Americký primát na světě odráží zvláštní schopnost anglosaských zemí stát v čele světovému pořádku. Jde především o státy, jejichž obyvatelstvo původně pocházelo z Británie. Ve Spojených státech vládne politická kultura, kterou původně vytvořili Britové.

Právě tyto anglosaské národy jsou vůdčími silami ve světovém pořádku. Jsou schopny poradit si s chaosem a s agresí v zahraničí. Hlavní vojenské operace za posledních patnáct let vedly anglosaské národy.

Po ničivých válkách dvacátého století se státy jako Japonsko a Německo odřekly práva podílet se na správě světa a podřídily se OSN.

Anglosaské národy mají v nebývalé míře zdroje, potřebné pro vedení války - bohatství, moc, sebevědomí ve válce a úctu jiných států. A hlavní příčinou anglosaského vůdcovství ve světě je dobrá vláda na domácí scéně.

Británie a Amerika začaly hrát vedoucí roli částečně proto, že byly ve své době nejbohatšími zeměmi. Ale proč jsou Anglosasové tak bohatí? Hlavně proto, že přijali kapitalismus. Proto vznikla průmyslová revoluce nejprve v Británii. Vzniklo obrovské bohatství a ostatním evropským národům trvalo skoro sto let, než Británii dohnaly.

Spojené státy vybudovaly svou kulturu a své instituce ještě v těsnějším spojení s tržní ekonomikou. USA se staly zemí bohatství a inovací, s nimiž žádná jiná země nedokáže konkurovat. Koncem dvacátého století stálo pět anglosaských zemí na světě v čele, co se týče celkové hospodářské politiky. Také mají vysoké vojenské výdaje.

Úspěchy trhu v anglosaských zemích odrážejí dobrou vládu. Už ve dvanáctém století měly soudy v Anglii nezávislé rozhodovací pravomoci. Právo chránilo majetek a smlouvy před mocí a podváděním, a tak vznikl raný hospodářský dynamismus. Vznikla širší tradice, že vláda musí být nestranná. Musí veřejně vysvětlovat svou politiku a její činitelé musejí být poctiví.

Nezávislá vláda během času osvobodila podnikání. Byly zrušeny monopoly a vznikly finanční trhy.

V Americe je podnikání svobodné, avšak regulované, takže se trestají finanční spiknutí a další zlořády. Většina lidí platí daně a poslouchá zákony. V zemi vládne občanský etos. Zlořády a korupce se vyskytují, ale jsou potrestány. Američtí soudci a poroty nejsou na prodej, proto se šéfové narkomafií obávají vydání do USA. Rovnost příležitostí, založená na složitém školském systému, je otevřená a velkomyslná.

Naproti tomu ve třetím světě je největší překážkou rozvoji nezákonnost. Režimy jsou tam prolezlé korupcí. Bez nestrannosti politiků není demokratizace k ničemu. Ve volbách se jen střídají zkorumpovaní politikové u koryta.

Avšak koncem dvacátého století už nebyla Británie nejbohatší zemí v Evropě. Německo je větší a potenciálně mocnější. Bohatá Evropská unie bude pravděpodobně nakonec vydávat více peněz na zbrojení než USA. Avšak ani Německo ani USA se nepokusily odebrat Anglosasům jejich vojenskou vůdcovskou roli na světě.

Anglosasové posílají armády do zahraničí už celá staletí. Britové si tak vybudovali své impérium. Spojené státy neměly oficiálně impérium, ale pravidelně zasahují v Latinské Americe a v karibské oblasti. Hlubším důvodem je opět dobrá vláda. Pomáhá těmto zemím šířit svou vojenskou moc po světě. Anglosaské vlády v sobě slučují silnou výkonnou moc s legislativním souhlasem obyvatelstva. Proto mohou efektivně vést války.

Když oba prezidenti Bushové požadovali svolení od Kongresu, než zaútočili na Irák, přidrželi se rituálu, který zavedli angličtí králové už ve 13. století. Potřeba získat svolení obyvatelstva vede k odkladům při vyhlašování války tak, jak to bylo v USA i v Británii před druhou světovou válkou. Ale to, co vypadá jako slabost, je nakonec silou.

Jiné země, které by mohly konkurovat Anglosasům při válečném úsilí nemají tradici vytváření veřejné vůle pro válku. V anglosaských zemích se u moci střídají dvě politické strany a většinový systém vede k vzniku většiny s jasným volebním mandátem. V evropských zemích a v Japonsku je více stran a frakcí a často se používá proporčního systému. To vede k roztříštěným parlamentům a opatrným koaličním vládám.

