Vzpomněl jsem si na to, když slyším ten novinářský povyk nad tím, že se někdo ohradil před tím, že urazili něčí city. Co jim je po tom, že dnes může taková jejich divná svoboda stát životy tisíců lidí?!

Novináři mezi nimi nebudou. Ti přijedou k troskám, mrtvolám a cizímu neštěstí a budou mít zase o čem psát. Konec konců násilná smrt z politických důvodů se fakt dobře prodává... Naši svobodu za vaše neštěstí a smrt, volají novináři a jedním dechem dodávají, že když by to nevolali, ublížili by nám ještě víc, než kdyby byli zticha. Chucpe non plus ultra.

Myslím si, že by těm obráncům svobody mělo být jasné, že pokud slova v daném kontextu tvoří více nebo méně účelovou urážku, pak ta slova nejsou svobodná. Taková slova jsou sama o sobě zajatci nenávisti, účelové provokace a velkého kšeftu z krvavých reportáží z následných tragedií. Svoboda takových slov je prostě nonsens. V propojeném světě musíme svá slova vážit a nejopatrněji bychom měli pracovat s takovými pojmy jako je svoboda, pravda, láska. Tedy s těmi, které znají všichni lidé na celém světě, ale která mají často v daném místě a čase trochu jiný význam a ještě častěji jiný kontext.

Rád bych na samý závěr připomenul, že stejná slova mohou potěšit i rozplakat. Mohou rozpoutat válku i uzavřít mír. Záleží na místě, čase a kontextu. Ne nadarmo naši předkové po celém světě říkávali, že slovo je jako šíp. Když ho vypustíš, nevezmeš ho zpět. Tak jako někteří nemohou řídit auto, protože nemají řidičský průkaz a někteří nemohou nosit zbraň, nemajíce zbrojního pasu, tak by někteří měli mít zakázáno šířit slovo. Možná to platí i o mně. Dlouho jsem váhal, jestli se mám ozvat. Ale tahle přehlídka nedostatku nejen novinářské, ale především základní lidské etiky, si o to říkala až příliš silně...