Ještě jinak: ono dnes vtrhlo do naší mysli, prorvalo hráze civilizačního vědomí a vneslo do něj záplavu toho, co jsme skrývali a vytěsňovali: bídu, negramotnost a sociální vyloučení. Střelba v ulicích "jazzového" města je nesmlouvavým naplněním představ našeho vlastního já; představ zvrácených, a proto potlačených, představ potlačených, a proto pravdivých. Potlačení představ a představy potlačení...

Konflikt a represe jako základ společnosti. Démonická sklepení budov, jejichž fasáda čiší neposkvrněností; lidské kanály a jímky kapitalistických měst; noční můra těch, kdo ve dne žijí snem o úspěchu a uznání. To je skutečný význam bahna, které dnes zahlcuje ústa hlásající v lepších časech svobodu pro všechny. Vítejte v pravé Americe!

I.

Z množství filosofických odpovědí na událost známou jako "11. září" vyniká text slovinského myslitele Slavoje Žižka Welcome to the Desert of the Real. Název je lacanovsky přebarveným citátem z filmu Matrix a Žižek jím naráží na ironickou dialektiku virtuálního a reálného: nikdy nežijeme v realitě "o sobě", ale v určitém obraze, který jsme si o ní (a o sobě) vytvořili, přičemž nutným doplňkem je takovému obrazu to, co z něj vytlačujeme jako temnou, noční, absolutně vnější stránku. Autor píše: "otázka, kterou bychom si měli klást při pohledu na televizní záběry z 11. září, je prostá: KDE JSME TU SAMOU VĚC VÍDALI ZNOVU A ZNOVU?"

Dotyčné scény jsou jako vystřižené z nějakého hitchcockovského hororu, z obrazu zla, který jsme si vytvořili a virtuálně spojili např. se Třetím světem jako s něčím, co je propastně vzdáleno naší "realitě". Vpád tohoto hororového obrazu do každodenní skutečnosti znamená otřesení hranice mezi tím, co považujeme za realitu, a tím, co jsme z "opravdové" reality vysekali a promítli do fiktivních scén. Otřesení oné hranice nám teprve otevírá svět, který jsme si zakrývali vlastním falešným vědomím. Jsme náhle součástí svých nejhrůznějších fikcí, a přitom více v realitě, než kdykoliv jindy...

Jedině dotek s tím nejtemnějším a nejničivějším, co v nás číhá (a co snad Freud mínil "pudem k smrti"), nás vrhá do Reality, jaká je; ne reality mediálních konstrukcí a každodenních stereotypů, ale reality POUŠTĚ. Rozumějme tomuto slovu tak, jak je chápali starověcí svatí mužové, kteří do pouště odcházeli, aby si stranou lidí a společnosti vyčistili nitro a došli poznání - včetně otevření a prožití hluboce nočních stránek svého já (vzpomeňme na slavný Dalího obraz Pokušení sv. Antonína). Odvaha přiznat si existenci nejzapadlejších koutů vlastní mysli a čelit jejich náporu, to je počátek a podmínka každého sebepoznání.

Poušť je totéž co mytologický chaos, který neznamená jen tak nějaký nahodilý zmatek, ale prázdné zetí, onen "nicobod", do nějž jedině - jak napsal Vladimír Holan - se "vejde Bůh". Noc a její propast přináší katarzi a ta nás přivádí k pochopení skutečné, neobjektivní povahy toho, čemu říkáme řád. A co musíme sami vždy znovu vystavět, vytvořit za-řazováním a vy-řazováním, při vědomí ideologické falše každé takové stavby. Žádné čiré transcendentně zakotvené hodnoty, ale jen my sami, utíkající před vlastní temnotou, jsme jejími garanty.

Nedávno mi jeden přítel napsal: co tě nerozhází, nemůže tě uspořádat.

Uspořádá neworleánský rozvrat jinou Ameriku?

II.

