Už podruhé v krátké době musím reagovat na nepřijatelný nacionalistický úlet redakčního spolupracovníka Štěpána Kotrby. V době karlovarského filmového festivalu se Kotrba rozhodl zpochybnit recenzi slabého českého filmu Sluneční stát jen proto, že byla od britsko-české autorky, a ta "nám, Čechům, s jedinečnou zkušeností" přece nemůže rozumět. Přitom psal, ačkoliv film Sluneční stát sám vůbec neviděl. (Viz též ZDE.)

Tento týden zase Štěpán Kotrba iracionálně napadl Němce a německý národ. V článku je celá řada logických zkratů. Nepřípustný je především princip kolektivní viny. Nikdo není vinen tím, že je příslušníkem nějakého národa. Člověk jako Štěpán Kotrba, který na vlastní kůži zažil totalitní režim, by měl přece vědět, jak ošidné je zaměňovat totalitní stát za demokracii, totiž myslet si, že když pod tlakem úřadů občané veřejně projevují pro režim nadšení, že je to opravdu jejich vnitřním přesvědčením.

Vždycky mě za komunismu iritovali občané na Západě, kteří si taky pletli komunistickou totalitu s vůlí lidu a když viděli v televizi nadšené prvomájové demonstrace z východní Evropy, ptali se mě nevěřícně: "To oni skutečně VŠICHNI tomu komunismu tak věří?" Když jsem jim odpověděl: "Ne. Nikdo tomu nevěří," nechápali.

Případ nacismu v Německu byl jistě trochu odlišný, neboť nacistická ideologie BYLA nacionalistická. Přesto však je neférovou zkratkou vinit z nacismu celý německý národ. Rozhovory s mnoha Němci, kteří to zažili, snadno zjistíme, jaké to bylo, žít za Hitlerova režimu v Německu, jak si člověk musel dávat pozor na pusu a krok a zejména se mít na pozoru před ideologickými nadšenci a udavači. V podstatě to bylo úplně stejné jako za komunismu.

Velmi plasticky to líčí vynikající hraný seriál německé televize z osmdesátých let Heimat, který se v těchto dnech znovu vysílá v britské televizi. Heimat je vylíčením osudu Německa během celého dvacátého století. Využívá k tomu - fiktivní - životní příběhy obyvatel jedné vesnice v jednom etnicky ozvláštněném německém venkovském prostředí. Česká televize by udělala mnoho pro česko-německé porozumění, kdyby tento seriál odvysílala v hlavním vysílacím čase. Češi by možná poznali, že mají s Němci daleko víc společného, než si myslí.

Štěpán Kotrba nepřípustně směšuje nacismus s němectvím - Němce, kteří nacisty nebyli, podle tohoto nelogického mustru označuje za Čechoslováky. Věci se však odehrávají i mimo malý český píseček. Co antinacisté, kteří žili v Německu, to byli taky Čechoslováci?

Absolutně nepříjatelná je i argumentace, že kdo se proti nacismu nepostavil na odpor, měl být po druhé světové válce zastřelen. Kotrba píše: "Omlouvat by se měli ti, kteří válku způsobili, kteří ji schvalovali a kteří sami proti zvířeckosti svých krajanů nic nedělali. Zločinů proti lidskosti se tehdy dopouštěli především Němci. Spravedlností za vnucené soužití s nimi totiž byla tehdy, v roce 1945, jedině jejich smrt."

Logicky, paralelou, by z toho vyplývalo, že zastřeleni či potrestáni měli být po pádu komunismu v Československu i všichni ti občané, kteří se aktivně nepostavili na odpor komunistické totalitě. To však je absolutně nehorázné tvrzení. Nikdo nemá v režimu, založeném na útlaku, POVINNOST BÝT HRDINOU. Možná má každý člověk morální povinnost nepáchat v totalitním režimu zlo a nevyužívat ho zlým či nemorálním způsobem ve svůj prospěch. Za individuálně spáchané trestné činy musí být samozřejmě individuálně, soudně, potrestán.

Nikdo však nemá povinnost se proti režimu, založenému na násilí a na vydírání, postavit aktivně na odpor a nikdo za pouhou snahu v totalitě pasivně přežít nemůže být trestán. Lidi nemají povinnost být disidenty. Tak nehorázné tvrzení je nutno zde odmítnout.