CELÝ SPOR je zmatený, neboť v sobě skrývá jak právní kličky, tak i politické hry a zcela materiální zájmy. Právní spor se vede o to, kolik států musí ústavu ratifikovat, aby byla platná. Podle některých výkladů Římské smlouvy nemusí říci ANO všechny země, podle jiných expertíz je nutný souhlas všech států. Tato právní záhada má jednoduché politické rozuzlení: bez Česka je možné si představit další rozvoj evropské integrace, bez Francie nikoliv. Z této pasti existují pro euroústavu dvě základní cesty:

• Opakování referenda beze změny textu euroústavy v zemích, kde většina občanů řekla NE. Tato cesta by mohla být schůdná až po změně politické situace - například po volbách ve Francii.
• Nový ratifikační proces v celé Evropské unii po úpravě textu euroústavy.

Obě tato řešení jsou aktivistická, směřovala by k prosazení nastoupeného směru prohlubování integrace prostřednictvím euroústavy. K těmto dvěma modelům se dají připojit ještě dva pasivní přístupy: neschvalovat euroústavu vůbec či odložit přemýšlení o řešení na neurčito. To by znamenalo, že Evropská unie bude nadále fungovat podle přijatých smluv. V tomto koridoru se může integrace zastavit, nebo prosazovat klasickým způsobem pomocí dílčích smluv. Čtvrteční jednání summitu Evropské unie se bude pohybovat v rámci popsaných čtyř modelů. Doba ovšem ještě není na jednoznačné rozhodnutí zralá. Kompromisem by proto mohlo být prodloužení ratifikačního období v duchu britského přístupu, přičemž prodloužená lhůta by dala šanci na přijetí věcného řešení.

NA POZICI ODSUNU ratifikace by se dal hledat i kompromis ve stanoviscích na české politické scéně. S tímto řešením je ale spojen ještě jeden skrytý problém. Znamená odsunutí ratifikace též odsunutí kampaně na podporu ratifikace v referendu? Tato poněkud málo srozumitelná otázka je jedním z důvodů emocí při diskusi o ratifikaci. Schválený projekt propagace uvažuje o vynaložení částky okolo 200 milionů korun. Utrácení těchto prostředků by mělo proběhnout v režii Úřadu vlády, zatímco v době přípravy referenda o vstupu Česka do Unie byla kampaň financována z Ministerstva zahraničních věcí. Došlo tedy k posunu z ministerstva pod kontrolou lidovců na úřad pod kontrolou sociálních demokratů.

Podle dostupných údajů utratila loni sociální demokracie za troje prohrané volby přibližně 70 milionů korun. Neoficiální čísla o výdajích na volební kampaň bývají vyšší než čísla oficiální; podle některých analytiků byly reálné výdaje dvojnásobné. Jestli tomu tak bylo, pokladna v Lidovém domě rozhodně nepřetéká prostředky potřebnými k volební kampani na příští rok. A tak by se někomu v Lidovém domě mohlo jevit jako velmi dobré řešení naklonit si vybrané mediální agentury prostřednictvím zapojení do vládní kampaně na podporu euroústavy.

Spor o Konání referenda má vedle finančního rozměru i rozměr politický. Otázkou je propojení referenda s volbami do Poslanecké sněmovny. Tady se situace výrazně mění. Předně se v této chvíli zdá téměř jisté, že naše veřejnost euroústavu neschválí. Její zpochybnění referendy ve Francii a Nizozemsku se může některým politikům jevit právně nejasné, pro veřejnost je ale jednoznačné: nelze očekávat nadšení pro dokument, jehož platnost je nejistá. Poklesne účast v referendu, a to především na straně eurooptimistů. Představa o tom, že kampaň tyto nálady změní, nebere v úvahu nízkou úroveň dosavadních vládních kampaní. Česko se tak velice snadno může zařadit mezi země, které euroústavu odmítnou. Což by mohlo poškodit vládní koalici i ve volbách. Tento posun asi vedl ke změně stanoviska KSČM a mohl by časem utlumit i odpor ODS k referendu.

JE ZŘEJMÉ, že nejméně celé věci prospívají prohlášení typu: »Na výsledku referenda ve Francii nezáleží, jsme suverénní stát, který má své stanovisko vyjádřit v referendu svobodně.« V Polsku prezident dodává: »Jsme velký stát.« Často se hovoří o tom, že na výsledku referenda ve Francii a Nizozemsku se podepsala obava z důsledků loňského rozšíření Evropské unie o deset nových států. Zpravidla se pod touto obavou rozumí přetahování výroby z tradičnících zemí Unie do nových zemí či příliv levné pracovní síly z východu na západ Unie. Pravda bude ale asi širší: obavu u řady Francouzů vyvolává chování východoevropských politických elit.

V uplynulých dvou letech dávali političtí představitelé nových zemí příliš často najevo, že jsou jiní než reprezentanti tradičních zemí. Že mají jinou zahraniční politiku než Francie či Německo vůči Iráku, že smějí tahat peníze ze Západu bez dohody pouze pomocí vlastního šibalství. Řečeno slovy francouzského prezidenta, tyto elity příliš často promeškaly příležitost mlčet. I nyní - ve vztahu k euroústavě - dávají velké části těchto elit často najevo, že nemyslí evropsky. Příliš mnoho zápecnictví a příliš málo evropských ctností i v naší diskusi o euroústavě situaci dále komplikuje.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom