Že nejde o věcnou polemiku, dokazuje už zarážející množství osobních urážek. Pokud od nich odhlédneme, snaží se Novotný úporně obhájit fakt, že "panenský bio-" olivový olej, produkovaný bývalým ředitelem Greenpeace Davidem McTaggertem, obsahoval dioxiny.

V úvodu autor opakuje notoricky známé údaje o těchto jedovatých látkách, opsané z populárních příruček. Patří mezi ně i to, že v důsledku dálkového přenosu jsou dnes stopová množství dioxinů zjistitelná prakticky všude na světě včetně běžných potravin. Novotný ovšem demagogicky zamlčuje, že to svědčí jen o citlivosti analytických metod. Ze zdravotního hlediska mají totiž faktický význam jen koncentrace, překračující tzv. tolerovanou dávku.

V případě oleje, kterým šéf Greenpeace krmil své důvěřivé zákazníky, je tedy klíčová otázka, kolik dioxinů vlastně obsahoval. Novotný píše, že šlo o "nepatrné stopy". Zdrojový článek z kanadského tisku s odvoláním na analýzu laboratoře Phillips Environmental uvádí konkrétní údaj: "2.06 parts per trillion", česky tedy 2,06 částice na miliardu. Jsou to opravdu jen "nepatrné stopy" (rozuměj běžná stopová dávka, běžná v jiných druzích jedlých olejů), nebo je to dávka nadlimitní, a tedy potenciálně ohrožující zdraví? Tuto otázku jsem položil člověku v ČR zřejmě nejpovolanějšímu a nejobjektivnějšímu: Ing. Tomáši Ocelkovi, vedoucímu Národní referenční laboratoře pro perzistentní organické sloučeniny Ministerstva zdravotnictví. Odepsal mi:

"V tom článku (míněn článek z kanadského tisku, pozn IB) by měl být jasně uveden nejen číselný údaj, ale také jednoznačné jednotky. Jak asi víte, koncentrační jednotky (u dioxinů) jsou obvykle uváděny v jednotkách TEQ (tato informace zde však není uvedena). Dále zde není uvedeno, k jaké celkové části (tuk, vzorek, litr, atd..) je výsledek vztažen. Také nevím, jaké limity máte na mysli (zda-li evropské nebo z Kanady či USA). Každá země může mít své specifické limity a zejména to platí pro persistentní organické látky v různých složkách životního prostředí či potravinách. Protože mi nejsou známy tyto informace, nemohu Vám jednoznačně odpovědět na Váš dotaz. S pozdravem Tomáš Ocelka".

Pokud tedy Petr Novotný tvrdí, že dioxinů v McTaggartově oleji byly jen "nepatrné stopy", nemůže mít pravdu -- takto formulovaný závěr odborníků zkrátka nemůže mít k dispozici.

Proč jsem naopak já v článku mohl použít formulaci, že koncentrace dioxinů byla "vysoká"? Protože i přes nedostatečnou vstupní informaci jen stačí zapojit obyčejný "selský" rozum. Kdyby šlo o běžnou neškodnou stopovou koncentraci, proč by o tom kanadská média vůbec psala? Do médií se přece dostanou jen události, které nějakým způsobem vybočují z normálu. Například potraviny, které mohou reálně ohrozit zdraví konzumentů (připomeňme třeba skandál s belgickými "dioxinovými kuřaty). Logická úvaha tedy zní, že laboratorní analýza odhalila v McTaggartově oleji vysoce nadlimitní obsah dioxinů a autory zdrojového článku tato neobvyklá událost zaujala. Kdyby byl býval nalezen srovnatelný stopový (neškodný) obsah jedovaté látky jako v olivových olejích jiných producentů, neměli by žádný důvod o tom psát. Nejspíš měli k dispozici podrobný výsledek analýzy, ale v článku pak bohužel přesně neuvedli nalezenou koncentraci.

Nejen že se tedy Petr Novotný nepokusil získat vyjádření českých odborníků na dioxiny -- ve svém článku ani nenaznačil výše popsané logické vysvětlení. Proč? Odpověď je prostá: nehodilo se mu to do krámu. Rozbilo by to totiž konstrukci, kterou potřeboval ke svému mediálnímu útoku na nenáviděného nositele jiných názorů.

Jako publicista, specializující se na odbornou polemiku s ekologisty jsem si samozřejmě nadělal poustu nepřátel. Petr Novotný patří k těm nejagresivnějším. V českých médiích mně opakovaně napadá a obviňuje ze všech možných "hříchů".

Jeden příklad za všechny: loni na podzim jsem v Týdnu publikoval komentář o tom, že podle rozhodnutí soudu v Kolíně nad Rýnem vedli aktivisté Greenpeace "pomlouvačnou kampaň" proti německému mlékárenskému koncernu Muller. Ačkoliv moje informace vycházely přímo z textu rozsudku, Petr Novotný mi v dopise redakci nadával do "bulvárních skandalistů, demagogů a lhářů" a vyzýval Týden, aby se mnou ukončil spolupráci. Síla jeho urážek překvapila i redaktory Týdne. Panu Novotnomu odepsali, že jsem své informace "věrohodně doložil" a dodali: "Chápeme, že máte jiný názor než autor, ale proč ho hned urážet?" 1)

V další e-mailové korespondenci s Týdnem pak pan Novotný přišel s šokujícím odhalením: "nápadně často" prý "mediálně obhajuji zájmy bývalých agentů Státní bezpečnosti". Jsou jen dvě vysvětlení: buď odhalil široce rozvětvené mediální spiknutí tajných služeb, nebo jde o projev paranoi, vyvolané nezvládnutým vztekem na člověka, který se odváží veřejně prezentovat jiný než zelený pohled na svět.

Petr Novotný mně navíc opakovaně obtěžoval mejly plnými osobních urážek a dalších nepodložených obvinění. Jeho útok v Britských listech je dalším pokračováním pokusů o mé umlčení.

---

(1) Z dopisu mohu citovat proto, že nešlo o dvoustrannou důvěrnou korespondenci mezi Petrem Novotným a Týdnem. Do e-mailové výměny názorů na causu Muller jsem se zapojil i já sám.