Stehlík s odkazem na Fromma například tvrdí, že "... Marx nerozpoznal, v jaké míře se kapitalismus může proměnit a začít uspokojovat ekonomické potřeby industrializovaných národů". Navíc pak "Marx také dost jasně neviděl nebezpečí byrokratizace a centralizace a nepočítal s tím, že místo socialismu se mohou objevit autoritářské režimy". Kdyby toto byla pravda, byl by Marx doslova slepý, protože za jeho života se udály mnohé epochální vědeckotechnické převraty, které obdivoval a oceňoval jako základ civilizačního poslání kapitalismu. Poukazoval však na rozporuplnost společenského pokroku a nerovnoměrné rozdělování vytvořeného bohatství. Zformuloval také nejobecnější podmínky, za kterých může zaniknout kapitalismus: revoluční proměna společenské dělby práce a jí podmíněný vznik výrobního způsobu, který není založen na působení zákona hodnoty. Tento nový výrobní způsob vznikne až dozrají všechny jeho základní předpoklady, tj. nikoli v zaostalých, ale především v nejvyspělejších částech světa, z nichž se rychle rozšíří do "periferií". Marx však předpokládal, že se kapitalismus bude měnit rychleji než se ve skutečnosti stalo. Nicméně nenarýsoval žádnou dobře definovanou socialistickou dráhu ke konečnému cíli.

Logiku Marxova uvažování pochopíme nejlépe, když použijeme právě onu "kompromitovanou" dialektiku. Vyjdeme -- li z předpokladu, že kapitalismus je časově ohraničeným obdobím historie (princip změny), pak ze zákona negace negace vyplývá, že by mohl být dříve nebo později vystřídán beztřídní společností. Marx se domníval, že rozpory (personifikované základními společenskými třídami) kapitalismu vyústí v revoluční změnu ve chvíli, když další vývoj výrobních sil nebude již uskutečnitelný v rámci "staré" dělby práce (tj. zákon o přeměně kvantitativních změn ve změny kvalitativní). Na tom není nic zastaralého, protože se společenský vývoj bude skutečně ubírat tímto směrem, odmyslíme--li si katastrofický scénář zániku civilizace v důsledku atomové války či přírodní katastrofy.

Problém nastává ve chvíli, když máme tento obecný scénář přeměnit v politický program. Zde se nabízejí v zásadě dva přístupy: za prvé usilovat o okamžitou likvidaci kapitalismu a doufat, že na jeho ruinách vznikne spravedlivá beztřídní společnost, nebo za druhé vnášet do něj nekapitalistické prvky a tím prosazovat společenský pokrok. Po pravdě řečeno, obě tyto cesty již snesly dostatek důkazů o možných úskalích. Nejsou--li společenskoekonomické podmínky dost "zralé", může násilná okamžitá likvidace kapitalismu přinést nikoli historicky vyšší stádium vývoje lidstva, ale jistý dočasný návrat k předkapitalistickým formám s prvky stále obtížněji potlačitelného kapitalismu. V tomto smyslu komunistické diktatury 20. století navazovaly programově více na představy osvícenců 17. a 18. století o "moudrém panovníkovi" jako personifikaci všeobecného rozumu než na Marxe.

"Nerevoluční" (reformní) cesta postupných změn zase podceňuje zpětný vliv kapitalismu na jemu "cizí" subsystémy, jeho schopnost podřídit si je a využít pro svůj další rozvoj. Konečný cíl se skutečně jaksi "vytrácí" a prostředek se stává "vším".

Na rozdíl od Jiřího Stehlíka se ale nedomnívám, že současnou krizi socialistické identity vyléčíme znovuzavedením konečného cíle nějaké postkapitalistické společnosti do politických programů levicových stran. Naopak se lze důvodně domnívat, že právě takto bychom se zpronevěřili Marxovu odkazu. Nezapomínejme, že Marx formuloval své teoretické představy a závěry v neustálé polemické konfrontaci s různými utopickosocialistickými vizemi, jejichž společným rysem byla neschopnost definovat způsob realizace myšlenek o beztřídní spravedlivé společnosti. Na tento problém narazíme i nyní, ačkoli jsme o sto padesát let dál. Asi bychom sklidili jen posměch, kdybychom například jako správní demokraté vypsali všeobecné referendum o vzniku beztřídní společnosti. Stejně tak se dostávají do problémů komunisté, když jsou konfrontováni s požadavkem představit vlastní socialistickou alternativu. Většinou se jejich představitelé nezmohou na víc než snůšku obecných frází.

