Americká okupace silně závisí na de facto podpoře šiitských politických stran, zejména Nejvyšší rady pro revoluci v Iráku. Když zabránil šiitský Ajatolláh Sistani šiitským organizacím, aby se americké okupaci neprotivily, a přesvědčil Moqtadu al-Sadra, aby přestal proti Američanům bojovat, narušil tím jednotu Iráku. Jednotný odboj proti okupantům mohl posléze vést k vytvoření jednotné vlády.

Kdyby se šiitské strany rozhodly bojovat proti americké okupaci, ta už by dávno skončila, možná by k ní ani nedošlo. Muslimští duchovní v Íránu dali už dávno najevo Washingtonu, že nejsou proti svržení Talibanu v Afghánistánu ani Saddáma Husajna v Iráku. Učinil to z vlastních motivů a ve vlastním zájmu, ale byla to od nich nebezpečná hra. Kdyby se bývali iráčtí baathisté a vojenští nacionalisté nepostavili v Iráku proti americké okupaci se zbraní v ruce, Amerika by se možná pokusila svrhnout i režim v Íránu, navzdory íránské podpoře pro USA.

Je ironické, že právě ozbrojené povstání v Iráku učinilo americkou invazi do Íránu ve střednědobé perspektivě neuskutečnitelnou. Americká armáda, která situaci v Iráku nezvládá, je ohledně dalšího postupu v Iráku nejednodná a není pochyb, že vysocí činitelé v Pentagonu by chtěli - z čistě vojenských důvodů - americká vojska z Iráku stáhnout co nejdříve. Rozpad Iráku, což byl na Blízkém východě kromě Sýrie jediný stát, který se postavil proti americké nadvládě, by byl pro Američany bezpochyby vítězstvím.

Největší prospěch z americké okupace Iráku mělo dosud kurdské kmenové vedení. Kurdové dostávali od Američanů po dobu 12 let před válkou podstatné finanční dotace a americké výzvědné služby využívaly kurdského regionu jako základny pro infiltraci do celého Iráku. Kurdové stojí v čele loutkové armády i policie, pod jejich tlakem byla vytvořena ultrafederalistická irácká ústava: Kurdové se netají s tím, že chtějí etnicky vyčistit (odstranit) z Kirkuku Araby a všechny ostatní Nekurdy, včetně těch, kdož se v tom městě narodili. Utiskované menšiny v jedné epoše se v jiné éře rychle dokáží stát sami utiskovateli, jak to neustále dokazuje světu Izrael. Kurdští politikové, jakmile jednou plně ovládli Kirkuk, by byli spokojeni s tím, aby se jejích území stalo západním protektorátem. Je nepravděpodobné, že by Irák přežil jako celistvý stát.

A ropa? V současnosti se připravuje finanční model, v jehož rámci přijde Irák o miliardy příjmů z ropy, které poplynou globálním korporacím. Připravují se smlouvy, podle nichž mají globální ropné korporace dostávat z dobývání ropy zisk v hodnotě 42 - 162 procent svých investic, zatímco minimální zisk v regionu je 12 procent. Ropa sice zůstává majetkem iráckého státu, ale dohody o podílu na výrobě poskytují podstatné zisky soukromým společnostem. To by bylo vítězství pro americkou firmu Halliburton a její politické ochránce.

Avšak bude možné vynucovat platnost těchto ropných dohod bez přítomnosti amerických vojsk v Iráku? To je velmi nepravděpodobné. Ropa v minulosti vždy oživila nacionalistická hnutí a proměnila politiku v Íránu i v Iráku. Boj o ropu by mohl být dlouhý.

Podrobnosti v angličtině ZDE