Doslova civět zůstává čtenář nad heslem "Hřivna" v popularizační etymologické práci Michala Novotného Zákulisí slov podruhé (Praha, Motto, 2004). Autor zde píše o podobenství o hřivnách z Matoušova a Lukášova evangelia a rozvádí úvahy o tom, že "řečtí překladatelé" evangelií si prý počínali podobně jako překladatelé čeští. Autor tedy zjevně vychází z předpokladu, že originální verze Matoušova a Lukášova evangelia byla sepsána v latině, a teprve odtud byla překládána do řečtiny a do dalších jazyků! To je ovšem hrubý omyl. Obě evangelia (stejně jako další spisy Nového zákona) byla sepsána v helénistické řečtině, KOINÉ. Řecká verze evangelií obsahuje pouze některé krátké citáty Kristových výroků (Ježíšova tzv. "ipsissima verba") v aramejštině.

Značná porce suverenity zavane na čtenáře ze závěrečného hesla celé knihy, totiž z hesla Žebro: "Feministky to asi neslyší rády, ale Starý zákon říká jednoznačně, že Bůh stvořil první ženu ze žebra prvního muže, tedy Adama." To je vedle hrubé historizace ("první žena", "první muž") také hrubé zamlčení plurality tradic o stvoření přímo v Genezi (první knize Mojžíšově). Ještě před druhou kapitolou Geneze, na kterou se Novotného výklad omezuje, je kapitola první, a v ní sedmadvacátý verš, který v kralickém překladu zní: "I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je." Tento oddíl zejména záměrným kolísáním mezi singulárem ("stvořil JEJ") a plurálem ("stvořil JE") v rámci jednoho souvětí naopak zcela jednoznačně říká, že člověk je odjakživa kompletní jenom v mezipohlavně polarizovaném páru.

Nedostatečnou kompetentnost prozrazuje také údajný "pohled nejvědečtější" na Adamovo žebro v podání Michala Novotného, spočívající v poukázání na souvislost biblické matérie s matérií ze sumerských mýtů: "Což staří Židé znali jen velmi přibližně, a tak to všechno spletli, pomotali dohromady a vznikl židovský mýtus o stvoření první ženy ze žebra prvního muže." To zhruba (ve vulgarizované podobě) odpovídá převládajícímu přístupu religionistiky někdy z 19. století. Novější religionistika zastává pozice sofistikovanější: Bibličtí autoři naopak znali společná mytologická témata (která po starém Orientu kolovala) velice dobře. Příběhy tzv. předvěku (německy: URGESCHICHTE), jež Geneze obsahuje, jsou především nejstarší dochovanou protináboženskou polemikou na světě, tj. polemikou se staršími mimobiblickými (sumerskými a jinými) podáními. (Mnohem důležitější než to, co je společné, jsou tedy právě ony polemické posuny a vyhrocení oproti podáním jiným.)

Na českých vysokých školách se už dávno nevyučuje tzv. DIMAT ("dialektický materialismus"), jehož lektoři se svého času vyznačovali zejména razantně zjednodušujícím přístupem k nesmírně komplexní problematice. Kuriózní pozůstatky někdejšího prudce "vědeckého" oboru nacházíme nicméně porůznu rozptýleny v popularizačních publikacích z nejrozmanitějších oborů, v neposlední řadě i v novějších etymologických příručkách.