Budiž tedy úvodem řečeno, že mou ambicí není jakkoli hodnotit podstatu kubánského politického zřízení ani jeho konkrétní činy spadající do oblasti obvykle souhrnně nazývané "lidskými právy". Zdůrazňuji, že chci čtenáře seznámit s tím, jak o Kubě referují jiní (v neposlední řadě i proto, že sám osobní zkušenost s kubánskou realitou nemám), a to výhradně v souvislosti s hledáním možností, jak čelit očekávaným krizím, způsobených postupným vyčerpáváním fosilních paliv. Odkazy na prameny uvedu jako vždy závěrem, ale snad nebude na škodu již na tomto místě předeslat, že čerpám ze tří zdrojů: Z webového serveru From the Wilderness, kde autor Dale Allen Pfeiffer v roce 2003 uveřejnil zásadní článek bohatě podložený citacemi z pramenů OSN (UNDP, UNEP), Světové banky a Oxfam America, ze serveru The Community Solutions, který vydává newsletter New Solutions a jehož autoři Kubu v r. 2003 navštívili, stejně jako Bill McKibben, který svou kubánskou zkušenost sdělil ve velice dobře napsané reportáži uveřejněné v Harper's Magazine v červnu 2005.

Úvodem stručné shrnutí základních faktografických údajů. Kubánská republika, 110 861 km2, 11,3 mil. obyvatel. Politické zřízení: Od revoluce v r. 1959 formálně parlamentní demokracie, ve skutečnosti vláda jedné strany (Komunistická strana Kuby), od r. 1976 až dosud je hlavou státu i předsedou vlády vůdce kubánské revoluce a šéf KS Kuby (od r. 1965) Fidel Castro Ruz (*1927). V ekonomice převažuje zemědělský sektor. Kuba bývá řazena k rozvojovým zemím, mezi nimiž má výsadní postavení v oblasti vzdělání, zdravotnictví, sociální péče a výživy obyvatelstva. Střední délka života v r. 2000 dosáhla u žen 79 a u mužů 75 let, gramotnost obyvatelstva je 96%, na jednoho lékaře připadá 231 obyvatel. 95% obyvatelstva má přístup k nezávadné pitné vodě.

Kuba byla od revoluce v r. 1959 až do rozpadu Sovětského svazu (SSSR) v r. 1991 vždy považována za prestižní výkladní skříň světové socialistické soustavy. Její poloha doslova na dostřel od břehů USA byla příčinou karibské krize v r. 1962, kdy svět stál na pokraji jaderné světové války. Fidel Castro tehdy veřejně vyhlásil připravenost obětovat svou zemi a celé její obyvatelstvo, stane-li se terčem případného odvetného jaderného úderu USA. Zároveň dlouhodobá a relativně úspěšná existence takového režimu byla pro USA rukavicí hozenou do tváře Monroeově doktríně považující Latinskou Ameriku za "zadní dvorek", kde si do způsobů prosazování svých zájmů USA obvykle nikým nenechaly mluvit. Už v r. 1962 USA vyhlásily totální protikubánské hospodářské embargo, které s různou intenzitou dodržovaly po celou dobu a uplatňují je dodnes. Nelze se proto divit, že bývalé socialistické státy v čele se SSSR držely kubánskou ekonomiku nad vodou nehledíce na náklady takové praxe. Kubánská ekonomika se stala zcela závislou na dodávkách potravin, surovin a paliv ze spřátelených zemí a specializovala se především na monokulturní pěstování cukrové třtiny (skoro 10% světové sklizně) a export cukru (75% kubánského exportu celkem) doplněné pěstováním tabáku, vývozem tabákových výrobků a těžbou a exportem niklu. Kubánské zemědělství v 80. letech svou úrovní mechanizace a závislosti na ropě a chemikáliích dosáhlo standardu rozvinutých zemí, což jej zároveň při vysoké závislosti na dovozech učinilo extrémně zranitelným a spolu s ním i celý systém zásobování potravinami.

