Navigátor Theodore "Holanďan" Van Kirk (84)

Den před naší misí jsme se účastnili školení na ostrově Tinian, kde jsme byli informováni, kdo poletí a co máme dělat. Asi od 14 hodin jsme měli spát. Ale nevím, jak očekávali, že budeme spát, když nám řekli, že shodíme první atomovou bombu světa. Nezamhouřil jsem oka. Ve 22 hodin jsme museli vstát, protože jsme odlétali ve 2.45. Informovali nás, že je počasí dobré, ale že vysílají meteorologická letadla, abychom měli při zaměřování se na Hirošimu ty nejlepší informace. Posnídali jsme a k letadlu jsme šli krátce po půlnoci. Letadlo [po svržení bomby] zaznamenalo obrovský náraz a hodilo nás to na podlahu. Někdo vykřikl: "Protiletecká střelba", ale byla to nárazová vlna od té bomby.

Letěli jsme nízko na Iwo džimou a posádka, starající se o bombu ji zkontrolovala a připravila. Jakmile jsme ten ostrov přeletěli, vystoupali jsme na naši bombardovací výšku asi 30 000 stop.

Bylo naprosto jasné počasí a já jsem dělal práci navigátora - abychom přesně dodržovali kurs. Když jsme přeletěli vnitrozemské moře, uviděl jsem ve vzdálenosti město Hirošima - hned mě napadlo: "To je ten cíl, tak ho vybombardujme."

Na obloze bylo ticho a klid. Poté, co jsem ověřil cíl, šel jsem dosadu a posadil jsem se. Pak jsem cítil, jak bomba, vážící 94 000 liber (asi 50 000 kg) opustila letadlo.

Bylo nám řečeno, že budeme-li ve vzdálenosti tak 12 km, budeme v pořádku, tak jsem usiloval, abychom odletěli z místa co nejrychleji. Všichni z nás kromě pilota jsme měli černé brýle, ale přesto jsme viděli záblesk - jako kdyby v letadle blikl blesk fotoaparátu. Letadlo pocítilo obrovský náraz a všichni jsme skončili na podlaze.

Podívali jsme se dozadu na Hirošimu a už se zvedal obrovský bílý mrak do výšky více než 42 000 stop. Na zemi nebylo vidět nic než hustý černý prach a trosky - vypadalo to tam dole jako hrnec horkého oleje.

Byli jsme potěšeni, že bomba explodovala, jak bylo plánováno, a pak jsme začali mluvit o tom, co to bude znamenat pro válku. Dospěli jsme k názoru, že válka skončí - ani nejtvrdohlavější politik by nemohl odmítnout kapitulaci po takovéto bombě.

Morris "Dick" Jepson, 83

Bomba byla zkonstruována tak, aby explodovala asi 500 metrů nad zemí - tedy asi půldruhé vteřiny před dopadem - a způsobila tak největší možné škody. Před misí jsem strávil pět měsíců na Harvardu a tři měsíce na MIT, kde jsem studoval konstrukci radaru. Několik měsíců jsem pracoval na vývoji elektronického zařízení, které mělo bombě umožnit, aby explodovala nad zemí. Účastnil jsem se zkušebních letů nad Kalifornií.

Mým konečným úkolem bylo vlézt do místa, kde byla umístěna bomba, a manuálně ji ozbrojit. Vyjmul jsem tři zkušební zástrčky, jimiž byla bomba odpojena, a nahradil je třemi červenými odpalovacími zástrčkami. Myslel jsem na to, že odpálením bomby skončí válka.

Byla to moje první letecká mise. V jedné chvíli jsem byl zklamán. Věděl jsem, jak dlouho to bude po odpálení trvat, že bomba bude detonovat - 43 vteřin - tak jsem počítal a nic se nestalo. Byl jsem zdrcen. Ale při tom vzrušení jsem počítal příliš rychle. V ten okamžik posádka informovala, že došlo k obrovskému záblesku a že bomba vybuchla. O několik vteřin jsem pocítil první vzdušnou vlnu. Pak přišla druhá nárazová vlna. Všichni mysleli na to, jakou ta bomba dole způsobila zkázu, protože jsme věděli, co dokáže udělat.

Ale bylo správné ji detonovat.

Dr. Harold Agnew, 85

Upřímně jsem tehdy zastával názor, že si to zasloužili, a stejný názor zastávám dodneška.

Lidé nikdy nevzpomínají na to, co k tomu vedlo - Pearl Harbor, Nanking - a ve válce nejsou nikdy žádní nevinní civilisté, všichni něco dělají, přispívají k válečnému úsilí, vyrábějí bomby.

V dlouhodobé perspektivě jsme zachránili mnoho životů a jsem hrdý, že jsem byl toho součástí.

Po válce jsem se vrátil na Universitu v Chicagu, kde jsem pokračoval ve studiích a později jsem se vrátil do Los Alamos, kde jsem se nakonec stal ředitelem laboratoře. Asi tři čtvrtiny amerického jaderného arzenálu vzniklo pod mým vedením v Los Alamos. To je mé dědictví.

Podrobnosti v angličtině ZDE