistické euthanasii a zločinech v koncentračních táborech byly vyjímány z odpovědnosti za tyto činy. Tak na příklad zástupce velitele koncentračního tábora Majdanek, pobočník velitele Osvětimi, vedoucí nacistické "Euthanasie" nebo velitele vražedných zásahových jednotek byly označeny za pouhé pomocníky událostí za které byli odpovědni pouze Hitler, Himmler a Heydrich. Vytvářela se konstrukce podle kterého německý národ se skládal z "Hitlera a 60 milionu pomocníků". Podle nejnovějších statistik Ludwigsburské ústředny pro objasnění nacistických zločinů bylo z 6497 obviněných při objasňování nacistických zločinů odsouzeno pouze 166 k doživotnímu trestu. Více než 90 procent zásahových jednotek Říšského bezpečnostního hlavního úřadu bylo prohlášeno za pouhé "pomocníky". Nikdo z nich se údajně nedopustil "vlastního, ale cizího činu".

Profesor Joachim Perels v závěru svého článku poukazuje, že osvětimský proces byl pouze torzem. Velký proces proti Říšskému bezpečnostnímu hlavnímu úřadu, který byl možný již v roce 1950 se vůbec nekonal, ačkoliv byly k dispozici materiály proti 600 obviněným, kromě jednotlivých případů, nebyly potrestány miliony obětí této Hitlerovy velitelské centrály.