Po rozpadu SSSR v r. 1991 nastala na Kubě hluboká hospodářská krize. Kuba prakticky přes noc přišla o 85% svého mezinárodního obchodu. Dovoz potravin zajišťující zhruba 60% kubánské spotřeby se snížil na polovinu, stejně jako dovoz ropy. Zemědělská produkce v r. 1994 činila 55% úrovně roku 1990. Dovozy hnojiv, pesticidů a krmiv pro hospodářská zvířata se snížily o 80%. Kuba se tak stala doslova odříznutým ostrovem v oceánu světové ekonomiky. O hloubce krize svědčí vývoj výživové hodnoty denní dávky potravin. V r. 1989 činila 2908 kcal, v r. 1995 1863 kcal. Jinými slovy, jako byste každému z 11 miliónů obyvatel Kuby vzali jedno jídlo denně. Příjem bílkovin do roku 1995 klesl o 40%, podvýživa vzrostla z 5% na 20% populace, což byl největší nárůst počtu podvyživených lidí v celé Latinské Americe za celá 90. léta. Průměrný Kubánec v letech 1991 -- 1994 zhubl o 10 kg. USA v dané situaci své embargo ještě přitvrdily. Ve pramenech se uvádí, že embargo bylo v nejhorších letech krize přímo odpovědné za úmrtí 7500 lidí ročně.

Zcela bezprecedentní tato situace nebyla, některé srovnatelně malé země (Albánie, Barma, KLDR...) se v různých obdobích své moderní historie a z různých důvodů do podobné situace dostaly také, většinou díky různě motivované zvrhlosti svých politických reprezentací. Je však nutno zdůraznit, že většina z těchto více či méně dobrovolných pokusů o izolaci skončila fiaskem -- buď politickými převraty nebo hladomory. Není proto divu, že začátkem 90. let média i různí komentátoři a analytici Kubu předem odepisovali.

To, co však na Kubě následovalo od roku 1993 a trvá dodnes, je občas nazýváno "kubánským zázrakem".

Vláda především po dvojí linii krizového řízení zabránila tomu, aby potravinová krize dosáhla hloubky podobné třeba severokorejskému hladomoru: Zavedla potravinové programy zacílené na obzvlášť zranitelné skupiny obyvatel (staří, děti, těhotné ženy a kojící matky) a systém potravinových poukázek garantující minimální příděly (i když mnohem nižší ve srovnání s předchozí úrovní) pro každého z obyvatel.

Zároveň v r. 1993 kubánská vláda zahájila systémové zemědělské reformy, které, jak uvidíme, byly klíčem k vysvobození z potravinové krize. Na venkově tyto reformy navázaly na první dvě fáze pozemkové reformy, které proběhly v letech 1959 -- 1963. Jejich výsledkem bylo, že ještě v r. 1992 stát hospodařil formou státních statků na 76% orné půdy, rolníci sdružení v družstvech na 21% (z toho 10% v obdobách našich bývalých JZD a 11% ve svépomocných servisních a úvěrních družstvech) a jednotlivci na 3%. V září 1993 vláda převedla 41,2% orné půdy (tj. více než polovinu půdy dosud obhospodařované státními statky) do užívání nových družstev UBPC, která lze charakterizovat spíše jako zaměstnanci vlastněné a řízené podniky. (Zkratka UBPC znamená "základní jednotka družstevní výroby".) Vlastnictví půdy zůstává státní, vláda a UBPC uzavírají kontrakty, kde se stanoví, kolik čeho budou UBPC pěstovat a za kolik prodávat a co a za kolik UBPC od státu nakoupí, pokud jde o nutné vstupy. Roste i počet soukromých rolníků včetně těch, kdo se sdružují do původních forem družstev, která zároveň dostala od státu také volnější ruce, takže často slouží i jako odbytová družstva a/nebo jako vlastníci strojů. Mnoho rodin, ať už mladých, předčasných důchodců nebo takových, jakým jsme u nás kdysi říkali "kovorolníci", tj. továrních dělníků ze zemědělského prostředí, vidí dnes v zemědělství novou příležitost, protože vláda jim poskytuje půdu k obdělávání zdarma a na dobu neurčitou.

