Tzv.klauzura byla dříve ukázkou toho, co se student během půlroku naučil. Když jsem minulý týden vstupoval do budovy VŠUP v Praze, abych zhlédl přehlídku klauzurních prací, moc jsem si od toho nesliboval. Už několik let se tam nic mimořádného neděje, alespoň v oblasti tzv. volného umění. Odosobněné a odindividualizované koncepty zcela ovládly výtvarnou scénu a vysoké umělecké školství tento trend vychytává s otrockou poslušností.

V umění je přece možné všechno, a tak devalvován není už jenom pojem, ale často i sám posluchač, který dělá všechno možné, aby vzbudil pozornost a minimum pro to, aby řekl něco podstatného o sobě a tím něco naléhavého o světě. Mnohé pracné a nákladné realizace studentů by proto obstály dostatečně už jen jako kreslený vtípek v humoristickém časopise, nikoliv jako svědectví nějaké soustředěnější tvůrčí snahy.

Za pouhým nápadem se bohužel často skrývá jen bezradnost, přešlapování, jež mnohý pedagog s falešným úsměvem demokrata považuje za smysluplnou cestu, která s jeho mlčenlivým souhlasem vede studenta jen k dalšímu nápadu, nikoliv k osobnímu tématu. Učit, z toho jsou dnes velmi lehce vydělané peníze, bez větší námahy. Malířské ateliery pominu, nebylo by o čem psát, atelier Jiřího Beránka ukázal alespoň cit pro řemeslné zpracování, k materiálu, k tradici českého moderního sochařství.

V atelieru konceptuální tvorby Jiřího Davida nic nebylo, kromě na zdi připíchnutých potištěných papírů formátu A4. Odešel jsem, nevzal jsem si brýle. Překvapil mě atelier prostorové tvorby Mariána Karela, kde se studenti snažili přece jenom něco udělat s vymezeným prostorem. Jan Pánek sestavil periskop, v úrovni očí zaclonil v okně budovu protějšího Rudolfina, a tak měl divák možnost z atelieru sledovat třeba noční oblohu. Alespoň kousek poezie v blbém šedém tubusu...

V atelieru Kurta Gebauera se na zemi kymácela malá prázdná dřevěná postýlka, proč asi? Hned vedle na zdi, byly ve vitríně jako knihy pečlivě seřazené topinky, co všechno se nedá dneska číst, už jsem chtěl odejít a vtom jsem ji spatřil. Fotografii téměř panensky čistou, subtilní dívku s copánky, v bílých prostých šatech, se zvednutou hlavou, vzhlížející vzhůru k nebi, s údivem ve tváři, jež prozrazoval zázrak, překvapení, objevení tajemství. Jakého? Třeba jen pouhé možnosti zastavit se, spočinout, být dětsky překvapen nedozírností nebe. Dílo má mluvit hned a to se stalo.

To je vše? Řekl by konceptualista, ano, V TOM JE VŠE, odpovídám. Netřeba vysvětlovat, kdo dokáže v každodenním spěchu takto spočinout, ví, o co jde, co se mu stane a co si uvědomí. Kousek opodál stála na vysokém podstavci od téže autorky vymodelovaná a odlitá hlava, autoportrét, stejná tvář, jako dívka na fotografii. Čistá, hladká modelace hlavy bez vlasů, bez oněch pracných a rušivých detailů, téměř klasicistně, anticky postavená forma, co vyjadřuje? "Vězeňkyni křehkosti", čistou lyriku bez patosu a nafoukaných gest v šedi převizualizovaného umění.

V záměrně hladké formě se téměř malířsky básnivě otevírají a zase ztrácejí oči, částečně úmyslně nedomodelované, zprostředkovávají divákovi pocit zasnění. Tvář vyjadřuje naprostý klid, oduševnělou krásu, hluboké vnitřní pohnutí. To, co výraz sděluje, je tak obyčejné, až je to nesnesitelně pravdivé. Jsem překvapený, zaskočený upřímností, otevřeností, nemohu se hnout z místa. Autorka, která se ještě před rokem skryla za koncept devíti truhlíků s květinami, se nyní dala v šanc. Tahle věc měla být na výstavě Krása v Rudolfinu na čele sálu.

Dvourozměrná fotografie versus trojrozměrná modelovaná hlava v prostoru, je ale také koncept, jedna forma totiž podporuje a umocňuje druhou, vzájemně se prolínají a přitom mohou obě formy existovat samostatně, svébytně a nic neztrácejí ze svých obsahů. Hlava sní sen, dívka na fotografii ho prožívá, odehrává se před divákem intimní příběh, sotva povšimnutelný, jako když na louce motýl mávne křídly. Ona mlčenlivost, která prostupuje obě práce, je tichým hlasem do současného hlučného světa, pokorou, přivádějící namyšlenost v trapnost.

V kontextu současného umění je ve své niterné obnaženosti klauzura Denisy Hriciscové (1980) z třetího ročníku atelieru Kurta Gebauera nepochybně velmi odvážná, neboť je v současné globální emocionální otupělosti otevřenou osobní zpovědí, alternativou, cenným postojem a prostorem, v němž se nadějné studentce může zrodit tvůrčí téma a to je docela dobré našlápnutí. A ještě něco, odcházel jsem a bylo mi tak nějak dobře.