Je přece zřejmé, že každá demonstrace vlastní síly, útočnosti a schopnosti argumentace se při neschopnosti ovládat sám sebe a být nad věcí stává svým pravým opakem. Jde-li o témata, moderátor zvolil v porovnání s tím, že šlo o střet dvou hlavních politických lídrů, marginálie. Bylo ovšem především na obou politicích, aby potenciál témat beze zbytku využili. Místo toho, jak je u nás obvyklé, jsme neslyšeli nic podstatného.

Vezmu to chronologicky. Nejprve se mluvilo o tom, jestli oba povedou své strany do voleb. Nevím, zda existuje důvod myslet si opak, čili zda má tato otázka vůbec informační hodnotu. Pozoruhodné bylo premiérovo prohlášení, že doporučuje pražské ČSSD, aby do čela kandidátky v Praze postavila pana Jahna. Topolánek má podle mne pravdu, když opáčil, že jde o účelový tah. Porovnám-li Jahnovy vize a politiku ČSSD, zdá se mi premiérův nápad být výsměchem voličům a především ponižujícím a nechutným zneužitím Jahnovy image. Pokud Jahn na tuto nabídku kývne, může ztratit všechnu důvěryhodnost. Je ostatně těžko pochopitelné, proč dál setrvává ve vládě, jež je nejspíše v ostřejším rozporu s jeho myšlenkami, než by byla možná příští vláda ODS. Paroubek se ovšem zjevně neostýchá získat hlasy pražských voličů tím, že jim předhodí někoho, jehož zajímavé představy nedávno veřejně a důrazně odmítl... ostatně asi všem je jasné, že Jahn je v rozporu s programem současné ČSSD, k němuž mají mnohem blíže bývalí komunisté Emmerová a Škromach.

Dalším tématem byla kauza katarského prince. Topolánek dobře upozornil na to, že ministr měl v této kauze ojediněle jiný postoj než v kauzách ostatních odsouzených cizinců. Pro mne je ministrovo jednání skandální, a pokud Paroubek chtěl mocí mermo debatu přenést na to, že je třeba udělat nový zákon, pak se ho měl Topolánek zeptat: a proč už tu dávno není? Politici mi připomínají výrobce praček, který je placen z peněz daňových poplatníků a vyrábí s velice dlouhými dodacími lhůtami (nejde-li o platy manažerů) šmejdy, v nichž své poplatníky nechá prát tak dlouho, dokud nevyjde na povrch nějaká z miliónů chyb... a když se chyba objeví, politici vítězoslavně zvolají: udělejme pračku novou! Děkuji, nechci... rád bych vás na hodinu vyhodil a najal si jiného výrobce.

A potom, pokud se nepletu, přišel donekonečna omílaný CzechTek. Jestliže na mne minulý týden v Otázkách Václava Moravce zapůsobil premiér svou sebereflexí, nyní mi připadl jako buldok utržený z řetězu. Topolánek se nebránil důsledně -- a jejich vzájemné osobní útoky potom všechno nechutně zatemnily. Na místě šéfa ODS bych si před příchodem do Sedmičky nastudoval ty nejhorší skandály policie za poslední roky, optal bych se premiéra, co hodlá do budoucna dělat s fungováním policie a nabídl bych lepší cestu, než nabízí Paroubek se svým Husákem. Paroubek by si zase měl reformu policie a justice dát mezi své priority... vždyť bez toho se tu nedá dále žít.

Konečně otázka omluvy německým antifašistům a (lépe řečeno) antinacistům. Nechápu, proč se ODS proti tomu tak staví. Topolánek mohl mít pravdu, že vzhledem k Deklaraci je to třeba zbytečné, mluvit ovšem o nebezpečnosti takové omluvy je hloupost a čirá demagogie. Stejně jako Paroubkovo strašení Kohlem... Kohl přece nemohl na základě Deklarace apriori říci, že nároky sudetských Němců jsou a budou soudně nevymahatelné. To mohly říci jen soudy, a ty to taky jasně řekly. Omluva německým antinacistům za vyhnání má ovšem svou poněkud bizarní stránku, a to sice podporu soudruha Grebeníčka. Možná by tato vláda mohla nějak připomenout zákon o protiprávnosti a zločinnosti komunistického režimu v ČSSR, který vedla a nastrojila KSČ. Paroubek je směšný, pokud chválí antinacisty a zároveň říká, že komunisté jsou kandidáty nějaké budoucí vládní koalice s ČSSD. Ceníme-li si antinacismu kvůli tomu, že stál proti koncentrákům, teroru a totalitě, musíme odmítnout i komunismus, jinak pouze místo jedněch koncentráků přehlížíme jiné, místo jednoho teroru zavíráme oči nad jiným a místo jedné totality laškujeme s jinou. Tím odmítnutím nemyslím nutně zákaz KSČ, nýbrž aspoň tu elementární slušnost, že nebudeme zapomínat na jejich minulost, že budeme stále opakovat, kdo jsou a s čím jsou spojeni -- a že jim prostě po tom všem nebudeme věřit doslova ani slovo.