Spása našich bezdomovců -- čínský císař Kamhi

15. 12. 2005 / Karel Moudrý

Českou republiku navštívil čínský premiér. Obě strany projednaly otázky zajímající obě strany a také otázky nezajímající obě strany. Přesněji řečeno, už téměř z povinnosti přišla na pořad jednání také lidská práva. Tím bylo lidských právům učiněno zadost a téma studené války bylo opět uloženo tam, kam patří. Ad acta. V deníku Metro jsme se mohli dočíst, že v Číně policie střílela na rebelující rolníky a také o demonstraci bezdomovců na Palackého náměstí. Obě zprávy zestárly dříve, než vyšly. V Číně byl prý zatčen velitel střílejících vojáků, v Praze uctila minuta ticha zmrzlé lidi bez domova a občané na Palackého náměstí s domovem si nenechali ujet tramvaj za příčinou podpory lidských práv nešťastníků. Vánoční nákupní běsnění pokračovalo nerušeně.

Lidská práva demonstrujících na Palackého náměstí by nejlépe podpořily peníze, kdyby jich někdo dal bezdomovcům hodně, mohli by se uchýlit do hotelů, kde sice člověk nenajde přímo domov, ale nezmrzne tam. Ale bezdomovců nikdo peníze nedá, alespoň ne ty podstatné. Zato lidská práva zastřelených rolníků na jihu Číny už jsou vyřešena definitivně. Nemluvě o tom, že lokalizace místa: "na jihu Číny", zprávu poněkud znevažuje. Podobně mohly noviny napsat, že "na severu Číny" si mnoho rolníků libuje, jak mají lidských práv jaksi až příliš, jaksi až na rozdávání. A vyšlo by to nastejno.

Na Zlatém kříži budou dál klečet u smeknutých vlněných čepic žebráci a rolnické rebelie kdekoli v Číně budou nadále připomínat naše domácí zkušenosti avantgardních sedláků u Chlumce.

Viditelně zajímavější budou naše budoucí vztahy s velkou a mocnou Čínou, která sice má stále přídomek "rudá", ale na globalizované Zeměkouli to není to nejpodstatnější. Čína je i pro supervelmoci nesmírně přitažlivý partner, natož pro náš nepatrný stát, který by rád především obchodoval se zákazníkem disponujícím mnohamiliardovými potencionálními zákazníky. Například -- automobilky by jistě uvítaly masivní odběr osobních vozů pod heslem "automobil do každé čínské rodiny", ovšem, po jediném víkendovém natankování, bychom se mohli rovnou odstěhovat na jinou planetu, kde by nějaká ta kapka ropy ještě zbyla.

Také kultura se těší na rozvoj vztahů, v zásadě z téhož důvodu. Kdyby například Prodanou nevěstu shlédla jen polovina obyvatel Číny v roli platících diváků, mohli bychom Zlatou kapličku skutečně pozlatit a v předprodeji vyprodat v čilém cestovním ruchu i Libuši do roku 3000. A pak by se vidělo. K tomu ke všemu musíme překonat skutečnou i pomyslnou Čínskou zeď a na tu jsou sami Číňané náramně opatrní, pravděpodobně dobře vědí proč.

Já sám jsem, v občanské ukázněnosti, investoval do rozvoje česko-čínských vztahů 10 Kč a získal antikvární exemplář , který napsal P. Karel Slavíček, misionář T. J. , tedy Tovaryšstva Ježíšova, čili jezuita.

Knížka vyšla pod titulem Listy z Číny do vlasti a byla sepsána latinsky v letech 1716 -- 1727. Je opatřena úvodní stranou, kde stojí De licentia Superiorum Ordinis, N. O. 913, IMPRIM POTEST, Die 18. Octobris 1935, Mauritius, episcopus reg. gradecen. Důkaz, že s Listy misionáře K. Slavíčka bylo a je všechno v pořádku.

Takže jsem poučen o tom, kterak svatý František Xaverský, při příležitosti snahy obrátit na křesťanství Japonce, zosnoval dalekosáhlý plán jít na to od čínského lesa a získat nejprve Čínu a dále pak všechny asijské národy. Jenže. Jenže, jak stojí v knize:

"Ale právě, když se chystal do Číny proniknouti, zemřel r. 1552, poblíž Makaa, na ostrově Sancianu. Jeho řádoví druhové se o to dále houževnatě pokoušeli, až v roce 1583 dostal P. Matouš Ricci po prvé povolení k stálému pobytu v Číně. "

I dále je to vrcholně zajímavé čtení.

