Tato příhoda by mohla potvrzovat existenci "pětatřicátníků" Jana Víta až na jeden detail: většině diskutujících bylo už tehdy viditelně přes třicet. Pokud patřili k "solidární" generaci, pak to vidět nebylo. Možná, že popisovaný generační konflikt vůbec neexistuje. Možná, že "klukokrati" převzali hodnoty svých rodičů ještě předtím, než ti na stárnoucí kolena zjistili, že žít ve svobodě přece jenom není tak jednoduché. Možná, že se solidarita přesměrovala -- dnešní mladí jsou sociálně méně vázaní na pracoviště, spíš mají sociální kontakty jinde. Nevím, jestli v dnešní době "někteří lidé ztratili sociální cítění". Myslím, že takoví lidé žili v hojném počtu i za komunismu, jenže na ně nebylo tolik vidět. Jejich sociální cítění totiž nikdo nepotřeboval a ani nechtěl. Nu, nebudeme nechutně urážet ...

Ponechme stranou, že "sociální cítění" je často determinováno vlastní peněženkou. Ponechme stranou, že se často omezuje na nenávist vůči bohatým, zatímco chudí dotyčného ve skutečnosti příliš nezajímají. (Možná proto, že jim není co závidět, možná proto, že dotyčný nehodlá riskovat konflikt s vlastním svědomím.) Asi bych panu Vítovi křivdil, kdybych jeho sociální cítění popisoval takto. Přesto se obávám, že to s tou solidaritou i sociálním cítěním není tak jednoduché, jak píše.

Začněme tím, co děláme sami. Pan Vít píše, že "Nikdy jsem nedělal zbytečné přesčasy ... Já si na světě nejvíc cením svého volného času. Nežiji proto, abych pracoval, ale pracuji proto, abych dobře žil podle svého uvážení." Osobně patřím k lidem, kteří mají to štěstí, že mají svou práci jako koníčka. Kdyby tomu tak nebylo, asi bych se pod citované kritérium ochotně podepsal. Jenže ... nejsem-li ochoten pracovat víc, než musím, mám právo žádat po těch, co tak činí, aby platili moje sociální cítění ? Není to z mé strany tak trochu parazitismus, i kdybych z toho osobně neměl ani korunu ? Nejde jen o morálku. Z čeho budeme solidaritu platit, když si všichni budou "dobře žít podle svého" ? O rozdílných definicích tohoto kréda ani nemluvě.

Kdo si myslí, že je to problém bohatých, ať virtuálně znárodní všechen osobní majetek v této zemi přesahující deset milionů na osobu a rozdělí jej mezi stále rostoucí počet potřebných. Ať mi pak napíše, kolik vyšlo na jednoho. A má-li dost fantazie, pak i to, co bude dál, až bude vše přerozděleno.

Sociální citlivost je jedna věc, důsledky jejich projevů věc druhá. Sociální chování a sociální vztahy jsou v praxi leckdy velmi složité; kombinace horoucího srdce (ať už bije napravo či nalevo) s omezenou či zablokovanou mozkovou činností je co do důsledků často ještě horší, než skutečná necitelnost.

Příkladem mohou být drogy. Že je to svinstvo, ničící lidské životy, na tom se asi shodne většina z nás. Znamená to, že mají být bezvýhradně zakázány se všemi důsledky pro ty, kteří s nimi mají co do činění? Přesvědčení bojovníci proti drogám mají v tomto směru jasno: konzumace drog se takto aspoň omezí. To má sice logiku, ale reálná data tento předpoklad nepotvrzují. Relativně tolerantní Holandsko má méně narkomanů (zejména tvrdých), než srovnatelné státy s tvrdě protidrogovou politikou. Možný závěr je ten, že taková politika je lepší, než úplné nic, ale ve svých důsledcích blokuje úspěšnější recepty. A jako taková vede k vyšší spotřebě drog, byť nepřímo.

