Zelená naděje atomové shody

Já osobně bych termín Atomkonsensus považoval ze strany Schröderovy "neue mitte" SPD za taktický manévr, jehož platnost vypršela před volbami a dál se jím nikdo nebude zabývat, ledaže by Zelení získali touto politikou patnáct procent hlasů v dalších volbách. Což se ku prospěchu německého hospodářství nestalo. Zbytkům rigidních zeleně sociálních demokratů (včetně ministra) to nakonec vysvětlí nejlépe koaliční partneři, kteří jim dají vybrat. Opozici nebo ústupek. Nenávist průmyslu nebo podporu. Pak zasedne stranické grémium. Pragmatismus Schröderovy politiky vůči průmyslové lobby byl, je a bude stejně bezcharakterní, o co víc umožní SPD více uspokojit zaměstaností odboráře a životním standardem tradiční voliče. Sekta romanticky zelených socialistů je v Německu stejně jen o něco větší, než v Česku. Je nezbytnou třešínkou na dortu stranické politiky, aby se mohla zvát moderní, je ale nejméně nezbytnou. Skoro vůbec. V připomínku bych zmínil české sdružení Platan, které mělo být pro Špidlouvu vizi budoucí růžovozelené koalice přechodovým můstkem pro pragmatickou část Zelených, kdyby náhodou. Dnes? Bursík, Patočka a Horáček s Uhlem je rozvrátí lépe. Zbytky se buď požerou navzájem, nebo přestoupí individuálně bez jakýchkoliv politických nároků. A starší, tradiční členská základna je v místních organizacích zpacifikuje snadno. Demokraticky. Hlasováním.

Já osobně bych termín Atomkonsensus nepoužíval, kdyby nebyl jak zažraná špína opakován německými komentátory i politiky. Pro jedny výsměch, pro druhé rutina a pro třetí naděje na zelené Německo. Naděje, nikoliv realita, podložená sociologicky.

Demokratické křesťanství jako zástěrka pro katolický konzervativismus

Stejně tak idealistické je hovořit o vnitropolitickém protivenství mezi CDU a CSU. Agenda sudetoněmectví a pangermanismu je laciná vějička na řadu postarších voličů s "lédrhózny" či pro ty, kteří si doma leští metály od Rommela. Podstatná je vazba na průmysl, zejména těžký průmysl, strojírenství, chemii, armádní výroby. Podstatná je vazba na církev. Podstatná je vazba na tradiční maloměsto a tradiční středostavovskou rodinu - a to i na chudém východě. Podstatná je i ona vazba na pangermanismus, lae v ekonomicko politické diplomacii. Ein Volk, ein Deutsch. Velké, silné, průmyslově vyspělé Německo, které se chce zbavit traumat porážky nacismu a stigmat hitlerismu, stejně jako tíživého dědicví Honneckerova režimu spolu s příliš drahým sociálním státem studené války. Chce ale těžit z germánské mytologie a ideálů německé kultury, pruské disciplíny, velmocenské císařské minulosti a válečnických tradic. Armádu si sice nechali křesťanští demokraté ukrást socialisty ze struktur NATO, kdykoliv ji lae získají zpět. Křesťanství a vesnici křesťanským demokraům ani CSU nikdo neukradne a ani nechce.

Tvrdit za těchto okolností, že CSU je rivalem CDU, je odvážné. Členství v Evropské lidové straně spojuje, nikoliv rozděluje. Těžiště politiky všech stran v Německu se přesunuje z Mnichova přes Bonn a Berlín do Bruselu. Možná, že skončí až v Praze. Už dnes je to vidět na černých odstínech modré. Topolánek se také s Kalouskem nepokouše, ale nalézá společné nepřátele i společný jazyk jak na domácí scéně, tak i v Evropě. Stejně nesmyslné, jako apriorní antagonismus uhlazeného bavorského Stoibera a osis Merkelové, by bylo tvrzení, že Schröder se nikdy nedomluví s Lafontainem či Gysim. Jen to chce čas pro lepší prezentaci společného hesla Jiný svět je možný... Bipolarita politického dělení na levici a pravici v době globalismu je stejně trvalá, jako dlouholeté a vražedně trvalé spojenectví CDU a CSU. Přes peripetie aktuálně prováděné politiky zleva do prava. Spojeni společným kancléřem, spojeni společnou minulostí, spojeni společným požehnáním i společnými hříchy. Ty spojují politické partnery nejlépe.

Napsat "To by si alespoň přál německý ministr, tak alespoň znějí platné smlouvy s atomovým průmyslem, tak alespoň znějí platné koaliční dohody obou největších stran, tak to alespoň potvrzuje i kancléřka Merkelová" může jen člověk naivní, který politice nerozumí. Kdyby to byla pravda, a ne zbožné přání a samosplnitelné proroctví, nečetli bychom vyjádření německých konzervativních politiků a části sociálních demokratů v německém tisku. Zarazila by je kancléřka či předsdnictvo strany okamžitě. NEbo dohoda Merkelové s předsedou SPD Münterferingem. I přes média se tvoří skutečný obsah skutečné koalice, když už není důvod trvat na nepragmatické liteře smluv. Jeden ministr, žádný ministr. Zelená mezi černou a rudou nejspíše nebude mít místo. Byla by z toho všeho hnědá.

Německo stojí před velkými výzvami: nezaměstnanost, zadlužení státu, demografická změna a tlak globalizace na změny požadují od politiků velké politické investice, aby zajistili dnešním a budoucím generacím život v blahobytu, na který jsou občané zvyklí. Jinak nepřežijí především politici. CDU, CSU a SPD se staví k těmto "státnickým" úkolům odpovědně...