V Jimramově na Moravě nedaleko českých hranic u Poličky se 24. prosince roku 1678 narodil Karel Slavíček, jehož památky nikdo z účastníků nynějších jednání o rozvoji vztahů nezmínil, přestože se tento vzdělaný muž a vpravdě horlivec zapsal do dějin vzájemných styků a vazeb velice razantně. Do Číny vyrazil na palubě třicetikanonového korábu "Sv. Anna" a důležitější než kruté bouře na oceánu mu byla sdělení --jakože jeho jméno v čínštině zní Nien-Kia-Lo a péče o spolucestující spinet, který se nakonec ukázal být nejlepším dorozumívacím a sjednocujícím prostředkem při audiencích u čínského císaře. Ten nejraději ze všeho podnikal lovy na sluky, zabýval se taji matematiky a geometrie a ještě si, kromě nesčetných povinností panovnických, našel čas, aby poslouchal moravského hudebníka, kterého nabádal, aby zůstal i se svými druhy v prostorné Číně a nevracel se mačkat do stísněné malé Evropy.

Ani z Listů není tak úplně patrné, jak probíhal všední život kulturních a vědeckých pracovníků osmnáctého století v Číně, především pravidla ovlivňující jejich osudy, jsou pro našince poněkud nepřehledná. Někteří misionáři dokázali císaře občas tak naštvat, že je dal uvěznit, ale vzhledem k tomu, že se po dobu trestu věnovali "výuce čínských jinochů latině", to zase až tak strašné zřejmě nebylo. Když se Pater Slavíček dostal poprvé před tvář císaře Kamhiho, který vládl v úctyhodném časovém úseku -- od roku 1662 do roku 1722, zíral údivem, což ostatně zírá i dnešní čtenář. Rituál byl složitý, od jídel na stříbrných mísách, po devatero úvodních úklon a nekonečného, rytmického poklekávání a kladení vlastního čela na mramorovou podlahu paláce a vhodné a nezbytné fráze, uctívající hlavu říše. A ta projevovala skutečně osobitý smysl pro humor, to především.

Při jednom ze setkání se císař zamyslel a chtěl dopodrobna vyložit, proč se vlastně evropští misionáři pokoušejí obrátit jeho poddané na křesťanskou víru. Císař provedl zasvěcené analytické srovnání morálních zásad uznávaných v Číně s morálními postuláty katolickými a zeptal se jezuitů, zda v nespatřují nápadnou podobnost? Odpověděli, že spatřují a císař se rozesmál nad vlastní otázkou: proč tedy chtějí v Číně šířit něco, co je tam už odnepaměti rozšířeno?

A poslal dva mandariny, aby přinesli raději spinet a Karel Slavíček hrál císaři v obavách, "zda je lepší hudebník než matematik -- a především, je-li tím nejpříhodnějším nástrojem pro prsty Boží"

Při další audienci se císař ptal, zda všichni misionáři umějí čínsky a na odpověď, že nikoli, si nechával vysvětlit, jakým způsobem tedy šíří mezi jeho lidem své myšlenky?

Doba to byla pro nás už romanticky nepochopitelná. Tak ku příkladu -- papežský legát, který připlul do Číny z jedné strany, se minul se svým tlumočníkem, který připlouval z druhé strany, o osm let, což muselo být zajímavé, když se nějaký pán z Evropy dotazoval v přístavu, po všech přestálých dobrodružstvích, kdeže je ten jiný pán z Evropy a dozvěděl se, že tady byl, jenže před osmi lety.

Seznam tehdejších evropských hostů je, a to je důležité, vlastně seznamem učených mužů. Z toho bychom si mohli vzít poučení. Jak nás znám, budeme usilovat o rozvoj čínsko-českých vztahů především delegacemi úředníků a ti si zatím nevědí rady ani s bezdomovci na Palackého náměstí, natož jinde.

Jak si to tak idealisticky představuji,to takový císař Kamhi by rozdal perly a drahé kamení a na Palackého náměstí by se konala pro změnu demonstrace rozhořčených občanů , kteří bydlí, nepříčetných závistí.

Politologové by z toho mohli vytěžit úvahy na téma přednosti čínské monarchie před marxistickou Čínskou republikou a navíc by taková věc měla nedozírné následky pro morální vývoj národa. Naši zbohatlí bezdomovci by na tropických ostrovech, kam prchají úpět naši podvodní miliardáři, mohli u chlazeného drinku občas prohodit ke svým bohatým kolegům :"Měli jste to, kluci, zapotřebí?"

A na žižkovské pavlači by paní Nováková pravila :

"Tak vidíte, paní Voráčková, náš kluk má z pekla štěstí. Dostal se do učení na bezdomovce. "

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 16.12. 2005