Americká pop-kultura je plná nejen akčních fantazií, jež jako by předjímaly 11. září, ale také postkatastrofických motivů, v nichž se promítají představy proměněné dnes v New Orleans ve skutečnost. Všechna díla tohoto i výše zmíněného typu mají společné jedno téma: konflikt s nepřítelem, který je radikálně cizí, ztělesňuje všechno nepopsatelně zlé, má nezkalenou touhu ničit a ovládnout; posledním hitem tohoto žánru je Spielbergova Válka světů, kde je dotyčný motiv vygradován na nejvyšší možnou míru.

Nemusí ale jít jen o invazi z vesmíru. Často se vyskytuje taková zápletka, kdy v důsledku nějaké katastrofy, zejména ekologické, zaniká dosavadní harmonická civilizace a lidstvo se vrací do barbarského stavu války všech proti všem. Obvykle se pak čeká na nějakého hrdinu, třeba pošťáka jako ve známém Costnerově propadáku, který přemůže síly zla a lidstvu znovu přinese řád. Cosi podobného nesporně stojí i za úspěchem Pána prstenu.

Proč právě Ameriku tak fascinuje boj proti radikálně cizímu, ztělesněnému Zlu, ať už toto přichází zvenčí, nebo se vynořuje z pod slupky civilizace v důsledku jejího kolapsu?

Jednou z odpovědí může být silná křesťanská tradice. Např. oblíbená postava Supermana v sobě jistě nese kus spasitele. Máme tu přitom co do činění s poněkud manichejistickou verzí křesťanství, která vyhrocuje spor dobra a zla do dialektiky dvou metafyzických principů; snad se jedná o ohlas archaických starozákonních prvků v radikálním kalvinismu. Motiv boží vyvolenosti, který stál u zrodu komunit prvních amerických puritánů, s sebou od počátku nesl riziko vytlačení všeho, co by vlastní neposkvrněnost narušovalo, do různých obrazů nepřítele; jungovsky řečeno, jedná se o promítnutí svého stínu, příslovečného pana Hyda, do nějakého vnějšího nositele (pro středověké křesťany to byli Saracéni, nesoucí všechno zlo, kterého se křesťané obávali sami na sobě - a navíc byli symbolicky černí...).

Jiným zdrojem oné fascinace konfliktem může být přistěhovalecký charakter Ameriky. Pověstný "tavicí kotel", v němž se odlišné národnosti, rasy a kultury mísí v pragmaticky tolerantní mozaiku, je jen jednou stranou mince. Až křečovité projevy ideologie zvané political correctness nám prozrazují, že ona multikulturní tolerance v sobě zároveň skrývá potlačení strachu a nedůvěry, xenofobie, která je zřejmě do jisté míry z lidské psychiky neodstranitelná. Zákaz jazyka, kterým se přirozeně projevuje, a zaslepené úsilí o kosmopolitní harmonii všeho a všech pod jednou vlajkou (trhu) se pak snadno může stát doutnajícím sudem prachu.

Myslím si ale, že hlavním důvod toho, proč americká pop-kultura s takovým úspěchem předvádí svým konzumentům obrazy nejrůznějších konfliktů mezi pokud možno protikladnými silami, leží v neexistenci dostatečné sociální integrace jako předpokladu solidarity mezi různými složkami společnosti. Jinak řečeno: americká společnost je založena na mohutné sociální exkluzi.

Příčiny nelze jednoduše označit za ekonomické. Kapitalismus bez sociálního státu, který byl hlavním hnacím motorem amerického snu, totiž vyrůstá ze zbožštění individuálního úspěchu, jež má své ideologické, obecně kulturní a v posledku náboženské předpoklady. Narážím samozřejmě na kalvinistický antropologický model, v němž úspěch, podmíněný šetrností a pílí, je znakem vyvolenosti.

