Příběh je samozřejmě zcela banální a mnozí budou Filipu Renčovi možná vyčítat, že se "snížil" k takto "brakovému" situační komedie, silně koncipovaná podle amerických velkofilmů. Svět, který líčí, je virtuální - je to svět nových pražských "yuppies" (zbohatlíků), kteří nemají nic jiného na práci, než chodit do restaurací, na drinky, jezdit na bohatou dovolenou a pěstovat vzájemné sexuální vztahy. K životu normálních lidí v dnešní České republice se to zřejmě vztahuje jen málo - Renč a Viewegh se tu dali hollywoodskou cestou - od třicátých let poskytoval filmový Hollywood americkým divákům, často postiženým hospodářskou krizí, únikovou zábavu. Totéž dělají oba filmoví tvůrci - od zásadních témat sondujících hloubku lidství, jakými se často zabývala česká kinematografie v šedesátých letech, jsme nyní, jak se zdá, ustoupili k nezávazné zábavě. Ale je to funkcí svobody - téměř provokativně nám Renč a Viewegh tímto filmem sdělují, že jsme nyní "svobodní, bohatí a šťastní" a žádné problémy řešit nemusíme, stačí, když se budeme bavit.

Přesto je film koncipován i proveden profesionálně: má promyšlenou strukturu a na scénáři zřejmě pracoval Viewegh i jeho spolupracovníci tak pečlivě, že je příběh zejména drobnými gagy o dost propracovanější než značně papírová románová předloha.

Hlavní hrdinka sedí u holiče a během jejich práce na jejích vlasech vypráví ženskému osazenstvu holičského krámu o historii svých milostných vztahů. Holičky jsou užaslé a nadšené posluchačky. Z holičského krámu při hrdinčině vyprávění vstupujeme opakovaně přímo do děje.

Co se nejvíc prodává? Michal Viewegh si už dávno uvědomil, že historky o milostných vztazích. Umí je napsat čtivě a čtenáře manipuluje při tom tak, že se při četbě jeho knih většinou baví. Potíž je, že když je čtenář odloží, v ústech mu zůstane jen pachuť, asi tak, jako kdyby se cpal celé odpoledne bonbóny. Kniha totiž nic nepřináší, po zábavném čtení zůstane jen pocit prázdnoty.

Na druhé straně, Viewegh aspoň umí ve svých knihách udržet čtenářovu pozornost. Pokusil jsem se v sobotu cestou do ČR v letadle začíst do povídek všeobecně literárními fajnšmekry chváleného Jana Balabána (Možná že odcházíme), Brno, Host, 2004 - jsou to naládové, nezaostřené, subjektivní momentky, které neoslovují a nelze se do nich začíst. To Viewegh aspoň povrchně - a řemeslně dobře - baví.

V knize Román pro ženy a v její filmové verzi si Viewegh zřejmě určil, že nejnezvyklejším (nejprovokativnějším?) motivem v už jinak hodně obehraných příbězích o erotických vztazích mezi jeho muži a ženami bude, pokud se po sérii neúspěšných vztahů s mladíky mladá dívka bezhlavě zamiluje do stárnoucího čtyřicátníka, vypadajícího spíš jako padesátník, i když (snad) s mužným charismatem. A aby to bylo ještě opepřenější, za okamžik se ukáže, že "charismatický čtyřicátník-padesátník" je bývalý milenec dívčiny matky, nemožný "Pažout". "Pažout mi šoustá dceru!" zoufá si matka na záchodě restaurace, kde se všichni tři sejdou na večeři. No a pak procházíme celou řadu vztahů a komických epizod. Jak už jsem se zmínil, některé scény obsahují něco víc než jen humor - tu a tam se ozve trefná myšlenka, týkající se mentality mužů či žen a jejich vzájemných vztahů. Mnohé tyto výroky jsou však klišé, opsaná z příruček psychologie.

Vieweghův povrchní, zábavný styl často zachraňuje jeho schopnost sebeironie. Je to velmi účinný protijed vůči sentimentalitě. Nacházím v tom Vieweghovo češství - mnozí čeští autoři se ve svých dílech často nakonec obracejí proti sobě. V Glasgow hraju v jednom kursu studentům film Kdyby tisíc klarinetů - i tam nalezneme princip sebeironie a sebeshazování. Autoři ironizují i politickou korektnost - maminka nenávidí primitivní "české muže", vyrostlé za socialismu, a chce si vzít nejprve Američana, v Americe však zjistí, že Američan miluje zbraně, volil Bushe a je proti potratům, takže se se zarputilým výrazem vrátí ze Států neprovdána, jiný perspektivní vztah, zahájený na Kanárských ostrovech (i jásání nad tím, jaká jsou tato plážová jatka krásný cíl dovolené, musí snad také být proboha v tomto filmu ironií), tentokrát se "západní," Němcem z Hamburku, rychle končí., když se ukáže že Němec "nenávidí Poláky". Viewegh karikuje stereotypní vnímání a stereotypní rysy svých postav.

Sebeshozením je v Renčově a Vieweghově filmu i dvojitý happy end - po mnohých zábavných peripetiích nakonec matka i dcera končí v náruči uspokojivého partnera - dcera se dojemně vrací k stárnoucímu pracovníku PR agentury Oliverovi (Pažoutovi), poté, co umístil do pražského metra do rámečků na reklamy milostné dopisy, adresované jí; matka nakonec prohlédne a uzavře vztah se sousedem panem Žemlou, který ji ze svého posléze na rakovinu umírající manželkou reglementovaného života, tráveného na balkóně bohnického činžáku, bezmocně zpovzdálí léta miluje. Ve filmu se tedy vyskytne všechno - vlastně, úmrtím Žemlovy manželky, nejen láska, ale i smrt - jako by to bylo připomenutí stárnoucího Viewegha, že sice se můžeme dobře bavit historkami i provozováním sexu, ale činíme to nakonec všechno ve stínu smrti.

Tento vážný motiv filmem však k závěru jen nepozorovatelně probleskne. Celkově vzato lze říct, že Román pro ženy je dost profesionálně vytvořená situační komedie. Lidé se v kině smějí. Pobavíte se. Možná si tu a tam vzpomenete na nějaký poloironický, polo-vážně míněný výrok. Toť vše.