26. 9. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Jaroslav Hašek
26. 9. 2005

Přepólovaná alternativa

Za starých časů, kdy českým hlavním městem ještě byla Vídeň a vládl císařpán a jeho rodina, převládal skoro sto let v české literatuře i jiném umění nacionalismus. Bylo to v té době koneckonců docela vzdorné, alespoň zpočátku. Rýmovat „vlast“ a „slast“ (jak to ironizoval Karel Havlíček Borovský) a psát ódy na krásy země české se ovšem tvůrcům skutečně hodným toho jména postupně zajídalo... a tak na sklonku devadesátých let vystoupila nová generace, která už nehodlala psát o starých tématech na staré způsoby. Velká část autorů z této generace buřičů byli anarchisté – jména Neumann, Šrámek, Gellner či Hašek známe ostatně ze školních čítanek. Postavili se proti veškeré „oficiální societě“, ale především proti „šarlatanerii patriotismu“. Projevem odporu bylo tehdy zvolat (jako to na stránkách anarchistického tisku udělal Neumann) „Jsem Rakušanem!“ – a kašlu vám na vaší vizi nějakého českého státu. To ovšem neznamenalo, že by se anarchisté důsledně nestavěli proti všemu, co tvořilo skutečné základy rakouského mocnářství (ale svým způsobem také většiny „vlastenecké“ české společnosti) – vystupovali proti militarismu, proti církvi a náboženství, proti měšťáckým představám o lásce a rodině... S představou společenské spravedlnosti spojili požadavek svobody – a to svobody co nejúplnější, svobody, která nemůže být výsledkem kompromisu.

Jenomže jak šel čas, ukazovala se anarchistická aktivita stále více jako nepraktická – nehledě na to, že vztahy v samotném anarchistickém hnutí byly vzdáleny tomu, aby byť i jen vzdáleně připomínaly ideál, který si anarchisté vysnili o anarchistické společnosti, jíž mělo být anarchistické hnutí alespoň zčásti předobrazem. A tak se část anarchistické kontrakultury vzdálila anarchistickým myšlenkám, a velká část hnutí se přeorientovala. Už ne tolik odpor proti jakémukoli státu a proti samotné ideji státu (v takovém případě byl navrhovaný český stát stejným, nebo ještě větším zlem než rakouský stát, neboť odváděl politické aktivity zase jen ke státu). Už spíše konkrétní kritika existujícího státu – tedy Rakouska-Uherska. Když tento stát vehnal miliony lidí do jatek první světové války, bylo anarchistickým antimilitaristům jasné: cokoli, jen tohle ne. Klidně a rádi se zapojili i do úsilí o samostatný česk(oslovensk)ý stát.

Ale ouha... nová samostatnost, kterou anarchisté vítali jako počátek lepších poměrů a které se postavili do služeb, nakonec jejich nároky zklamala. Není divu. Sociální podmínky v první republice rozhodně nebyly procházkou růžovou zahradou, existovaly drahota, nezaměstnanost i hlad. Navzdory řečem o svobodě byly skutečností zakázané knihy a existovala cenzura nebo i zastavování časopisů. Bolševici později sice do omrzení omílali řeči o „střílení do dělníků“, to ovšem nic nemění na tom, že se do demonstrací za první republiky opravdu střílelo. Do toho nechutné a zkorumpované divadlo parlamentní politiky, v němž byly české strany tlačeny existencí silných národnostních menšin (do jisté míry skutečně utlačovaných panující ideologií čechoslovakismu) ke kompromisům, které zklamávaly. „Příliš brzy vystřízlivěl jsem z krásného snu o kvetoucí zahradě...“ napsal Neumann – a začal volat do zbraně. Ne už ale ve jménu anarchistického ideálu. Ten se mu po zkušenosti předválečných anarchistických kroužků, bezbrannosti vůči první světové válce a v posledku příliš snadné smířlivosti se státem zdál být pouhým nerealizovatelným ideálem, a i ten pozvolna opouštěl. Ve jménu čeho? „Přijď, přijď, přijď, ó, Moskvo!“ - napsal tehdy mimo jiné. Proč?

I když ruská revoluce nebyla ztělesněným ideálem, přece jen pro něj byla radikálním činem. A měla tedy pro Neumanna i další bývalé anarchisty mnohem větší hodnotu než radikální a kritická slova, kterých už během předchozích desetiletí přečetli i napsali bezpočet.