V původním kontextu měl tento individualismus svá omezení a rozhodně nebyl ekonomistický; každý jedinec byl zároveň členem poměrně malé, chtělo by se říci vesnické nebo tradiční náboženské komunity, která realizovala i jiné křesťanské ctnosti jako charita a pohostinnost. Problém je, že v kontextu dynamické kapitalistické modernizace, v níž hlavním motorem tvoření bohatství nemusela být pracovitost v původním slova smyslu, ale prostě vyrábění peněz penězi, tedy jakási sofistikovaná lichva, a která vede ke vzniku anonymních velkoměst, že tedy v tomto kontextu už tradiční samosprávné formy solidarity nemohou dostačovat; předpokládají totiž poměrně hustou sociální tkáň, danou každodenním soužitím kolem jednoho kostela. Jak do takové sítě zahrnout třeba masy chudých barevných přistěhovalců, kteří mluví jiným jazykem a se zbytkem společnosti interagují jen čistě z ekonomických pohnutek?

To, co v náboženském rámci radikálního kalvinismu mělo svůj autentický křesťanský rozměr, implikující i jistou pokoru, se v mechanismech velkokapitalistického podnikání vysvléká ze všech etických omezení a podřizuje se příslovečnému zákonu džungle. Společnost se v odstředivém víru produkce nenápadně rozděluje jakoby na dvě třídy: úspěšné (ctnostné) a z úspěchu vyloučené (protože nectnostné: líné, nepoučitelné atp.). V řeči náboženského podvědomí, která bývá silnější, než si uvědomuje, to znamená: je třída vyvolených a třída zavržených. Rozšířené falešné vědomí pak zabraňuje vnímání tohoto antagonismu a přesvědčuje sociální aktéry o tom, že každý jednotlivec se může svému sociálnímu určení vymknout a stát se slavným basketbalistou, boxerem, zpěvákem rapu... Příslušníci třídy zavržených, přistupujíce na tyto hru, sami přispívají k tomu, že podstata věci se zakrývá: touží jen a jen po tom individuálně se vypracovat mezi vyvolené, aniž by došli ke zpochybnění samotné logiky onoho antagonismu, díky níž při jejich potenciálním úspěchu okamžitě někdo jiný zaujme jejich místo ve slumu.

Až křečovitá americká sebedůvěra a sebevědomí, neustálé vzájemné dopování se optimismem, ujišťování se, že na to mám, atd., to vše prozrazuje strach z toho, že dynamika vyvolenosti může jednoho každého smést s nesmlouvavou a nepochopitelnou tvrdostí. Ono neustálé opájení se obrazy konfliktu je reakcí na tento stav: je vyjádřením touhy zatlačit zavržené tam, kam patří, aby nemohli narušit pocit jistoty nás, vyvolených, snících svůj americký sen...

III.

Popsaný proces se ještě dramatizuje, když americký sen naráží na opravdové sociokulturní hranice; totiž tam, kde uvnitř americké společnosti vznikla a rozvinula se společnost jiná, plně neasimilovatelná, početně však nepominutelná a po dlouhou dobu udržovaná v bezpečné vzdálenosti jen za cenu přímé represe: černá společnost někdejších otroků.

Zde je třeba připomenout základní poučení postmoderní filosofie: ať se pojem jeví sebevíce abstraktní a hodnota sebevíce universální, vždy je možné za nimi vystopovat původní význam, který je metaforický a alegorický, vztažený na mytologické vyprávění nějakého společenství a jeho představ. Např. to, čemu v naší civilizaci říkáme Bůh, je vlastně židovské kmenové božstvo. Což neznamená, že tento Jahve a s ním spjatá metaforika se nedá přenést a osvojit v nějakém jiném společenství - o přecházení Jordánu snili i američtí černoši. Nejde ale o přenášení něčeho, co by svou povahou bylo beze zbytku universální a abstraktní, vyjádřitelné všemi jazyky stejně. Vždycky jde spíš o překlad, který nemůže plně zrušit privilegium originálu, a také o to, čemu Derrida říká "opotřebování" - to jest stírání původního významu. Některé originály už přitom dávno neznáme. Zanechávají však své stopy. (Tak je velmi příznačné, že zobecnění - či spíše rekontextualizaci - židovského Jahve v Boha nás všech nejsme ochotni analogicky provést v případě muslimů a vytrvale jejich Nejvyššího, který je stejně jako ten náš Bohem Abrahámovým, vytrvale označujeme za "Alláha". Stopy kmenové identifikace jsou tu pro nás příliš silné; kmen muslimů prostě podvědomě považujeme za nepřátelský a odmítáme jej spojit s naším.)

