Stejně tak, kdybychom zavedli obdobný styl srandy se svým okolím. Jsme vyvedeni. To je zákon, jsme poučeni a v lepším případě, pokud jsme stálými hosty, dodá personál ještě, že nechce přijít o licenci. Tedy o možnost provozovat hospodu. A v nálevnách je klid a nuda. Ne tak zatím zde, ve správně nezdravě zakouřené pražské hospodě, kde jsem svému známému, jež právě dokončil výstup se sousedním stolem, dal svůj postřeh o světových zvycích k dobrému.

To jsou pitomci, odvětí, "Dyť my si tu děláme srandu!" A já že, "Dyť jo", ani to se venku nesmí.

Hm, zamhouří oči a dodá: " Ty maj starosti, třeba jako to s tím, co ho našli mokrýho" a hraje na klavír... "Ty maj starosti!".

Mně už zase svrbí v zádech, zda mám pokračovat v tom, co vím. Přeci jen sedím v obyčejný hospodě a nikdo na mé chytrosti není moc zvědav. Nedá mi to a vysvětluji. Stalo se nedávno v Austrálii, že stejně psychicky nemocní byli zavíráni do vězení a potom do internačních táborů v poušti a dokonce i deportováni jako ilegální imigranti.

To vše proto, že před několika lety vláda prosadila zrušení psychiatrických léčeben s tím, že blázni jsou přece také lidi a naši spoluobčané a netřeba je zavírat do léčeben. Případ dívky, kterou policisté zadrželi v Queenslandu, tedy více než tisíc kilometrů od Sydney, v zuboženém stavu a která mluvila s německým akcentem je jen jeden z mnoha pravděpodobných.

Přes nemocnici do vězení až do internačního tábora s tím, že je ilegální přistěhovalec. Absurdnost, že by Němec ilegálně imigroval do Austrálie, neznemožnila úřadům nebohou schizofreničku ze Sydney držet celý rok bez řádné medikace a kontaktu s rodinou za ostnatými dráty.

Až jakýsi novinář, jež měl státem dovolený vstup do tohoto zařízení, napsal podivný příběh do novin a světe, div se! Rodina poznala na fotce svou již rok pohřešovanou dceru. Co se odehrávalo poté, je ze říše zlých snů. Nikdo nenese zodpovědnost. Pohřešovaná v jednom státě, (New South Wales) se nehledá v jiném (Queensland) atd atd.

Ale z celého plynou, zde u našeho jednodruhového piva, dvě poučení. Jedno je, že psychiatrické léčebny mají svůj význam a nemají se rušit jen proto, že chce stát ušetřit. A druhé, že právě proto, co se stalo nyní, Britové dávají do světa tak nahlas najevo, že případ zmateného pianisty řeší civilizovaně, i když třeba jde o cizího státního příslušníka, který může už být na britském území ilegálně. Ne tak, jak se stalo pod stejnou královnou v zemi Jihu.

Hm, zamhouří se můj známý a dodá cosi o podivnosti a policejním státě. A mne znovu zamrazí v zádech, ale obraz policistů s čmuchacími psy, co chodí po barech a hospodách a hledají drogy, lidí, co jsou vysvlékáni na stanicích metra do spodního prádla a prosaháváni policisty v gumových rukavicích v intimních partiích na veřejnosti, to všechno už si nechávám jen pro sebe a třeba pro některý příští večer. Třeba kdyby zrovna nebyla taková sranda jako dnes. Dám si poslední pivo a noční tramvají s jistotou, že mě nikdo nebude očichávat ani sahat za trenky, se vydávám domů sice ještě nerozvinutou, ale svobodnou demokracií.