Pozoruhodným prvkem kubánských zemědělských reforem jsou městská a příměstská zahradnictví. Vznikla víceméně živelně, ale vláda v roce 1994 rozpoznala jejich potenciál, legalizovala jejich činnost a poskytla jim všemožnou podporu. Dnes zajišťují asi 60% spotřeby zeleniny na Kubě. Jen v Havaně tato zahradnictví v roce 2004 vyprodukovala 300 000 tun potravin! Zahradnictví svou produkcí pokrývají potřeby svých členů, škol, nemocnic a sociálních ústavů a ještě své přebytky prodávají za 30 -- 50% cen běžných na trzích. Právní regulace jim ukládají zcela organický charakter zahradnictví a zakazují ve městech chov hospodářských zvířat. Od r. 1997 vládní vyhláška umožňuje všem obyvatelům měst přihlásit se o individuální držení a obdělávání 1/3 akru (cca 1350 m2) nevyužité půdy na okrajích větších měst.

Za podrobnější zmínku jistě stojí některé netradiční postupy organického zemědělství. Zjištění, že se ty věci studují na vysokých školách, by mohlo vést k domněnce, že je to těžká věda. Odpověď však zní -- ano i ne. Ve skutečnosti často jde o oprašování znalostí, které ještě v polovině minulého století patřily k živé tradici venkova. Jak kombinovat společnou výsadbou nebo setím na jeden záhon různé plodiny, aby se navzájem chránily před škůdci, jak dostat bez hnojiv do půdy dusík, který druh hmyzu je užitečný, protože potlačuje jiné škodlivé druhy a jak ho na záhon dostat a udržet ho tam -- toto všechno naši pradědové znali a leccos z toho i běžně používali. V tomto ohledu jde o polozapomenuté tradiční, někdy doslova staromódní postupy. Ty jsou však doprovázeny studiem a výzkumem používajícími nejmodernější poznatky a produkujícími nové metody -- třeba pěstování užitečných plísní. Celé kubánské organické zemědělství spočívá na často neočekávaných kombinacích takovýchto metod.

Nedostatek ropy na Kubě vedl také k renesanci animální trakce v zemědělství. Na kubánská pole se v masových počtech vrátila kdysi běžná volská spřežení. V r. 1990 jich už zbývalo jen asi 50 000 a nanejvýš stejně tolik lidí, kteří si ještě pamatovali, jak se s nimi zachází. Zázemí pro jejich chov ze státních statků i původních družstev už dávno vymizelo. Neexistovala pro ně krmiva, veterináři je neuměli léčit. To vše se však v krátké době změnilo. Vyvinuly se nové konstrukce pluhů a dalšího nářadí, v obchodech s hospodářskými potřebami se objevily volské ohlávky a jha, znásobil se počet podkovářů. Voli se přestali dodávat na jatka a znovu se začalo s jejich chovem a šlechtěním. V r. 2000 už bylo v zemi 400 000 volských spřežení. Důležitým vedlejším výsledkem, přesně podle teorie, je dramatická redukce zhutnění půdy -- traktorové pneumatiky byly nahrazeny volskými paznehty. A nebude to trvat dlouho, už brzy bude moci ctižádostivý mladý Kubánec získat magisterské vzdělání ve studijním oboru "Chov volů".