Aniž bychom zpochybňovali universální nárok amerického snu, tj. jeho překladatelnost do jiných jazyků, je třeba vědět, že primárně vzniká jako sen bílých protestantských mužů o životě bez královských daní. Ve snaze zabránit zneužití moci, kterého se kalvinisté obávali snad nejvíc ze všech lidí, vytvořili tito bílí protestantni při zakládání svého státu instituce, které měly potenci obrátit se v budoucnu i proti jejich vlastní nadvládě. Toho využil třeba M. L. King, sémantika jehož nejslavnějšího projevu - "I've got a dream..." - je v zemi velkého snu velmi výmluvná a velmi dobře volená. V tom je universální rozměr americké revoluce a jí vytvořených institucí.

Jenže instituce, jak víme od Friedricha von Hayeka, nevznikají z nějakých vyšších pravd. Jsou vyjádřením navyklých způsobů chování, které se v dotyčné společnosti vytvořily a osvědčily. Vztah institucí a zvyklostí je pak jakoby dialektický: instituce kodifikují určitý stupeň společenského vývoje, a zároveň zpětně působí na to, aby se prosadily právě ty prvky, jež byly kodifikovány, a marginalizovaly ty, které byly z nejrůznějších, často velmi nahodilých důvodů pominuty.

Problém nastává, když např. zásluhou nějaké příliš "moudré" vlády, instituce předběhnou historický vývoj natolik, že pak lidu cosi vnucují bez ohledu na stupeň skutečně realizovaných společenských pohybů. I když toto vnucení může být dobře, osvícensky zamýšleno, riskuje, že potlačí spontaneitu imanentního sociokulturního vývoje natolik, že v něm přestanou fungovat různé samočistící a autoreflexivní principy, podmiňující živou meziskupinovou integraci.

V době, kdy bylo za válečného stavu mezi Severem a Jihem zrušeno v USA otroctví, sice již téměř jedno století působily universalistické myšlenky Jeffersona, Franklina a dalších, vývoj společnosti však minimálně v jižních státech ještě zdaleka nedospěl do stavu, v němž by bylo bezproblémově a široce akceptovatelné, že ony podivné černé bytosti s výrazně odlišným kulturním chováním jsou potomky těchže Otců zakladatelů jako páni prezidenti - zde narážíme na onen původní rodový rámec všech pravd a idejí. Není problém akceptovat, že určitá myšlenka se vztahuje na celé lidstvo - problém je akceptovat, že k lidstvu náleží i ten, kdo se nám zdá bytostně cizí.

Spíš než jedna společnost dvou ras (Indiány zcela nechávám stranou) zde byly dvě společnosti v jednom státu; nebo ještě spíš tři společnosti: seveřanská, jižanská a černošská. Jestliže se Abraham Lincoln rozhodl tyto rozpory násilně překlenout, nebylo to motivovány eticky (křesťanská argumentace) ani ekonomicky (marxistická argumentace), ale politicky: šlo prostě o prosazení autority centrální vlády jakožto klíčového faktoru moderního státu.

Zrušení instituce otroctví však nemohlo překonat její zažitý sociokulturní předpoklad: separaci dvou odlišných typů lidských společenství, včetně strachu, že multituda Afroameričanů, v některých regionech početně převyšující bílé obyvatelstvo, se na své pány při první příležitosti vrhne; strach velmi přehnaný, do značné míry umělý, každopádně však po desetiletí živený již pouhým faktem existence bytostné cizoty v bezprostředním sousedství.