O tomhle ovšem s protidrogovými bojovníky diskutovat nemůžete. Jednak proto, že jde o věc Morálního Principu. Je důležité, aby společnost "zaujala správný postoj", i kdyby to nemělo mít praktický výsledek. Představa, že by tímto výsledkem byl pravý opak (v tomto případě více narkomanů) je pro tyto lidi tak absurdní, že jejich mozky příslušné informace vůbec nezpracují a jejich hlasatelům automaticky přidělí nálepku "stoupence drog". S podobným způsobem myšlení se u lidí, kteří si myslí, že mají patent na morálku, setkáváme velmi často.

Josef Vít je přesvědčeným stoupencem solidarity. Já také. V tom se oba shodneme mj. i s každým dobrým liberálem. Problémy nastanou až u způsobu, jakým se má solidarita projevovat. Tady dochází hned na začátku k nedorozumění : píše se o solidaritě, ale ve skutečnosti je tím míněna pouze jedna její podoba, totiž sociální stát. Ostatní formy solidarity jsou považovány za nespolehlivé.

Sestoupím-li z liberálního ráje do pozemské reality, pak musím souhlasit. To ovšem znamená rezignovat i na sociální rovnost, jejíž absence je podle Josefa Víta nejhorším hříchem civilizace. Nejsme-li schopni se starat o své věci -- včetně sociálního cítění -- sami, pak se o ně musí starat někdo jiný. A ten někdo se stává společenskou elitou, i kdyby nechtěl. Jinak by nemohl tento úkol splnit. Silný (sociální) stát skutečně generuje společenskou nerovnost. Sice po jiné, než majetkové linii, ale ono to v praxi vychází nastejno. (Obvykle včetně dostupnosti materiálních statků.) Někomu to možná nevadí. Josefu Vítovi, vášnivému obhájci sociální rovnosti a ctiteli Spartaka (který svým lidem sliboval opravdu svobodu a ne "chléb a hry", jak se tehdy říkalo sociálním jistotám) by to ovšem vadit mělo.

Je také dobré si uvědomit, že solidarita je důležitá pro lidi sociálně cítící. Pro lidi v nouzi je důležitá forma a rozsah skutečné pomoci, což nemusí být totéž. (Z některých debat se mi zdá [například], že české zdravotnictví je tu v prvé řadě proto, aby bylo zadarmo, pak proto, aby na něm někdo nevydělal a teprve na třetím místě je léčení nemocných. Jako potenciálnímu pacientovi se mi tento žebříček moc nelíbí. Jeho stoupenci v tom ovšem nevidí žádný rozpor. Že existují i jiné "díry" než zisky podnikatelů je buď nenapadne, nebo předpokládají, že se dají snadno ucpat. Představa ministerstva, které není schopno kontrolovat špitály v rukou soukromníků, ale dokáže je přímo řídit, mi nepřipadá příliš věrohodná.)

Sociální stát je patrně nejlepší -- respektive nejméně špatnou -- metodou, jak zachránit slušné lidi od pádu na úplné materiální dno (slušnost je v tomto případě definována jako vlastnictví trvalé adresy). Jako nástroj "vyrovnávání sociálních rozdílů" či dokonce "sociální spravedlnosti" funguje podstatně hůře.

Chápu, že propagátoři rovnice daň = loupež ledaskoho provokují. Tito pánové ovšem mají k realitě asi tak daleko, jako druhdy monsieur Proudhon. Debata s nimi může být zajímavá z ideového hlediska, reálně však nikam nevede. Extrémní liberalismus -- prakticky nerozlišitelný od anarchie - je utopie nepoužitelná pro skutečně existující lidi. Ale ne všechny kritiky sociálního státu se opírají o podobně jednoduchý ideál svobody. Některé analýzy tvrdí, že sociální stát bídu ve skutečnosti konzervuje a že vydatně přispívá k sociální a ekonomické polarizaci společnosti. Nemusíme s těmito analýzami hned souhlasit. Ale měli bychom je brát vážně a ne je zamítat pomocí mechanismu nápadně připomínajícího Pavlovovy pejsky.

