Bez ohledu na to, jaká vláda nakonec vzejde z těchto voleb, lze prohlásit, že letošní klání o křesla v Bundestagu -- a potažmo v boji o Kanzlersamt - je přelomovým momentem.

Tyto volby především ukázaly, že ani v 21. století nelze beztrestně dělat politiku proti zájmům většiny populace. V Německu se ukázalo, že politický marketing, billboardy, sázka na PR a politika ve stylu amerických "volebních stran" nemusí v kontinentální Evropě fungovat.

HLAVNÍM POUČENÍM letošních německých voleb je potvrzení faktu, že pokud socialistická vláda dělá protizaměstnaneckou politiku, tak otevírá voličský prostor jiné, levicovější straně. Tento prostor dokázala úspěšně zaplnit nová Levicová strana. Historickým momentem se tyto volby zřejmě stanou, protože se ukázalo, že v situaci, kdy socialistická vláda dělá politiku proti svým voličům, lze ze strany úspěšně odštěpit levicovou frakci. A dostat její zástupce do parlamentu.

DRUHÝM PODSTATNÝM MOMENTEM letošních voleb je nechuť vůči asociální politice. Asociální politika nepřipravila o voliče pouze vládní SPD, která bude s 221 poslanci mít poslanecký klub menší o 30 zástupců. Nechuť voličů vůči vládním úsporným opatřením a reformě trhu práce, která oslabovala jistoty zaměstnanců, na jedné straně odebrala hlasy Schröderově SPD. Což teoreticky mělo nahrát opoziční CDU-CSU. Kancléřské kandidátce Angele Merkelové však podrazily nohy "úniky informací" jejich spolustraníků o tom, že po volbách přijde velmi těžká doba s neuvěřitelně tvrdými reformami. I frakce CDU-CSU s 224 poslanci bude mít nyní o 24 členů méně než před volbami. Svoji roli na faktické porážce pravice sehrály zejména avizované zvýšení DPH, slib zavedení rovné daně. A slib ještě radikálnějších reforem pracovního práva.

Merekelovou totiž ve skutečnosti neporazil Schröder, ale strach voličů z toho, že její vláda by mohla být pro "nebohatou většinu" ještě horší než ta současná. Historickým paradoxem pak je fakt, že Schrödera zřejmě udrží u moci (a CDU-CSU v opozici) Oscar Lafontaine, který pro nesmiřitelné rozpory se Schröderem o směřování hospodářské a sociální politiky odešel z vlády a SPD.

Poučení první -- existuje alternativa

KLÍČOVÝM MOMENTEM, který zásadně zamíchal kartami, je vstup Levicové strany do Bundestagu. Na úrovni celoněmecké politiky se tak dokázal výrazně etablovat nový subjekt, který artikuluje zájmy "obyčejných lidí". Toto uskupení, které má na čele tandem exministra financí a zároveň bývalého předsedu SPD Oscara Lafontaina a charismatického předsedu východoněmecké "postkomunistické" PDS Gregora Gysiho je zajímavým politickým fenoménem. Levicová strana vznikla fůzí PDS a WASG. PDS tradičně sklízí velké množství hlasů v nových spolkových zemích (bývalá NDR), kde se podílí na řadě zemských vlád. Avšak na celoněmecké úrovni se jí doposud dařilo získávat pouze tzv. "první mandáty". V Německu je při volbách do Bundestagu používán kombinovaný volební systém. Každý volič má 2 hlasy. První odevzdává kandidátovi, který je volen v jednomandátových okrscích tak, že poslancem se stává ten z nich, který získá nejvíce hlasů. Druhý hlas se odevzdává straně. Polovina Bundestagu je tak naplněna přímo zvolenými poslanci a polovina poslanci zvolenými systémem poměrného zastoupení. PDS se doposud dařilo získávat v Bundestagu jen jednotlivá křesla díky výrazným osobnostem typu Gregor Gysi. Na západě země se PDS dosud prorazit nedařilo. V Bundestagu měla PDS doposud jen dva poslance a tím byla na celoněmecké úrovni okrajovým prvkem.

NAPROTI TOMU druhá substance Levicové strany - WASG ještě před rokem vůbec neexistovala. Wahl Alternative Sozial Geselschaft vznikla z odborářské rebelie proti vládní reformě pracovního trhu zvané po autorovi -- bývalém personálním řediteli VW -Hartz IV. Vznikla víceméně spontánně a tzv. "zespoda". Zaměstnanci, kterým se vůbec nelíbila vládní politika "osekávání" práv zaměstnanců, větších pravomocí zaměstnavatelů v propouštění a omezování sociálního dialogu se na začátku scházeli k protestních shromážděních na náměstích. Na mohutnosti tomuto "pondělnímu" hnutí přidal vládní plán nepopulární reformy sociálního zabezpečení, který měl výrazně omezit podpory v nezaměstnanosti. A který měl nezaměstnané pod hrozbou ztráty sociální podpory nutit brát okamžitě jakoukoli práci bez ohledu na kvalifikaci. Podle vlády by měl vysokoškolsky vzdělaný učitel, který přišel o práci, být povinen jít pracovat jako pokladní v supermarketu.

