Je jakýmsi nepsaným principem, že předseda strany si vybere generálního tajemníka, ke kterému má důvěru -- nebo jinými slovy, který bude plnit jeho vůli a bude stranu v tomto smyslu ovládat -- a nechá si jej pak onou volbou v předsednictvu potvrdit. Předseda strany Franz Müntefering navrhoval ve veřejnosti málo známého Kajo Wasserhövela. Jako protikandidátka se ale do volby přihlásila bývalá předsedkyně mladých sociálních demokratů ( JUSO ) Andrea Nahlesová, která si svou kandidaturu nenechala vymluvit sliby, že jsou pro ni připraveny jiné "zajímavé" posty. Andrea Nahlesová byla považována za kandidátku levého křídla strany, i když ani v těchto řadách údajně neměla jednoznačnou podporu.

Najednou a zcela nenápadně tedy tato formální záležitost dostala zcela jiný rozměr. Ještě pár hodin před volbou tiskové agentury odhadovaly, že Nahlesová nemá velké šance a proto se ani nijak neuvažovalo nad tím, jaké následky by přinesl jiný výsledek volby. Včera odpoledne však formální schvalovací mechanismus zklamal a volba se stala tím, co v demokracii má být. Volbou - v tomto případě s nádechem protestu.

Naprosto jasný výsledek -- 23 hlasy pro Andreu Nahlesovou, 14 pro Kajo Wasserhövela způsobil na německé politické scéně opravdové zemětřesení. Předseda strany Franz Müntefering vzápětí oznámil, že na sjezdu v Karlsruhe nebude znovu kandidovat na svou stranickou funkci - a pak už se řítila lavina dál. Reakce sociálně demokratických potentátů byla unisono zděšená -- i představitelé levicového křídla dávali najevo, že nebylo jejich cílem odstranit Münteferinga, což ale může být jen alibismus. Z úst politických protivníků u unionistických stran ( CDU/CSU ) se ozývaly chvalozpěvy na předsedu strany a jeho roli v SPD -- což samo o sobě je dost pozoruhodné a nemělo by zůstat bez povšimnutí. Bavorský ministerský předseda Stoiber, designovaný na roli ministra hospodářství v dojednávané Velké koalici se vyjádřil, že ve vládě s SPD bez Franze Münteferinga nemá co hledat a že zůstane za těchto okolností raději v Mnichově.

Politické seismické vlny vyvolané výsledky volby předsednictva SPD zasáhla i lešení budované Velké koalice a ozývají se nejen hlasy, že celý projekt je silně ohrožen, ale dokonce FDP vnáší znovu do hry o moc již pochovanou versi tzv. jamaiské koalice ( CDU/CSU, FDP, Zelení )

I když se události řítí dál strašlivým tempem a jedna blesková zpráva střídá druhou, neuškodí se trochu pozastavit nad pozadím celé aféry.

Prozatím se sice divoce spekuluje, co a kdo stojí za scénářem volby předsednictva. Je sice možné, že šlo jen o náhlou, bezcílnou vzpouru proti arogantním metodám ovládání strany, ale je taky možné, že se opravdu jednalo o zákulisní manévry. Proslýchá se, že Nahlesovou tlačí různými intrikami dopředu Heidemarie Wieczorek-Zeul, která měla právě pro Nahlesovou uvolnit místo v předsednictvu strany, ale stejně se může spekulovat o návratu Schrödera do čela strany. Lze ale již nyní říci, že Franz Müntefering ztroskotal na svých metodách ovládání strany. V komentářích je sice veleben jako nejschopnější stranický manager, ale jako takový právě nyní katastrofálně selhal. Měl znát rozložení sil v předsednictvu a nenechat se hnát svou mocenskou arogancí slepě na nůž. Měl vědět, že spousta činitelů strany s ním má nevyřízené účty, protože jako adlatus Gerharda Schrödera stranu ovládal podle jeho přání - a proti vůli členstva - které se v několika zemských volbách postavilo ke své straně zády, když ta nastoupila neoliberální hospodářský a sociální kurs. Když nyní Schröder hodil ručník a nechce se v zamýšlené vládě Velké koalice angažovat, předsednictvo strany dalo najevo, že jiného Schrödera nemá zapotřebí. Jeho výroky určené Nahlesové -- a potažmo celé nové generaci v SPD -- že má počkat ještě čtyři roky a pak na ni bude řada při generační obnově strany se dají označit jen jako necitlivé, když už ne jako provokace způsobená omámením mocí. Moc oslepuje - a našla si tak další oběť.

Je možno ovšem polemizovat, jestli právě nyní je vhodná doba pro vnitrostranické vzpoury a jestli právě Andrea Nahlesová je ta pravá osoba, která by z posice generálního tajemníka měla a mohla stranu vyvést znovu na výsluní. Zřejmě není a i ona snad pocítila, že nemá patřičnou oporu ani v řadách levicového křídla, když dokonce den po svém zvolení uvažuje o ústupu z kandidatury na sjezdu strany. Taky na obzoru není žádný charismatický vůdce a taky není nikdo, kdo by nastoupil na místo starého praktika a taktika Münteferinga..

Očekává nás tedy velice turbulentní listopad, ve vichrech podzimu nebude nad německou politickou krajinou jenom zvířené listí prázdných slov, ale i úřady, funkce, nová jména a ...boj o moc.