Pochopitelně vše nefunguje tak ideálně, jak by se mohlo zdát ze stručného popisu. Přece jen jde o zavádění tržních prvků, tj. systémově cizorodých, do převážně direktivního systému. Autoři pramenů zmiňují stručně alespoň dvě úskalí: Snahu státních úředníků dále nepřípustně zasahovat do řízení právně samostatných subjektů a problematiku distribuce v situaci nedostatku dopravních prostředků a pohonných hmot, na čemž si doslova "mastí kapsy" těch zbylých pár vlastníků kamiónů. Stát však do situace dále všemožně zasahuje -- např. tím, že zbývající státní statky drží ceny co nejníže a tím ovlivňují průměrnou cenovou úroveň a konkurenční prostředí směrem k nižším cenám, nebo tím, že věnuje novým družstvům ojetá nákladní vozidla ze svého vlastnictví, aby nebyli na externích dopravcích závislí. I tak však fungování mechanismu nabídky a poptávky zvýšilo do r. 2000 ceny potravin tak, že dnes představují ve spotřebním koši asi 60% výdajů průměrného Kubánce. Chudší lidé proto nakupují převážně u městských zahradníků, protože tam jsou potraviny daleko nejlevnější. Na druhé straně díky zavedení prvků volného trhu v podstatě zmizel černý trh s potravinami, který byl ještě v r. 1994 každodenní realitou.

Výsledky dosavadních reforem jsou povzbudivé. Od r. 1994 do r. 1999 se postupně znásobily sklizně okopanin, banánů, luštěnin, rajčat, citrusů. Kubánci v podstatě dostali zpět na stůl své třetí hlavní denní jídlo, nutriční hodnota spotřebovaných potravin na osobu a den v r. 2001 byla 2431 kcal. O masové podvýživě se nedá mluvit.

Přesto přetrvávají některé závažné problémy. Především je to nízká produkce živočišných bílkovin, která zůstává blízko úrovně nejhlubší krize roku 1994. Na venkovských trzích nelze tak snadno jako zeleninu prodávat maso, mléko či vejce. Produkční cyklus živočišné výroby je mnohem pomalejší a jeho převedení do podmínek organického zemědělství vyžaduje mnohem více času. Další výzvou pro kubánské zemědělství je export -- kromě citrusů zůstává export všech zemědělských plodin včetně cukru hluboko pod úrovní roku 1989. Současné snahy vlády jsou zaměřeny právě na zvýšení zemědělského exportu. Kromě toho bude ještě nutno uvést do souladu cenové disproporce způsobené kurzovým poměrem kubánského pesa a US dolaru, řešit přirozené střety mezi snahou státu vše kontrolovat a soukromými iniciativami a překonávat omezení vlastní ekologickému modelu zemědělství. Zejména poslední výzva se může stát limitující. Na Kubě je dostatek zemědělské půdy, takže by expanze rostlinné výroby mohla pokračovat. Na druhé straně některé regiony už pociťují nedostatek pracovníků. Na venkově žije jen 15% kubánské populace. Zemědělství prozatím dokázalo zvrátit trend migrace z venkova do měst a přitáhnout nezbytnou pracovní sílu. Nikdo však neví, jak dlouho tento zvrat může pokračovat.

Kubánský model zemědělství trpí mnoha vnitřními i vnějšími problémy, které však nesnižují jeho dosavadní úspěchy. I taková instituce, jakou je Světová banka (SB), připouští, že Kuba překonává většinu rozvojových zemí, pokud jde o rozvoj životní úrovně. Protože kubánský model jde proti podstatě ortodoxního ekonomického myšlení, je Kuba někdy nazývána "antimodelem". Někteří vysocí úředníci SB však doporučují ostatním rozvojovým zemím, aby se na kubánské zkušenosti blíže podívaly, přestože kubánský model přímo popírá neoliberální reformy doporučované rozvojovým zemím SB i Mezinárodním měnovým fondem.

Zásadní otázkou, která už byla v jiných kontextech nesčetněkrát položena, je tato: Má kubánské reformované zemědělství šanci přežít po Castrovi? I když někteří Kubánci jsou optimisty a věří, že změny jsou tak hluboké, že už je nic a nikdo nezvrátí, lze se obávat opaku. Kubu a její zemědělský experiment po jejím otevření světu nejspíš převálcuje volný obchod, tak jak to udělal zatím se všemi zeměmi na světě. Koneckonců odstrašující příklad má Kuba před očima, je jím Mexiko. Po vstupu do sdružení volného obchodu NAFTA byl mexický trh zaplaven levnou dotovanou kukuřicí z USA. Její cena spadla na polovinu a 1,3 miliónu mexických rolníků vypadlo ze hry a prodalo svou půdu za babku velkým průmyslovým farmám používajícím mechanizaci a dost silným na to, aby mohly lobovat za dotace. Kolik z nich se asi dnes a denně pokouší dostat s mokrými zády přes Rio Grande do země, která je do této situace uvrhla, v naději na aspoň nějaké živobytí? Příslušné efekty zprůmyslnění mexického zemědělství se už projevují: splachy hnojiv do Mexického zálivu, nedostatek vody pro zavlažovací systémy, nezvladatelné šíření geneticky modifikovaných osiv.