Státem organizovaná solidarita je věc příliš vážná a příliš důležitá, než aby degradovala na posvátnou krávu pro ty, kteří potřebují nějaké pozemské ztělesnění Absolutního Dobra. Mj. i proto, že posvátná kráva tu není kvůli skutečnému užitku, ale nanejvýš proto, aby hezky vypadala.

"Sociálně cítícím" to ovšem nevadí. Mají totiž kapitalismus, což je žumpa, do které se dá snadno spláchnout jakýkoli problém, který by mohl morální dokonalost jejich ideálu případně nabourat. Josef Vít se nijak netají názorem, že lidé jsou chudí proto, že jiní jsou bohatí. V minulosti existovaly doby, kdy nebylo bohatých, takže nebylo ani "poražených v ekonomické soutěži". Nezdá se však, že by tehdy lidé umírali hlady méně, naopak.

Ale možná nejde o ty poražené, ale o to, aby nebylo vítězů. "...kdyby platilo, že ti poslední budou zastřeleni, tak dost lidí by na ně počkalo. To jsou ti, co mají sociální cítění." Jinak řečeno, člověk, který z vydělaných peněz podporuje bezdomovce, je asociál. Člověk se skutečně sociálním cítěním by ty peníze nevydělával, nýbrž by šel žít také na ulici a dělil se s bezdomovci o to málo, co jim ještě zbývá. Nevím, jestli i mě nečeká úděl bezdomovce. Pokud se tak stane, doufám, že společnost bude alespoň tak asociální jako dnes. Ve společnosti "sociálně cítících" ve výše uvedeném smyslu, tedy ve společnosti lidí, kteří nic nemají, bych asi velmi rychle umřel hlady. I kdyby se to nic dělilo zcela spravedlivě.

Ať už si o kapitalismu myslíme cokoli, je pravda, že díky němu poprvé v dějinách nežije alespoň část lidstva pod hrozbou permanentního hladu. I komunistický socialismus v podstatě žil z podstaty vytvořené kapitalismem. Člověk, který to nezažil, se možná opravdu těžko vcítí do pozice rodiče, který nemá na boty pro své děti. Před takovými třemi sty lety to ovšem problém nebyl. Tehdy se pokládalo za zcela normální, že chudé děti chodí bosy. Za úspěch bylo považováno už to, když se dosyta najedly. Je pravda, že feudalismus byl také vykořisťovatelskou společností. Ovšem v kmenové předfeudální společnosti, jejíž členové (čti : dospělí muži, příp. hlavy rodin) si byli všichni rovni, byla smrt hladem ještě pravděpodobnější než později ve vrcholném středověku. Obávám se, že tyhle časy se mohou během několika málo generací klidně vrátit. Potíž je, že lidská paměť je velice krátká ("Povodeň ? Neblbněte, žiju tady čtyřicet let a nikdy tu nic takového nebylo"). A že člověk má tendenci považovat za samozřejmé věci, které vůbec samozřejmé být nemusí.

Největší umělci první republiky byli většinou levicového smýšlení (ne všichni; umělecké kvality například spisovatele Jakuba Demla nezpochybňovali ani jeho ideoví odpůrci). Na druhou stranu se mohla československá první republika hned v prvních letech své existence pochlubit jedním silně pravicovým ministrem financí: Aloisem Rašínem. Zatímco ostatní vlády ve střední Evropě uvolňovaly ze sociálních důvodů rozpočtové opasky, první československý ministr financí prosazoval tvrdě deflační politiku. Bankám se to líbilo, průmyslníkům už méně, levice ministra zuřivě nenáviděla -- a tato nenávist stála Rašína život. Přestože byl kritizován i mnoha ekonomy, je pravda, že zachránil československou korunu před hyperinflací. Ta zničila úspory, a s nimi i tradiční střední třídu v okolních zemích. V těchto státech byla demokracie postupně nahrazena diktaturou nebo alespoň autoritativním režimem. Československo zůstalo až do Mnichova, přes všechny výhrady, "ostrovem pořádku a demokracie". Existuje-li mezi oběma jevy souvislost (a podle mě ano), pak nenáviděný Rašín udělal pro obyčejné lidi v této zemi možná víc, než mnozí jeho "sociálně cítící" současníci.