Asi po dvaceti letech přijel k jejich chaloupce zlacený kočár, tažený čtyřmi bělouši (předpokládám lipicány nebo kladrubáky, ale o tom tam nic nebylo) s lokaji v livrejích vpředu i vzadu a z něho vystoupil vznešený pán. Tento vznešený muž projevil přání s chudými chalupníky poobědvat. Mnoho neměli, ale co měli, nabídli. Po obědě vyzval vznešený pán chalupníka, aby s ním vyšel do sadu. Tam mu ukázal na mladou višeň a požádal ho, aby ji ohnul. Chalupník poslechl a stromek se ohnul. Poté ukázal vznešený pán na starou jabloň s týmž příkazem. Chalupník vysvětlil, že nemůže vyhovět, jelikož tak starý a velký strom se ohnout nedá. Vznešený pán padl před ním na kolena a pravil: "Tak jako ten mladý stromek měl jste i mne ohýbati, tatíčku, než jsem se stal starým, okoralým stromem! Opustiv vás, dal jsem se na zlou cestu a stal se nejen loupežníkem a vrahem, ale i posléze vůdcem loupežníků! Upřímně toho dnes lituji." A aby napravil své chyby, odvezl otce i matku k sobě na zámek, kde žili společně v lásce, a pokud neumřeli, žijí dodnes.

Nemám v úmyslu to nějak komentovat, dokud vás -- pokud ty pohádky z dětství sami neznáte -- neseznámím ještě s Pepíčkem Slavíčkem. Je to opět pohádka rodinného typu, tatínek dřevorubec se synkem Pepíčkem a dceruškou, která v pohádce jméno nemá, se po smrti manželky oženil s macechou a ta neměla ráda Pepíčka. Jednoho dne, když tatínek rubal dřevo, požádala macecha Pepíčka, aby jí podal trochu mouky z truhly. Když se Pepíček nad truhlu naklonil -- pozor, začíná doslovná citace! -- "macecha mu víkem hlavu uskřípla, Pepíček ani nezív` ".

Potom macecha Pepíčka uvařila, nakrájela a když přišel tatínek hladový z lesa, snědl Pepíčka a ještě si pochvaloval. Věk Pepíčka není zmíněn, ale vzhledem k tak rychlé konzumaci byl patrně ještě malý. Sestřička zahrabala kostičky na zahradě pod keřem. Není popsáno, kde v době vraždy byla a zda o ní věděla. Také není zmíněno, jestli otec či sestřička Pepíčka postrádali či hledali.

Později se na keři objevil na větvičce ptáček slavíček, který zpíval tuto píseň:

"Matička mne upekla,
tatíček mne sněd,
přenešťastná sestřička
pohřbila mé kostičky --
ošemetný svět!"

Kolem krásně zpívajícího slavíčka jezdili řemeslníci na trh, kloboučník, švec a kameník, kteří mu jako odměnu za jeho umělecký výkon postupně věnovali klobouček, střevíčky a mlýnský kámen. Ptáček uchopil tyto předměty do zobáčku a vylétl s nimi na hambalek, kde zpěv opakoval.

"Matička mne upekla,
tatíček mne sněd,
přenešťastná sestřička
pohřbila mé kostičky --
ošemetný svět!"

Zpěvem přilákal nejprve tatínka, jemuž shodil na hlavu klobouček, potom sestřičku, kterou slavíček obdaroval střevíčky a když ty dary viděla macecha, vyšla i ona -- a tehdy jí ptáček shodil na hlavu mlýnský kámen, který ji rozmačkal na kaši -- "aby už nikoho nešidila na tom ošemetném světě!".

Neukvapme se v úsudku. Všechny světové pohádky jsou bez výjimek postaveny na ukrutnostech, sadismu a kanibalismu. Vyjel si junák Ilja Muromec na širou step a spatřil houfec pěti tisíc Tatařínů -- i zachtělo se mu vyzkoušet svou sílu junáckou i vyškubl bohatýr ze země dubisko a všechny Tataříny dubiskem k smrti ubil. Vždyť to hraničí v dnešním chápání s genocidou...

Přečtěte si v pohádce Ali Baba a čtyřicet loupežníků, jak otrokyně Fátima lila loupežníkům, zavázaným v kožených pytlích, na hlavy vřící olej a zkuste si jejich pocity představit. Či německá pohádka o Perníkové chaloupce, kde nejprve stará žena řeže děti pravidelně do prstů a ony ji pak upečou v peci? Co z takových dětí může vyrůst? Odtud možná pramení i specifické způsoby, jimiž jednotlivé národy vraždí, i kvantita téhož, když už se do toho pustí.

Vyvstává zde zvláštní souvislost: podle většiny psychologů i pedagogů utváří se lidská osobnost v podstatě do čtyř až pěti let věku. Nejvnímavější je křehká dětská duše právě v té době, kdy přijímá veškeré podněty bezelstně a hluboce. Ty první a zásadní zkušenosti se uloží hluboko do podvědomí a odtamtud se později transformovány vynořují jako kostlivci ze skříní. A co čtou v té době nebo co je jim předčítáno?

Kdysi vyprávěl Miroslav Holub, jak vůdce jedné vraždící chuligánské party u soudu na dotaz, jakou kdy četl knihu, po delším zamýšlení odpověděl, že Pohádky a potom tu Babičku od tý Boženy Němcový. Snad by tedy bylo pedagogičtější využít teorie opačné rotace po odrazu kulečníkové koule od mantinelu a dávat našim dětem předvídavě číst spíše Proces Slánského nebo Paměti kata Mydláře? Stromek se má ohýbati, dokud je mladý...