Lze se domnívat, že jediné, co by toto klubko xenofóbních pocitů, zauzlovávajících vlákna oprávněných obav s vlákny autoprojekcí a nereflektovaných úzkostí, rozmotalo či rozseknulo, by byl jedině (symetrický) konflikt, v němž je každá z obou stran připravena riskovat vše a v němž se soupeři paradoxně sbližují a nakonec prokazují jeden druhému uznání.

Jenže k takovému konfliktu nikdy nedošlo! Otroci byli v jižních státech USA osvobozeni vnější silou unionistické armády (jež se na následující jedno a půl desetiletí změnila v okupační správu). Díky tomu nemohlo dojít mezi pány a raby k očišťujícímu střetu, bez nějž neexistuje ani smír a vyjednání podmínek rovnocenného soužití. Zatímco prolitá krev na bratrovražedných bojištích občanské války opravdu sjednotila bílý Sever a bílý Jih (což dnes vyjadřuje i specifický válečný folklór), černoši zůstali z příslovečného zrození národa vyloučeni (ve slavném Griffithově filmu ostatně hrají negativní úlohu). Kdo není zahrnut jako aktér střetu, nemůže být uznán a zahrnut ani jako aktér následné integrace. (Nehledě na to, že v pozadí hrozí tento postoj: vy, černí, jste ti, kvůli komu jsme my, bílí, v obou armádách museli umírat...)

Válka a autoritativní Lincolnův zákon tak hluboké napětí mezi bílými a černými nejen že nevyřešily; válkou paradoxně potlačená touha po konfliktu nutně musela ještě zesílit, a to tím více, čím byl dřívější ekonomicko-mravní zákaz vystřídán zákazem ryze politickým, mocenským, de facto požadavkem vítězů. Ihned po válce se rodící Ku Klux Klan je jedním z projevů toho, jak se ono potlačení konfliktu dále prohlubuje ve formě nové represe - přičemž represe je svou radikální asymetrií vždy odmítnutím, nikoli formou konfliktu (ovšem odmítnutím, které tento konflikt jistým způsobem stvrzuje).

Není osudový deficit konfliktu, jejž nemohly "dohnat" ani lidskoprávní boje 20. století, není onen stín neuskutečněného střetu v americké společnosti, dnes křiklavě projevovaný represivní ideologií politické korektnosti, není toto vše také jeden z důvodů tak časté vnější agrese americké moci ve 20. století? Nejsou rozpory nedokončené americké revoluce a neschopnost rozpoznat, uznat a vystát vlastní potlačenou touhu po souboji s cizím příčinou toho, že Američané notoricky potřebují útočit na zahraniční démony?

Chudinské čtvrtě v New Orleans se tak možná stávají jedním z míst, odkud je možné nejlépe porozumět klíčovým otázkám dnešní velmocenské politiky.

IV.

Tragédie, jako je ta neworleánská, zasahují v prvé řadě ty, které neumíme zahrnout do naší společnosti. Tito lidé se vymykají z rámce běžné, každodenní (ne mimořádné, jednorázové, mediálními obrazy burcované) solidarity. Možná máme před sebou město budoucnosti - nebo spíš varovnou představu toho, jak bude takové město vypadat, pokud ekologické a ekonomické katastrofy nedopadnou na sociálně zabezpečenou půdu.

Po prosincové katastrofě, způsobené v jihovýchodní Asii vlnami tsunami, se vynořila kritika nefungujícího systému varování a špatné komunikace mezi vědci a úřady, ale i vědeckými pracovišti navzájem. V případě hurikánu Katrína fungoval varovný systém dobře. Nic však nemohl udělat s tím, že mnozí lidé byli příliš chudí na to, aby z města mohli včas odejít, nebo příliš nevzdělaní na to, aby chápali rozsah nebezpečí, nedůvěřujíce úřadům a policii. Ani v Asii ani v Louisianě nebyla každopádně na vině příroda nebo snad hněvivý Bůh, ale nedostatečná sociální integrace potenciálně ohrožených, ať již ve smyslu nefungující komunikace nebo chatrné redistribuce společenského bohatství vůbec.