A tak bojovnost, která původně šla ruku v ruce se svobodomyslností, tuto svobodomyslnost postupně vytlačila. I mladí autoři, svým smýšlením svobodomyslní a slovy Jaroslava Seiferta „srdcem... u... žalostných zbytků anarchistické hnutí“, se postupně přidali k tomu, co vypadalo jako ne sice bezchybný, ale zato velmi silný a nadějný úsvit nového světa. „Komunistická“ strana postupně podchytila takřka veškerou radikálnější levicově orientovanou alternativu.

Česká avantgarda dvacátých a třicátých let se sice ve většině hlásila k sovětské politice, sotva pro ni ale mohla být příliš inspirativní tehdejší sovětská kultura. Ve skutečnosti pro svou tvorbu těžila především z francouzské kultury, z novátorské atmosféry dobové Paříže. Její dílo bylo revoluční i svobodomyslné, bolševická revoluce měla být prostředkem k uskutečnění nového, krásného a svobodného života. Jenže to byl rozpor, a ten rozpor nešlo dlouho udržet. Bolševická revoluce nebyla branou k novému světu svobody a rovnosti, ale ke staronovému světu. Ten drasticky omezil svobody, podstatně rozšířil seznam zakázaných knih (a přímo autorů), tvrdě perzekuoval tisíce lidí jen pro jejich politické názory a někdy dokonce ani pro ně ne, a snažil se to vyvážit jistou mírou sociálního zajištění (ovšem rozhodně ne sociální spravedlnosti), navíc represivního (spojeného s pracovní povinností). Z bývalých revolucionářů se stali utlačovatelé.

Všechna čest výjimkám, které dokázaly prokouknout tento systém, ještě když existoval v zárodečné podobě „strany“ – většinou to ovšem beztak byli lidé, kteří se s mocí strany střetli. A tak celoživotní antiklerikál a dlouholetý anarchista Jan Opletal, existenčně zlikvidovaný za podporu opozice proti vedení „komunistické“ strany, napsal, že „násilnická rudá církev moskevská není o nic lepší než černá církev římská.“ Z jiných bývalých anarchistů se stali stalinističtí dogmatici. Právě Neumann je toho smutným příkladem, neboť měl problém jen s tím, že občas nedokázal své názory dostatečně rychle přizpůsobit nové stranické linii a novému vedení. Svobodomyslná alternativa se začala rekrutovat z jiných zdrojů – především z řad tvůrců orientovaných na surrealismus a politických aktivistů blízkých trockismu. Mnozí trockisté ovšem zůstali autoritáři a někteří surrealisté dali nakonec přednost věrnosti straně před nespoutaným rozvojem své imaginace. Zářným příkladem toho byl jeden z největších českých básníků a v mládí rovněž sympatizant anarchismu Vítězslav Nezval. Se surrealismem se rozešel a napsal později celou knihu nazvanou Stalin. O to větší jsou pak zásluhy lidí jako Karel Teige a Záviš Kalandra, kteří se již ve třicátých letech postavili „proti proudu“ a kritizovali stalinismus. Když se pak na roku 1948 dostala „komunistická“ strana k moci, zaplatili za to štvanicí, která u Kalandry skončila popravou a u Teiga „přirozenou“ smrtí na srdeční selhání.

Někteří autoři zpochybňovali minulý režim s odkazem na levicové hodnoty. To byl případ Egona Bondyho a později dalších. Bolševický režim si nicméně velice surově levicovou rétoriku a dědictví levicové kultury přivlastnil. To, co bylo produktem boje proti moci a útlaku, se náhle stalo jejich rétorickou výbavou, nástrojem a jeho kulturou. Naopak, punc zakázaného ovoce získaly myšlenky, které režim potlačoval, tedy i myšlenky pravice nebo křesťanství. Vzpourou už nebylo starodávné gesto odmítnutí náboženství a kněze poskytujícího poslední útěchu umírajícímu – aktem odporu najednou bylo, když Karel Kryl vložil do úst neznámému vojínovi slova „kašlu vám na fangle, já jsem chtěl kněze“ nebo když Charlie Soukup spojil kritiku konzumentství s přihlášením se k náboženské víře, o němž lze stěží říct, kde začíná autorova ironie a končí jeho upřímné vyznání: „Bože stvořiteli všech lidí, kéž by všichni byli spaseni, v nebi na tě navždy hleděli...“ Český kulturní underground, který v nepředstavitelně těžkých podmínkách zachraňoval kontinuitu alternativní kultury, tak z velké části nasákl myšlenkami, které by kupříkladu na Západě s alternativní kulturou sotvakdo spojoval. Nelze se divit – vždyť přece proti němu stáli „komunisti“, „levičáci“. Těžko pak vysvětlovat, že underground žijící pospolitým životem a různá „společenství otřesených“ (termín filozofa Jana Patočky původně odkazující ke zkušenosti z válek dvacátého století; přeneseně byl používán na disidentské a další alternativní komunity) měly s ideálem komunismu mnohem více společného než „komunistická“ strana.

