Dozvěděl jsem se hodně o tom, jaké techniky, praktiky a finesy musel s nadřízenými politickými činiteli podstupovat pro udržení časopisu, to bylo jistě pro ABC záslužné, ale o struktuře fungování celé redakce, o systému práce s dětmi, skoro vůbec nic. Vlastně ne, za vším byl on, velký "Vont", Vlastislav Toman. Jako urovnávač potíží a prostředník mezi ideologickou hloupostí a rozumnou snahou něco pro mládež dělat, asi ano. Jenomže to druhé nesli na bedrech časopisu úplně jiní lidé.

To, co dělalo Ábíčko Ábíčkem šedesátých let a co mu vyneslo obrovské renomé, čtenost, obdiv a takovou popularitu u dětí, byla klubová zájmová činnost, jež se hlouběji v šedesátých letech zcela vyvázala z ideologie, z napojení na pionýrské hnutí. To byl vedle řady příloh, seriálu, modelářství a jiných informací okamžik zrodu legendy ABC tak, jak ho zná nejen moje generace. Před tím to byly ještě Pionýrské zájmové kluby, ale v roce 1966 začíná řídit Kompas (velmi čtená dvoustrana určená klubistům) Jan Šimáně (1924) a děti už nebyly jen pionýři, ale kluci a holky, chlapci a děvčata.

Vlastislav Toman o něm skoro nemluví, ale Jan Šimáně -- Galén, je po Foglarovi možná jedna z nejdůležitějších postav "guvernéra" nezávislých mládežnických aktivit v Československu. Působil jako šéfredaktor časopisů Mladý hlasatel a Vpřed, jako šéfredaktor časopisu Skaut-Junák a několik let byl redaktorem ABC. Je autorem legendárních Březových lístků (JUN 1 až 12), které vznikly v roce 1965, z přirozené potřeby ocenit aktivity těch, kteří pracují s dětmi. V roce 1967 ale začíná řídit Kompas PhDr. Jan Tůma, s novou hrou Dvacet tisíc mil, také on byl "foglarovec", jedním z lidí, kteří v té době významně vytvářeli podobu ABC.

V ročnících 1968 až 1970 už to nebyl Kompas, ale hry Tajuplný ostrov a Poklady čtyř sluncí. Po normalizaci musel Jan Tůma z redakce odejít, klubová činnost v ABC skončila. V roce 1968 odsoudil Jan Šimáně otevřeně okupaci sovětskými vojsky a byl za to odsouzen a vězněn. Vlastislav Toman ve své knize Můj život s ábíčkem vůbec nezmiňuje okolnosti, pro které byl Šimáně vězněn, jako aparátčík o nich zřejmě raději pomlčel. To považuji za hrubou chybu, nevyužil možnosti ozřejmit souvislosti, být objektivní. Naopak v rozhovoru tvrdí, že zlatá éra ABC nastala po roce 1972, tedy po normalizaci, když byla nezávislá klubová činnost potlačena!

Ano, přišli Šmoulové, jak pan Toman přiznává, a jeho donekonečna zdlouhavý seriál, ABC začalo vycházelo vstříc módním trendům a takové zůstalo dodnes, bez vlastní tváře, bez nabídky alternativního programu. To je to, co chybí dnešním časopisům pro mládež a co jsme my měli.

Po listopadu 1989 byl Jan Šimáně plně rehabilitován a z částky, kterou obdržel (směšných 86 tisíc) jako rehabilitační odškodné, založil Galénovu nadaci na podporu nezávislých aktivit dětí. "Kritizoval jsem profesně i pana Tomana, kritičnost považuji za nutnost", řekl mi Jan Šimáně, pro kterého je celoživotním krédem "spojování rozrůzněnosti".

Nechci předjímat, proč bývalý šéfredaktor ABC používá tolik slov v první osobě, každopádně měl dostatek prostoru v "exklusivním" rozhovoru k tomu, aby se dostal dál než na horizont své velkoleposti. Jestliže nikde ve světě, jak uvádí, neměli podobný časopis, nebyla to zásluha jenom jeho, ale především řady obětavých spolupracovníků a nadšenců pro práci s dětmi. Po rozhovoru s Janem Šimáně nad knihou pana Tomana jsem usoudil, že by díky své skromnosti podobnou knihu nikdy nenapsal, protože by se mu nechtělo kupčit s tím, co je po léta součástí jeho zájmu. Patří k staré gardě, která si nepotřebuje stavět vlastní pomníky.