Po dvou dnech mi všichni splynuli a přestal jsem je od sebe rozeznávat, bloudil jsem zpitoměle a osaměle halami, plnými většinou zbytečných a nezajímavých předmětů, takže mě začali zachytávat známí, vlasatí a vousatí nebo dohola ostřihaní a oblečení v černém a připomínali se mi, někteří nechápavě, jiní uraženě. Byl to efekt podobný tomu, jako když potkáváte sousedy z paneláku někde jinde, kde na ně nejste zvyklí.

Podobně jako touha po nesmrtelnosti, je touha po originalitě průvodcem našich životů, jejich lampičkou, svítící kdesi na horizontu. Může snad být něco úžasnějšího, než být nesmrtelným originálem?

Na druhé straně originalita poněkud izoluje. Proto se například ctitelé určitého hudebního stylu oblékají určitým způsobem, aby se navzájem hned rozeznali.

Kdysi na vojně jsme nenáviděli hnusné zelené hadry, které jsme byli nuceni nosit. Někteří z nás se snažili tyto zelené uniformy nějak přizpůsobit požadavkům současné módy, takže je upravovali -- zkracovali si bundičky, zužovali kalhoty tak, aby byly aspoň poněkud do zvonu, jak to tenkrát frčelo.

Jeden z mých přátel a spolutrpitelů, jistý Jan Jirsák, řečený Čenda, který patrně zahynul později ve Vietnamu, v tom dosáhl mimořádné zručnosti a dokonalosti -- předpokládám a bylo by ho to důstojno, že ve Vietnamu také padl v přešité, švihácké uniformě, ještě šviháčtější, než jsou americké battledressy samy o sobě.

Důstojníci tyto pokusy nemilovali a pokud si všimli, jejich původce trestali, podobně jako za pokus našít si zlaté knoflíky, vyhrazené toliko šaržím. Opravdoví šviháci si proto obstarali ještě jednu uniformu bez úprav, ve které opouštěli kasárna a překrásný, upravený stejnokroj si nesli v tašce a převlékali se do něj až před tanečními čaji a jinými společenskými příležitostmi, kde nebylo pravděpodobné, že padnou do drápů nějakého kráse nepřejícího oficíra.

Zajímavé však bylo, že daleko větší nespokojeností a odporem oficíry naplňovala moje osobní technika, kterou jsem se pokoušel vojenství vzdorovat. Vyhledával jsem totiž uniformy poněkud nepadnoucí, třeba příliš dlouhé pláště, blůzy moc úzké nebo moc široké, moc volné kalhoty a tomu podobně. Netrestali mě, to nemohli, ale bylo na nich přímo vidět jak strašně se jim nelíbím. Šviháci se totiž vlastně s uniformou smířili a chtěli být hezkými vojáky a tomu důstojníci rozuměli, kdežto já jsem nechtěl být hezkým vojákem, nechtěl jsem být vojákem vůbec a to se jim ale ani maličko nelíbilo.

Když se pak blížil okamžik propuštění do civilu, už jsme se všichni nemohli dočkat okamžiku, až přestaneme být uniformovanými cvičenci a staneme se sami sebou. Ten den pak nadešel, vytáhli jsme civilní oděv, který jsme si nechali poslat z domova nebo nakoupili a když jsme se shromáždili před kasárnami, byli jsme všichni opět oblečeni úplně stejně, měli jsme totiž všichni až na výjimky modré džínsy a bílé košile, jak to právě předpisovala móda.

Zákon této přeměny touhy po originalitě v uniformitu jsem si nejlépe uvědomil právě tehdy na tom velikém mezinárodním veletrhu s uměním.

Právě tam jsem pochopil jak skutečný smysl uniformity, tak potažmo také smysl smokingu. Vojenská uniforma je něco jako dres sportovců či ty černé hadry umělců, vznikla proto, aby se ve vřavě bitevní bojovníci navzájem rozeznávali a nezabíjeli a mohli si popřípadě přihrát. Smoking je ale něco jiného - právě proto, že zoufalá snaha po originalitě vede k stejnosti, byl kdysi vymyšlen smoking a vznikl takzvaný smoking-zwang neboli povinné nošení téhož na lepších společenských příležitostech. Proto, aby z hostů sňal tu povinnost být originální.

Ach, kéž by ji tak sňal někdo z umělců!