Otázku však lze položit i opačně: má kubánský experiment co říci zbytku světa? Existuje pro organické zemědělství vůbec nějaká budoucnost? Nejsou jeho výnosy příliš nízké? Nebudeme všichni bez velkofarem a supermarketů hladovět? Je nutné, aby většina toho, co se nám nabízí v supermarketech, musela absolvovat cestu přes půl zeměkoule a pak to chutnalo jen o málo líp než piliny?

Skoro nikdo dosud neočekává kolaps podobný kubánskému v měřítcích celých kontinentů nebo velkých regionů. Co když se však věci zkomplikují rychleji, než jsme dosud předpokládali? Existuje mnoho analytiků, kteří se domnívají, že kubánský experiment by mohl být klíčovým pro budoucí přežití civilizace. Nemusí jít nutně jen o důsledky poklesu těžby ropy. Bohužel je vždycky možné, že nějaká větší část světa se dočká katastrof způsobených změnou klimatu, vyčerpáním zásob vody, chaosem vzniklým v důsledku terorismu apod. Jen málokdo z nás může mít jistotu, že řešení otázky, co nebo zda vůbec něco bude dnes k večeři, se nestane ještě během našeho života otázkou existenční. Země je vlastně také jen ostrov a určitě víme jediné - žádné zásobovací lodě z vesmíru nepřiplují. Proto je dobře vědět, že někde běží úspěšný experiment.

Ve skutečnosti se zdá, že některé místní úspěchy, jichž bylo dosaženo většinou pod tlakem důsledků nějakých katastrof, nejsou až tak ojedinělé a dokonce se začínají rozšiřovat na regionální úroveň. Jinak řečeno, Kuba už možná není ve svém úsilí tak osamělá, jak by se mohlo zdát. Příkladem může být třeba Thajsko, kde se po finanční krizi r. 1997 někteří rolníci rozhodli odejít od monokulturního pěstování rýže, za kterou po zhroucení měn v regionu ani náhodou nebyli schopni dostat předchozí cenu. Vrátili se k samozásobitelství a prodeji všeho možného z místní produkce na místních trzích, včetně ryb z vlastních rybníků a produktů organického lesnictví. Nebo Indonésie, kde se rolníci navzájem učí hledat na sých rýžovištích užitečný hmyz podobný tomu, který Kuba zkoumá ve svých "low-tech" laboratořích.

I kolébka průmyslového zemědělství, státy severoamerických prérií, už si začíná klást podobné znepokojivé otázky. Všechno záleží na tom, jak měříte zisk. Nikdy nedostanete něco za nic. Posledních 50 let krachuje 200 amerických farem denně a přesto se v USA pěstuje tolik obilí, že by v Kansasu bochník chleba klidně mohl být zadarmo. Ale na druhé straně, co ty vymírající okresy na Středozápadě, co spodní vody otrávené pesticidy, co mrtvé zóny v Mexickém zálivu, kam se v každém vegetačním období splachují přebytky dusíkatých hnojiv? Berete-li tyhle věci vážně, možná zjistíte, že mít 1% obyvatelstva v zemědělství není zase až tak zázračný výkon.

