Pacient -- s výjimkami potvrzujícími pravidlo -- chce od lékaře slyšet diagnózu a návrh na léčení v lidštině. Jinak řečeno, pacient chce slyšet věrohodnou odpověď na otázku, co by lékař dělal, kdyby byl sám v podobné situaci.

Snahy upravit pacientovo právo na přístup k informacím v jeho spisu mají bohužel podtext politické manipulace s voličem. Trik spočívá v tom vpravit do podvědomí občana představu, že kdyby měl celý spis k dispozici, udělal by kvalifikovanější rozhodnutí než lékař. Účinek tohoto zjednodušení se dále posiluje předstíranou možností volby toho nejlepšího, co bude trh nabízet po zprivatizování zdravotnictví.

Propagandistické heslo nemá a v podstatě ani nemůže mít nic společného s realitou. Musí být teflonové, slizké -- tedy nezachytitelné pro diskusi. Jenom tak může plnit svůj ohlupující účel a pomáhat protlačovat úzké ideologické a skupinové zájmy.

Pokusme se o reálný pohled na problém přístupu k informacím.

V zásadě jde o několik vzájemně se prolínajících otázek:

• obsah spisu;
• (profesionální) využití informací pro optimalizaci léčby;
• (amatérské) využití informací pacientem;
• možné zneužití informací; a
• ochrana informací.

Pacientův spis je obyčejně nezajímavý do doby, než přijde významnější choroba nebo zranění. Teprve pak začnou do hry vstupovat specialisté a diagnozy založené na objektivních testech i subjektivních pozorováních a analogiích. Současně se ale spis stává pro soudného pacienta příliš komplikovaný. Představa, že si pacient přinese domů rentgenový snímek a s pomocí rodinných příslušníků fantazíruje nad světlými flíčky, je dosti směšná. Stejné by se dalo říct o pohazování s čísly laboratorních rozborů nebo dávkami léků.

Z profesionálního hlediska je žádoucí, aby všechny důležité informace byly snadno dostupné a přehledně uspořádané. Ideální by byla centrální elektronická databáze, která by umožňovala rychlý přenos informací prostřednictvím internetu. Čas lékařů by neměl být marněn opakovaným dolováním informací z pacienta (to je obecný problém: pacient musí stále znova a znova opakovat svoji "story").

Jak již bylo řečeno, naprostá většina pacientů není schopna svůj spis analyzovat a pak potvrdit nebo vyvrátit diagnózu. Konsultace se sousedkou nebo internetem nemůže nahradit odborné studium a praxi profesionála. To samozřejmě neznamená, že by pacient neměl klást otázky a používat prostý selský rozum.

Je však třeba zachovat určitou míru, aby nebyl narušen vzájemný vztah důvěry mezi pacientem a lékařem, který je ve své podstatě základem úspěchu léčby. Zde je třeba zdůraznit, že tento vztah silně nahlodává systém preferující stav peněženky a nebo společenského postavení.

Uspořádání informací do snadno použitelné podoby naráží na zásadní problém, totiž na ohrožení lékařského tajemství, tedy jednoho ze základních pilířů na nichž je vystavěna důvěra mezi pacientem a lékařem.

Je totiž nutné vidět, že (dobrý) lékař je nejen na kosti a vnitřnosti, ale i na duši. Jde o nesmírně citlivou oblast, protože lékař je často první a někdy i poslední instancí k níž se pacient obrací. (Ze stejného důvodu existuje třeba zpovědní tajemství.)

S takměř stoprocentní jistotou lze tvrdit, že informace o vlastním zdravotním stavu jsou v podstatě jediné, o nichž každý jedinec ví, má k nim přiměřený přístup a může je považovat za dostatečně chráněné (většinou zámkem lékařovy ordinace).

Ochrana (zdravotních) informací umístěných v databázi není z technického hlediska problém, protože lze použít systém používaný v bankovnictví. Nutná je dostatečně silná legislativa, která by za zneužití informací zavedla sankce převyšující případný zisk.

Ochrana informací před zneužitím by měla každého občana velmi zajímat, protože informace o jeho zdraví jsou potenciálním zlatým dolem pro pojišťovny, zaměstnavatele a vůbec instituce, kde se točí peníze. O příbuzných, je-li co dědit, ani nemluvě.

Přístup ke zdravotním údajům by umožnil pojišťovnám vybírat nerizikové klienty, zaměstnavatelům odmítnout uchazeče, u nichž lze předpokládat vyšší nemocnost nebo brzké těhotenství . Přitom možnost obrany je především v druhém případě prakticky nulová. Pro mnohé "neperspektivní" spoluobčany by bylo obtížné nebo nemožné získat bankovní úvěr, kolem držitelů životních pojistek by se začali slétávat supi specializovaní na investování pozůstalých peněz a na své by si nepochybně přišli i majitelé pohřebních ústavů. To je samozřejmě jen několik ukázek z mnoha možností.

Dodejme ještě, problém ochrany zdravotních informací je vcelku průhledný a zvládnutelný.

Daleko větší nebezpečí představuje anonymní a tím pádem nekontrolovatelné hromadění ostatních informací o každém z nás.

S výmluvou na terorismus se totiž propojují nejrůznější databáze s informacemi, k nimž sami nemáme přístup a tím ani možnost obrany proti nim. Vedle donašečů (každý systém má svoje Bretschneidery) proti nám pracují třeba zprostředkovatelé internetových služeb, obchodní sítě, půjčovny knih, telefonní společnosti atd.

Kdesi ve virtuálnu je založen náš spis, ale nemáme k němu přístup, protože nevíme, kde je, a konec konců nemáme vlastně vědět, že vůbec existuje. Nemáme právo vědět, co z něj kdo vytahuje a uspořádává do případného obvinění.

Občan může být na černé listině a přitom to zjistí, až když ji proti němu někdo použije (viz poznámka 1) a ani pak nemusí mít naději na nápravu.

V tomto kontextu je otázka přístupu ke zdravotním informacím vlastně podřadná. Jak již bylo řečeno, dostává se do popředí uměle a to díky ideologickým a obchodním zájmům určitých skupin společnosti.

Poznámka 1

Senátor Edward Kennedy byl díky stupiditě systému na seznamu osob, které nesmějí být vpuštěny do letadla -- v angličtině "no-fly list". Byly z toho ostuda a tak se mu nakonec podařilo ze seznamu dostat.

Asi před dvěma měsíci letěla jedna kanadská rodina s dcerou do Vancouveru a dál do Victorie. Air Canada do druhého letu pustila jen jejich dceru s tím, že jsou tak nějak rizikoví. Úředníci u přepážky neoficiálně přiznali, že Air Canada má svůj "no-fly list", což ale oficiální mluvčí veřejně popřel, aniž by ovšem vysvětlil, proč rodině nebylo povoleno letět. (nakonec je vzala jiná společnost, patrně méně proaktivní než Air Canada).