Žádná anglosaská země nesdílí hranici s nebezpečným sousedem. Takže mohou Anglosasové s válkou vyčkat, až bude pro ně výhodné ji vést. Nic z toho neplatí ani pro Francii, pro Německo či Rusko, a tím méně pro nešťastné středo a východoevropské země, které se nacházejí mezi Německem a Ruskem.

Jiným důvodem je politický úspěch. Za poslední dvě století vedli Anglosasové vždy války proti agresorům, které ohrožovaly nejen je, ale i stabilitu světového pořádku. Dělejí to proto, protože takové války částečně podporují jejich vlastní domácí politický projekt. Jejich historie je historií krocení politické moci - učí tak vládce, aby sloužili společnosti a nikoliv sami sobě.

Anglosasové jsou přesvědčeni, že válka potvrzuje, nikoliv ohrožuje, jejich nejhlubší hodnoty. Anglosaská chuť pro válku nemá nic společného s militarismem. Přísně dodržováno je civilní řízení armády.

Posledním důvodem, proč mají Anglosasové ve světě tak silnou vůdčí roli, že jejich "měkká moc" - neomezený obdiv od jiných zemí. Tradiční realisté by si mohli myslet, že národ tak dominantní, jako jsou Spojené státy, povede k tomu, že jiné země budou proti nim tvořit kontraaliance. Ale vzhledem k tomu, že anglosaská moc se většinou používá pro objektivní cíle, tak svět toleruje, když jsou Anglosasové do války. Většinou je to proti uznávaným hrozbám a v alianci s jinými.

Zahraniční důvěra je tak silná, že většina evropských a asijských zemí by chtěla, aby se o jejich bezpečnost postaraly Spojené státy. Němcům, Japoncům či Rusům by lidé v důsledku nedávné minulosti věřili daleko méně.

Samozřejmě, Bushův unilateralismus ochromil americkou legitimitu v zahraničí. Spojené státy také zklamaly jiné země tím, že zrušily svůj podpis na smlouvě zakazující protibalistické střely, uzavřené s Ruskem, a tím, že se odmítly připojit k několika mezinárodním dohodám, včetně protokolu z Kjóta a mezinárodního soudního dvora. V těchto případech američtí politikové rozhodli, že je pro nás mezinárodní spolupráce příliš nákladná. Avšak žádný jiný stát či skupina států nepřevzala na svá bedra břemena, která nést Amerika odmítá.

Ostatní země jsou schopny přijímat anglosaskou zahraniční politiku a její cíle, protože vznikají z transparentního politického procesu, jemuž cizinci jsou schopni porozumět a mohou ho i ovlivňovat. Anglosasové mají dlouhou historii vlády v souladu s individuálními právy. V politice dělají to, co kážou, i když nedokonale.

Nehájím nutně anglosaskou zahraniční politiku, a už vůbec ne současný Bushův unilateralismus, dodává autor. Anglosaská politika zdůrazňuje zákonnost v zahraničí, skepsi vůči mezinárodním institucím a svobodný obchod. Evropské země naproti tomu zdůrazňují hospodářské styky, mezinárodní spolupráci, velkou pomoc rozvojovému světu a omezování globalizace. Avšak světový systém si musí být schopen poradit s agresory a z rozkladem zákonnosti. Proto je potřebná schopnost Anglosasů vést válku, a proto mají Anglosasové na světě vůdčí roli.

V dlouhodobé perspektivě není anglosaské vůdcovství důsledkem činnosti Bushovy vlády, ani žádné jiné nedávné události. Hlavním důvodem je to, jak poznamenal Bismarck, že Severoameričané hovoří anglicky. V Evropě Británie dokázala významnou roli svobodného kaptalismu, zákonnosti a souhlasu občanů k tomu vytvářet bohatství a moc. Britské dobytí Severní Ameriky znamenalo, že z geopolitického hlediska se Spojené státy stanou světovou Británií.

Anglosaské světové prvenství pravděpodobně bude i nadále trvat, protože jeho kořeny spočívají v dobré vládě. Je obtížné pro každou zemi vytvořit si dobrou vládu, pokud ji vždycky neměla. Nějakým způsobem si Britové vytvořili efektivní režim brzo v historii a od té doby jenom sílí.

Kompletní článek v angličtině ZDE