JMENOVATELEM SPOLEČNÝCH ZÁJMŮ chudších -- zaměstnanců i nezaměstnaných, ale i slušně vydělávajících se stal rovněž odpor k těm reformám, které snižovaly životní úroveň všech. typickou ukázkou je reforma zdravotnictví. Zvláště zavedení tzv. "schmittovného" (podle spolkové ministryně zdravotnictví Ursuly Schmitt). Po uzákonění vstupního poplatku 10 eur při návštěvě ambulantního specialisty, 50 eur za roční registraci u praktického lékaře, a zvýšení spoluúčasti pacienta při hospitalizaci na 25% dramaticky klesla dostupnost lékařské péče. Pro řadu pacientů se tak lékařská péče stala příliš drahá. Což je jako voliče logicky postavilo proti vládě. Schmittovné však postavilo proto vládě i doposud velmi dobře placené lékaře, kterým v případě ambulantních specialistů klesly příjmy o 60%

VLÁDNÍ REFORMNÍ ZÁMĚRY sehnaly do jednoho protestního šiku tolik voličů, že to stačilo na překročení hranice pro vstup do Parlamentu. Řečí klasické ekonomie se na politickém trhu vytvořila podstatná poptávka po novém politickém subjektu. Po skutečně levicové politické straně, která by hájila zájmy zaměstnanců a nebohatých. Na tuto politickou poptávku odpověděly odbory. Dokázaly zorganizovat nabídku ve formě Alternativy. Do čela této alternativy se postavil zkušený politik a ekonom Oskar Lafontaine, celoněmecky známý kritik vládních reforem, jehož ostře polemické články si od doby jeho odchodu z vlády mohl každý přečíst v celostátním deníku Bild.

Požár se nehasí napalmem

STŘÍDÁNÍ POLITICKÝCH STRAN u moci je v demokracii normálním jevem. Pokud občané získají pocit, že vláda dělá politiku, která jejich situaci nezlepšuje, ale zhoršuje, tak již v dalších volbách vládní strany nevolí. Tento jev vedl ostatně i k vyvolání předčasných voleb v Německu. Kancléřova SPD vlivem asociálních reforem prohrála řadu zemských voleb a ztratila tak většinu v Bundesratu - horní komoře parlamentu. Existenci vlády by to teoreticky nemuselo ohrozit. Protože legitimita vlády se odvozuje z důvěry v dolní komoře Bundestagu. Zděšení, které série porážek v zemských volbách vyvolala uvnitř strany však kancléře přinutila jít do předčasných voleb.

NESPOKOJENOST S VLÁDNÍ POLITIKOU obvykle nahrává opozici. Bez vzniku Levicové strany by z krize důvěry ve vládu těžila opoziční CDU-CSU.

Jenže ta voličům, naštvaným vládními reformami, nenabídla alternativu, po které by byla většinová poptávka. Místo Hartzových reforem nabízela ještě asociálnější osekání práv pracujících. Místo zlepšování ekonomické situace nemajetných nabídla snížení daní bohatým v podobě rovné daně. Místo podpory hospodářského růstu nabídla zvýšení DPH, které by vedlo ke zvýšení cen a tím ke snížení poptávky. Čímž by se hospodářská krize ještě zhoršovala. Recepty Angely Merkelové a jejích kolegů připomínaly nabídku hašení požáru napalmem.

VOLEBNÍ VÝSLEDEK ukázal, že voliče ani tolik nezajímá výše deficitu spolkového rozpočtu, ale situace jejich rodinného rozpočtu. Proto nespokojené stáhl na svoji stranu Lafontaine. A tím zabránil CDU-CSU spolu s FDP získat většinu poslaneckých mandátů.

Za skutečné vítěze voleb je nutné považovat Lafonatina a Gysiho a jejich Levicovou stranu. Místo dosavadních 2 mandátů PDS nyní bude v Bundestagu zasedat 54 poslanců Levicové strany.

Bude řešením opoziční smlouva?

Jak bude vypadat nová spolková vláda je v tuto chvíli otázka. CDU-CSU i FDP tvrdí, že nehodlá jít do koalice s SPD. Schröder ostatně rovněž vyhlašoval, že do velké koalice jít nehodlá.

Vládní SPD i Zelení avizovali, že by rádi udrželi současnou koalici. Ani oni sami však nemají dost hlasů na tzv. kancléřskou většinu. Jako logickým řešením vycházejícím z výsledků voleb by se nabízela menšinová vláda SPD-Zelení, kterou by tolerovala Levicová strana.

Tato obdoba opoziční smlouvy by byla skutečnou reflexí volebního výsledku. Křesťanští demokraté, které většina voličů u moci nechce, by tak zůstali v opozici. Tolerující Levicová strana by mohla korigovat politiku vlády tak, aby nebyla asociální, ale aby byla více v zájmu lidí práce.

Letošní německé volby by tak mohly být velkým poučením i pro Česko.