A film skutečně byl pozitivně přijat tak, jak si jeho tvůrci přáli. Zelenkův humor a jeho citlivost jsou stále úspěšné.

Jde o příběh nešťastníka Petra, který pracuje jako dělník, nakládající bedny na pražském letišti a který se zřejmě smířil s tímto nepříliš vzrušujícím zaměstnáním. Soustřeďuje se na drobné radosti, které mu toto pracovní zařazení umožňuje (jako když se například naučí jezdit se svým vysokozdvižným vozíkem a nakonec s ním po dálnici dojede až někam na pražské Vinohrady).

Avšak se svou osobní situací je přesto značně nespokojen a film začíná tím, že se Petr dotazuje svých kolegů, jak by se mu mohlo podařit vrátit se ke své bývalé přítelkyni Janě, která ho před několika měsíci opustila a žije nyní s poněkud neslaným nemastným Alešem. Jeden Petrův přítel trvá na tom, že jedinou možností je, aby Petr Janě ustřihl chumáč vlasů a povařil je s jabloňovým listím. Vzniklý roztok má pak postříkat na sebe i na Janu, až se zase příště setkají.

Petr má zpočátku jen částečné pochybnosti a plán se rozhodne realizovat. Avšak když se vydá do Janina bytu, odehrává se tam mejdan a Petr se při něm dost opije, takže když se vydá "na lov" s nůžkami, nakonec ustřihne chumáč vlasů Alešově tetě.

Petr ale není jenom idiot. Přijal rady svého přítele, protože je zoufalý, a je to síla jeho lásky a toho, nakolik mu Jana chybí, která ho nutí jednat způsobem, jaký by jiní mohli považovat za nenormální.

Zelenkův film je právě o takovýchto lidech, kteří jsou dohnáni tím, že jsou osobně nešťastní, k tomu, že se chovají podivně. Například ve filmu vystupují Petrovi sousedi Alice a Jiří, kteří mu platí za to, že se na ně dívá, když se spolu milují, protože, jak se zdá, to nedokážou, aniž by jim při tom někdo neasistoval. A pak je ve filmu Petrův otec David, který si s sebou vezme do tašky z domova telefon, protože má v paměti zaznamenané náhodné telefonní číslo, které vytočil a spojil se tak s plačící ženou, pravděpodobně blízkou sebevraždě, která ho přiměla k tomu, aby jí řekl, že ji miluje.

David odnese telefon z domova do kavárny, zapne ho tam do zástrčky a než ho z kavárny vyhodí tamější servírka, která trvá na tom, že si odtamtud přece nemůže jen tam telefonovat, podaří se mu stisknutím knoflíku paměti znovu se spojit s ženou, která se mu představí jako Sylvie a pozve ho k sobě: chce ho vymodelovat z hlíny.

Dále ve filmu vystupuje Petrova matka, která utrpí nervový kolaps, vyběhne na ulici a každého, koho tam uvidí, s velkým potěšením straší výkřikem: "Baf!" Prostě chce na kohokoliv, na jakéhokoliv člověka, nějak emocionálně zapůsobit.

Zelenka líčí jednání svých postav takovým způsobem, že nám jejich údajně šílené chování připadá docela logické. Kreslí je tak, že s nimi okamžitě sympatizujeme a vidíme jejich situaci z jejich hlediska. Všechny ženy v tomto filmu si na sebe berou šaty svých mužů. "Když si oblékneš jejich šaty, dostaneš se jim do hlavy," tvrdí, jako by to bylo úplně samozřejmé.

Právě toto poněkud výstřední, ale tragické chování vyplňuje Zelenkův film a to je jeho síla. Diváka zaujme upřímnost citů Zelenkových postav, a i když se smějeme tomu, co dělají, děláme to s rukou na srdci, jsme si neustále vědomi toho, jak smutný je jejich osud. Zelenkova tragikomedie nám dovoluje, abychom se na ní citově podíleli a přitom zůstali dostatečně stranou, neangažováni,takže nás ten film dokáže bavit. A letiště je k tomuto účelu naprosto vhodné místo - je to totiž místo osamění - když sledujete, jak lidé neustále někam odlétají, vede vás to k touze, abyste i vy mohli odcestovat někam, kde je to opravdu zajímavé. Letiště je také místem, kudy prochází mnoho podivných věcí, které dávají vzniku komických situací. (Například se tam objeví manekýna v krabici a šéf oddělení pro dopravu zboží se do ní zamiluje.)

V tomto filmu je všechno dovedeno k svému autentickému závěru. Jiří a Alice se rozcházejí (jejich vztah zjevně nebyl v pořádku, pokud museli někomu platit, aby se díval, jak se milují). David začne dělat věci, které dělat chce a objeví sama sebe, zatímco jeho manželka, která pořád bojovala ve věci nejrůznějších záslužných světových kauz, zatímco se jí rozpadala rodina (protože to je jednodušší než se pokoušet řešit vlastní osobní problémy) utrpí nervový kolaps a skončí v blázinci. A Petrovi se nakonec podaří přesvědčit Janu, že si jsou souzeni. Totiž, alespoň před nešťastným koncem tohoto filmu.

Petrův otec vysloví motto tohoto filmu: "To, jak žijeme, je jedna věc. Většinou se s tím nedá nic dělat. Ale neměli bychom ztratit kontakt mezi sebou." Lidé v tomto filmu jsou jako krabice, které Petr nakládá. Dohromady je náhodně dává osud - a měli by se snažit co nejvíce využít toho dobrého, co se vyskytne ve vzniklých situacích.

Obecně vzato je tento film, jak se zdá, především oslabou osobních výstředností jednotlivých lidí. David, povzbuzován Sylvií, začne znovu recitovat komunistický komentář k týdeníkům, jak jej kdysi nahrával v sedmdesátých letech, ale svým vlastním způsobem, včleňuje do toho vlastní básnivost. Když se má Jana rozhodnout mezi Petrem a Alešem, vybere si toho z nich, který má větší imaginaci.

Užívání jasných barev ve filmu odráží živost a dynamiku "výstředností" jednotlivých postav, stejně jako moderní folková hudba, včetně lítostivých houslí, které se naposledy vyskytovaly v roce 2002 v Zelenkově filmu Rok ďábla.

Avšak celkově není ten film zase tak jednoduchý. Závěr filmu lze interpretovat jako vážné varování před důsledky šíleného jednání. Že by Zelenka, třeba jen tak pro legraci, chtěl naznačit, že "konvenční" způsob života je přece jen jistější? Kdo je nakonec šťastný? Petrova matka je v blázinci (což samozřejmě ovlivňuje i Davidův život). Alice Jiřího opustila. A Petr, když se chce konečně - dramatickým způsobem - k Janě vrátit, skončí namísto toho v zavazadlovém prostoru nákladního letadla společnosti DHL (a před smrtelným nebezpečím takové eventuality jsme už byli před tím ve filmu varováni).

Výstřednost Zelenkových postav je "krásná" jen do určité míry. Může se nám i líbit. Jenže v reálném světě výstřednost nefunguje. Konec konců, Petr stále ještě - dál - pracuje v zaměstnání, které je k ničemu. Být výstřední je krásný, ale realita požaduje konkrétnější myšlení. Zůstanete-li s hlavou v oblacích, může se vám stát, tak jako Petrovi, že na vás doma zaútočí vaše peřina.