Dědictví toho si neseme dodnes. I v kampani proti policejnímu zákroku na Czechteku se angažovalo mnoho lidí, pro něž byl zákrok „komunistický“. Vždyť přece u moci je „levice“ – „socani“, kteří by rádi koalici s „komanči“... A opět jsme u stejného problému – jak vysvětlit, že CzechTek jako nekomerční akce, že freetekno jako alternativní kontrakultura jsou mnohem komunističtější (ve skutečném smyslu tohoto slova) než všichni členové a členky KSČM dohromady?

Jako anarchisté můžeme jen doufat, že se alternativní kultura aspoň zčásti vrátí, poučena o nabyté zkušenosti, tam odkud vzešla – ke kritičnosti a odporu vůči jakékoli moci...

Vyšlo v novém čísle časopisu A-kontra 03/2005, jehož tématem jsou subkultury

                 
Obsah vydání       26. 9. 2005
26. 9. 2005 Organizovaný zločin v Karlových Varech je silnější než spravedlnost Robert  Kvacskai
26. 9. 2005 V Londýně je k dispozici 24 megabitový broadband za 1000 Kč měsíčně
19. 9. 2005 Moje osoba, tvoje osoba, naše osoby Alex  Koenigsmark
26. 9. 2005 VyVolení k autodafé aneb Voajéři všech zemí spojte se Lubomír  Brožek
31. 10. 2005
26. 9. 2005 BBC terčem kritiky za zpravodajství o útocích ze 7. července
26. 9. 2005 Štěstí Bohdana Slámy dostalo cenu v San Sebastian
26. 9. 2005 Tips aren't included II. Ladislav  Žák
26. 9. 2005 Michael  Marčák
26. 9. 2005 Chvála braku Milan  Černý
26. 9. 2005 Stránky věnované spisovateli Ludvíku Vaculíkovi
27. 9. 2005
26. 9. 2005 Patrone, nedej nám zahynouti, dej starostovi facku Václav  Dušek
17. 10. 2005 Nesmyslným preferováním silniční dopravy se zvýšení cen benzínu promítá do cen zboží František  Hájek
26. 9. 2005 Ekologie, nebo pokrok? Josef  Vít
26. 9. 2005 Co odhalil výbuch AZF v Toulouse? Lucie  Doleželová
26. 9. 2005 Sin City: Město ctnosti? Ondřej  Slačálek
23. 9. 2005 Čin hodný Josepha Goebbelse
26. 9. 2005 Třetí A-kontra roku 2005: Tématem jsou subkultury
26. 9. 2005 Sedmdesátá léta v Čechách Jiří  Černega
26. 9. 2005 Přepólovaná alternativa Ondřej  Slačálek
23. 9. 2005 Rifkinova zpráva o zániku jednoho amerického snu Josef  Brož
26. 9. 2005 Český sen mediálního břídila Štěpán  Kotrba
26. 9. 2005 Hysterická a vulgární mlátička Britských listů Petr  Šafařík
22. 11. 2003 Adresy redakce
3. 9. 2005 Hospodaření OSBL za srpen 2005

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
26. 9. 2005 Přepólovaná alternativa Ondřej  Slačálek
23. 9. 2005 Rifkinova zpráva o zániku jednoho amerického snu Josef  Brož
23. 9. 2005 Čin hodný Josepha Goebbelse   
21. 9. 2005 Turecko mělo být v EU dávno před Bulharskem a Rumunskem Milan  Kulhánek
20. 9. 2005 Miluji tě, Rudolfe Bohumil  Kartous
19. 9. 2005 Je rozumné používat pojem "rasa"?   
16. 9. 2005 Drama lidského života Jan  Čulík
16. 9. 2005 Cizinci mohou dostat v Německu německé občanství, ale... Tomáš  Krček
15. 9. 2005 Tips aren't included… Ladislav  Žák
15. 9. 2005 Švýcarsko, konopí a André Fürst Bushka  Bryndová
15. 9. 2005 Maso ze zkumavky   
15. 9. 2005 Ženy chtějí dobrovolně zemřít Václav  Dušek
15. 9. 2005 Zasmrádlé rasistické teplíčko ve střední Evropě Jan  Čulík
14. 9. 2005 Američtí novináři nyní útočí na Bushe   
14. 9. 2005 Kdo ještě potřebuje v čele smečky samce Alfa? Štěpán  Kotrba