A přece existuje podle mého názoru cesta, jak rozvíjet myšlenkové dědictví Karla Marxe a neupadnout ani do jednoho z uvedených extrémů. Je to jednoduché a zároveň nesmírně složité. Znamená to dělat totéž, co dělal kdysi on -- tj. analyzovat trendy vývoje soudobého globalizovaného kapitalismu z pohledu jeho budoucí negace. Převedeno do srozumitelnějšího vyjádření, hledat v nich nekapitalistické či postkapitalistické prvky a subsystémy a také definovat jejich nositele. V současné složitě strukturované společnosti to nemusí být klasický proletariát, ale zcela odlišné, ba zdánlivě se vylučující subjekty.

Předně se jedná o růst neziskového sektoru spojeného s rostoucí úlohou občanské společnosti při řešení různých problémů. Je přitom zcela lhostejné, zda jsou jeho nositeli státní zaměstnanci, pravicoví idealisté ze společnosti Člověk v tísni, náboženské charitativní spolky, nadace založené úspěšnými podnikateli a politiky či dobrovolná občanská sdružení. Ať si tito lidé myslí o svém poslání cokoli, plní objektivně společensky pokrokovou roli. Neziskový sektor je preferován i v různých podpůrných a dotačních programech Evropské unie, takže se setkáváme paradoxně i s tím, že soukromí podnikatelé zakládají "neziskovky" jen aby mohli účinkovat s veřejnou podporou. Význam neziskového sektoru roste i s ohledem na globální hrozby změn klimatu, časté přírodní a humanitární katastrofy, lokální války, prohlubující se migraci, přelidnění atd.

Neziskový sektor však prorůstá i do ekonomiky, zejména v důsledku prudkého rozvoje informační společnosti. Právě oblast informací se stále více stává průlomovou ve vztahu k působnosti zákona hodnoty. Ukazuje se, že se společensky vyplatí poskytnout jich co nejvíce bezúplatně, stejně jako podporovat rozvoj vědy, vzdělání a kultury.

Jiří Stehlík správně zmínil problém vyčerpávajících se zdrojů energie, který si stále více vynucuje celospolečenskou regulaci ekonomického růstu. Lidí bude na zemi přibývat i nadále a tudíž nelze spoléhat na prostou reprodukci. Zavádění nových, energeticky šetrných způsobů produkce bude stále více podmíněno investicemi do vědy a výzkumu, ale také hledáním nových forem organizace a dělby práce založených na solidaritě a vzájemné pomoci.

Naproti tomu za diskutabilní považuji autorovu výzvu hájit výlučně zájmy námezdně pracujících a živnostníků a "nezačínat si nic s podnikateli". Takto neuvažují dnes ani komunisté. Zde bych chtěl opět poukázat na Marxovy poznámky z Jiřím Stehlíkem citovaných Rukopisů Grundrisse, kde práci kapitalisty hodnotí jako společensky produktivní. Růst neziskového sektoru nijak nevylučuje souběžný rozvoj společensky prospěšných a regulovaných podnikatelských aktivit.

Socialisté by měli v souladu se současnými společenskými trendy a globálními hrozbami vyzdvihovat do popředí člověka, tj.všelidské pokrokové hodnoty, zájem na zachování lidského rodu a jeho všestranném rozvoji. To nepředstavuje jen abstraktní humanismus a morální apely, ale také velmi ostrý boj proti nebezpečí války, proti vykořisťování pracovní síly v rozvojových částech světa, proti ničení podmínek života na zemi, proti ohrožování lidského zdraví masovou produkcí nutričně nevyhovujících potravin, proti náboženskému tmářství a zpátečnictví atd. Jinými slovy řečeno, podporovat a prosazovat v rámci současného pozdního kapitalismu jeho civilizační poslání současně s nesmiřitelným bojem proti soustavnému živelnému směřování k jeho "čisté podobě" bez nekapitalistického či postkapitalistického "znečištění".

V tomto směru je skutečně co se od Marxe učit a souhlasím s Jiřím Stehlíkem, že česká levicová veřejnost i politika má v tomto ohledu velký dluh.