Americký model zemědělství je přesně to, čemu se říká Zelená revoluce. Vysoce výnosné odrůdy pěstované v rozsáhlých monokulturách, smáčené výživnou záplavou petrochemikálií, subvencované vládou a koncipované tak, aby mohly produkovat obrovské přebytky laciných potravin. V tomto kontextu se revoluční Kuba pokouší o "Zelenou kontrarevoluci". Ve světě, kde se snažíme o co nejnižší možnou cenu čehokoli, je zoufale obtížné konkurovat nekonvenčními metodami jakékoli činnosti provozované ve velkoprůmyslovém měřítku. A totéž může platit i pro Kubu, až se osvobodí.

Bude schopna a ochotna platit svým zemědělcům nebo jich většinu nahradí levnými chemikáliemi? Budou zákazníci ochotni platit víc za domácí potraviny nebo dají přednost laciným dovozům z Kalifornie? Udrží si Kuba svou zemědělskou půdu nebo ji poskytne pro výnosnější účely? Budou lidé ochotni pracovat na organických farmách, až budou mít skutečnou svobodu výběru? Odolá ve standardním politickém systému vládní podpora místním laboratořím hledajícím užitečný hmyz lobbystickému tlaku a korupci ze strany takových gigantů jako je Monsanto?

Totalitní systémy, jakkoli se mohou navenek tvářit humánně, jsou ve své podstatě určitě destruktivní v jedné oblasti -- velice efektivně ničí lidské duše. Mnoho Kubánců se zdá být hrdými na to, že už pátou dekádu čelí embargu Yankeejů, ale Kuba jako celek nevypadá jako země šťastných lidí. Lidé jsou unavení a chudí, příliš chudí. Avšak i v globalizované společnosti volného trhu je něco destruktivního -- věčná honba za ziskem, ničící chuť potravin, životní prostředí, komunitu. Nemohly by aspoň potravinové trhy fungovat lépe, kdyby byly menší a izolovanější? Příští dekády možná na tyto i jiné podobné otázky odpovědí. V Evropě už byly nastoleny. Evropa už vážně diskutuje o zemědělských subvencích a geneticky modifikovaných potravinách a kolik stojí za to zaplatit za Slow Food. Ne každý je spokojen s možnostmi výběru, které mu nabízí svět nadnárodních společností. Lidé začínají pátrat po jiných možnostech volby. Svět nebude vypadat jako Kuba a Kuba bude také vypadat úplně jinak, až Kubánci dostanou šanci do toho mluvit. Ale určitě nebude vypadat ani jako například Florida. Naše volba vždy vyplývá z hodnot. Většinou volíme tu nejsnazší, nejlevnější cestu, která vyžaduje nejméně přemýšlení. Naše hodnota nad všechny je setrvačnost. Kubánci ji neměli. Kubánci chtěli dostat zpět své jídlo a Castro nechtěl pustit otěže. Takže jim moc možností nezbylo. Možná to bylo jednodušší -- měli na výběr jen mezi pláčem a prací. Vybrali si práci.

Zdá se, že momentálně nejrychleji rostoucím kubánským vývozem je vývoz myšlenek. Jakmile pokračující pokles těžby fosilních paliv dopadne s plnou silou na světovou ekonomiku, na celou moderní civilizaci, Kuba se náhle může octnout v pozici, z níž bude schopna pomáhat celému světu zavádět udržitelné zemědělství -- jestliže se jí podaří to, co je na něm unikátní, dostatečně dlouho a v dostatečné míře zachovat i po očekávaných politických změnách. V současnosti je sice jen málo zemí ochotno investovat po kubánském způsobu do lidí a infrastruktury, ale to se doufejme v blízké budoucnosti změní. Teď je ten pravý čas studovat agroekologii a permakulturu s perspektivou jejich zavádění do praxe. Pokles těžby fosilních paliv nevyhnutelně vyvolá krizi průmyslového zemědělství. Naše přežití bude záviset na naší schopnosti realizovat myšlenky a začít používat zkušenosti organického zemědělství dříve, než se dnes používané zemědělské technologie definitivně zhroutí.

Podrobnosti:

> Harper's Magazine, Bill McKibben: The Cuba Diet

> Oxfam: The Food Crisis in Cuba