Uprostřed řeky

Zatímco zástup euroskeptiků (a jejich přidružených eurorealistů) se raduje a jásá, nemohou ani oni popřít fakt, že i přes neschválení dvěma státy, stojíme uprostřed ústavního procesu. Evropská rada sice zavelela k pauze, podpisem reprezentantů 25 států Evropské unie (Řím dne 24.9.2004) není možné proces jako takový zastavit. Jako první to správně pochopili Lucemburčané, kteří navzdory dvojímu "NE", dokument, známý také jako Evropská ústava, vzápětí schválili.

Jaké je tedy nynější skóre? Třináct států Ústavu schválilo, dvě země ji neratifikovaly (Francie a Nizozemí) a dalších deset stojí v pauze. Je naprosto v kompetenci národních vlád, zda budou pauzu prodlužovat, či se rozhodnou Evropskou ústavu podrobit dalšímu testu. Týká se to nejvíce států, které nenalezly odvahu, aby se do ratifikace pustily, včetně České republiky. Můžete si o Evropské ústavě myslet, co chcete, hodit ji do koše ale možné není. Odpadá základní argument, že jde o mrtvý dokument.

Evropskou unii tvoří 25 států, schválilo jí tedy více než 50 procent. Bylo by velmi podezřelé, kdyby o demokratičnosti evropských států rozhodovali pouze její dva členové. Ratifikační proces stojí uprostřed řeky, z níž nikdy nevystoupil. Není proto nutné do té řeky vstupovat ještě jednou. Stojíme uprostřed brodu.

Ambivalence dialogu

Často se mluví o tzv. demokratickém deficitu. Obrat z říše ekonomů dává najevo, že v Evropské unii se o demokracii dá mluvit pouze v "červených číslech". Co je to za proces, který považuje za základní pilíř diskusi? Nejde jen o nyní propagovaný Plán "D" Evropské komise, který si dal "dialog" do štítu, ale o mnohem širší rámec, v němž obecná vůle a konsezuální myšlení předchází hlasovací mašinérii, ke které má tolik lidí odpor z časů minulých. Říká se tomu demokracie -- a některá rozhodnutí se činí i aklamací.

Politika, která zneužívá postkomunistických reflexů, je nyní v ofenzívě. Vše špatné, co se může stát se v Evropě stane, mohli by si dát do erbu nejen zástupci ODS a prezident Václava Klaus, ale i novodobí populisté typu Vladimíra Železného. To, že je Klaus zdrojem ideového potenciálu lidí jako je europoslanec Železný, je pouze jedním z mnoha nechtěných půvabů na kvalitě demokracie této země. Potíž je ale i v tom, že mnozí tzv. proevropští politikové jsou bohužel ochotni mnohem více mluvit, než se dopustit činů.

Těch několik neziskových organizací, které s tématem perspektiv Evropy živoří na okraji zájmu, je dnes masírováno agresivní kampaní euroskeptiků (a eurorealistů). Právě oni také využívají toho, že český vládní výbor pro eurokampaň na čele s ředitelkou Petrou Mašínovou se chová snad až příliš "politicky korektně", a neudělá zrovna nic, co nemusí. Za menší rozpočtové peníze buduje nově záhadné systémy, které již dříve fungovaly v rámci eurokapaně 2003 na ministerstvu zahraničí, jen aby snad nevypadal, že se chová příliš federalisticky. Podobnou obavou z federalismu trpí i Evropská komise José Manuela Barossa, která přesně kopíruje terén mezivládního konfederalismu - zříká se tak historické tradice iniciátora nových myšlenek. Nepřekvapí, že nejlépe se předsedovi Barrosovi vede dialog se zarytým euroskeptikem Klausem, který při té příležitosti vyvěsí na pražském Hradě i evropskou vlajku.

Ven z labyrintu

V takové situaci dostávají podporu myšlenky jinde. Zoufalství z apatie a dřímání Evropského parlamentu vyjadřují snad nejvíce liberálové a demokraté (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu) spolu se Zelenými, kteří jsou každodenně konfrontování s úzkostnými stavy socialistů a lidovců. Jeden z těchto liberálů, britský europoslanec Andrew Duff, nabídl nedávno postup, kterak se dostat ze slepé ulice ústavní krize. Ačkoliv své myšlenky připravil na půdě parlamentu s Johannesem Voggehuberem, eurokolegou za Zelené, největšího ohlasu se mu dostalo počátkem prosince v italském Janově v rámci tzv. Občanského konventu.

Itálie je tradičně země, odkud vzešly skutečné impulsy pro budoucí podobu Evropské unie (Altiero Spinelli, Alcide de Gasperi). Má sice trochu zastřené hledí figurou premiéra Silvio Berlusconiho, uprostřed často drobných regionů, které se před časem probudily z letargie, ale existuje silná občanská společnost. Výrazem sebevědomí je i nejnovější Manifest občanského konventu, který v Janově převzal impulsy Duffova-Voggenhuberovým návrhů. O co jde?

Základem je právě tolik skloňovaná diskuse, nikoliv pouze ta stylizovaně televizní, ale široce občanská až do nejvyšších pater parlamentu -- a to i na úrovni parlamentů národních včetně toho evropského (jaro 2006). Krokem druhým je příprava "nového konventu", který by doplnil stávající návrh ústavní smlouva zahrnul do něj připomínky ze široké reflexe (rok 2007). Vrcholem, a krokem číslo tři, by bylo celoevropské konzultativní referendum současně s evropskými volbami (rok 2008).

Rámec evropské krize, která je v současném britském pojetí plná neskrývaného cynismu (rozpočet na léta 2007-2013), je hozenou rukavicí do tváře také nám. Je dnes i na českých parlamentářích, neziskových organizacích a silných osobnostech, aby se nenechaly vyvést z míry těmi, kteří dávají před demokracií přednost totalitnímu myšlení.

Autor je publicista, spolupracuje s Cestou změny a Evropskou demokratickou stranou.