Jan Čulík se narodil v roce 1952, Štěpán Kotrba v roce 1963. Jejich emoce ohledně konce války a odsunu jsou ahistorické, dobu nezažili (já také ne). Kotrba emfaticky vykřikuje cosi o odpovědnosti Německého národa za Osvětim a za Treblinku, Čulík opatrněji popírá princip kolektivní viny. Pravdu můžou mít oba.

Nejde (v přítomném sporu) o to, zda byli Němci odpovědni jako celek, nejde o univerzální morální hodnoty, o odškodnění německých antifašistů, nejde dokonce ani o odsun. Jeho spravedlnost či nespravedlnost ať si Štěpán Kotrba pro sebe řeší jak chce, o ni se s ním Čulík nepřel. Jádro věci je v tom, že Kotrba zcela vážně napsal, že spravedlivým trestem za druhou světovou válku bylo pozabíjení (snad jen sudetských) Němců. To je úlet, za který by se měl Kotrba chytit za nos a nesnažit se ještě házet na ostatní, že ho nepochopili.

Nepochopil-li slova, která v afektu napsal, sám, možná by si je měl nechat někým předčítat. Odpovězme na ně, že genocida tří milionů lidí není nikdy spravedlivá, dokonce ani když většina z nich volila říšské občanství a Henleina. To není morální univerzalismus, to je zdravý rozum. Myslím, že by taková reakce na Kotrbův článek měla na stránkách Britských listů jasně zaznít, aniž by ji někdo spojoval s obhajobou nacismu, války, případně se zpochybňováním německé odpovědnosti za ni i za její následky.