Není ale kapitalistická společnost založena právě na možnosti vyloučení z plnohodnotného využívání dostupných zdrojů? Není její dynamika postavena na strachu z toho, že nebudu-li dostatečně usilovat o úspěch, skončím v nějaké neworleánské čtvrti pro barevné? Není tato noční můra jen druhou stranou snu o čističi bot, který se stal finančním magnátem?

Myslím si, že klíčový moment zkušeností, jako je ta dnešní, rozvrací kapitalistické (sebe)vědomí ještě jedním motivem, který je ještě hlouběji zasutý a ještě závratněji nás vrhá do pouště Reálného. Neworleánské hráze neoddělovaly jen mississippskou deltu od města. Oddělovaly především divočinu od civilizace, rýsovaly symbolickou hranici, která je pro moderní společnost konstitutivní: příroda a kultura jsou definovány jako protiklady, mezi nimiž nemůže dojít k opravdovému, symetrickému konfliktu; ten je předem potlačován vytrvalou represí, která patří k pilířům kapitalismu i jeho socialistického konkurenta.

Kapitalismus připouští relevanci přírody jen jako surovinové zásobárny a genetické základny; obojí je uchopeno jako soubor dílčích daností, s nimiž se dá racionálně a plánovitě pracovat a usilovat o úspěch. Jako celek je příroda v područí, vytlačena z veřejného prostoru, kolonizována a pacifikována natolik, že se nepřipouští jakýkoliv nekalkulovatelný, vědě nepodléhající vliv jejích sil na naše životy; živly zkrotíme, nemoci diagnostikujeme a vyléčíme...

Ač intuitivně tušíme jiný stav věcí, mohou nás pak prorokové trhu ujišťovat, že člověk je vždy strůjcem osudu svého, každý je úspěšný nebo neúspěšný podle svých schopností a hlavně píle, každý má to, co mu patří, ani o cent víc, ani o cent míň. Každému podle jeho zásluh...

Jenže tato ideologická klišé jsou udržitelná jen v kontextu relativně stabilním a odhadnutelném. Riziková společnost, do které jsme se probrali z postkomunistické hypnózy, destabilizuje však rámce našeho jednání natolik, že různé přírodní síly, často člověkem rozpoutané, geneticky modifikované, chemicky zmutované apod., vpadávají do našich životů jako archaické živly, které válcují všechny známé systémy pojištění. Ovládnutí přírody se ukazuje být ne vědeckým omylem nebo etickým prohřeškem, ale nezvládnutelným mocenským nárokem. Jednoznačnost kapitalistických pojmů úspěch-neúspěch, píle-lenost, zásluhy-nezásluhy, spravedlivá soutěž apod., jednoznačnost podmíněná panstvím nad živly, je odnášena bahnem potopy a my jsme postaveni před otázku, zda už i kapitál samotný se svými "free flows" se nestal ničivou přírodní silou, která s námi slepě smýká, bez ohledu na individuální kvality jednoho každého z nás, strhávajíc s sebou zřetelné hranice mezi svobodou a otroctvím. Toto je podvědomí tržní harmonie, jež nyní vyplulo na povrch - a není to hezký pohled. Možná je však očisťující.

Kde a jaké hráze se protrhnou příště? Co a koho smetou? Do jaké Reality nás uvrhnou? Budeme umět zůstat lidmi natolik, abychom se v boji o omezené zdroje neproměnili v šelmy? Ubráníme např. naše veřejné instituce před tlakem privatizace, která ze solidarity udělá zboží - anebo raději vystavíme hráze, zadržující odpad z tohoto zboží?

Takové jsou dnes otázky a tak dnes zní hlas volajícího na poušti.