Kdo očekává, že začnu zdůrazňovat rozdíly mezi Čulíkovým a Slačálkovým přístupem, ten asi bude zklamán. Paradoxně se totiž pustím do toho, co je spojuje a co vlastně podle mého názoru způsobuje, že se dostali do patové situace a neřešitelného sporu. Oba dva považuji za jedny z nejlepších českých pozdních plodů evropského osvícenství a jeho bezmezné důvěry v lidský rozum. Každé ovoce však má svého "červa".

Člověk není vůbec tak jednoznačně racionální bytost, jak se traduje. Od našich bratranců šimpanzů nás sice odděluje obrovský kulturní rozdíl, ale naše reakce na podněty jsou mnohdy velmi podobné. Lidská věda se zatím dostala dále do vesmíru než do hloubi lidské duše. Ale i z toho, co už víme, jasně vyplývá, že naše schopnost využívat rozumu je značně omezená. Jen se podívejte na 20. století s jeho strašlivými válkami nebo na davové šílenství, když mají v Carrefouru prodávat levnější zboží.

Čulíkova premisa, že lze vždy jednoznačně rozlišovat mezi názorem a výzvou k jednání, je podle mého názoru mylná. Každé slovo, když to trochu přeženu, je výzvou. Slovo je ve společnosti impulsem a jako takové taky vzniklo. Církev Svatá to dobře ví a ani to před námi netají. Smyslem slova není informovat, ale formovat okolí, přimět ostatní k nějaké reakci. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by byla řeč nevznikla.

Formální znaky řeči nám při rozlišování mezi prostým sdělením a výzvou příliš nepomohou. Podstatné je, jak v dané souvislosti posluchači text přijmou. Mimochodem - každý rodič dobře ví, že věta "sbal se, půjdeme do lesa na procházku" má mnohem menší efekt než neutrální informace "v lese kousek odtud už začaly dozrávat maliny". Nejvíce neutrální formou sdělení se zdá být v Čechách infinitiv. Jenže ouha - v Německu už to může být velmi ostrý příkaz nebo zákaz. Tedy výzva od nadřízeného jedince nebo instituce.

Proto se Jana Čulíka ptám: Kdo a jak rozhodne o tom, je-li nějaké sdělení vyjádřením názoru nebo výzvou?

(K tomu viz tento článek [chat bohužel v současnosti přístupný není], pozn. JČ)

Se Slačálkem se bez problému shodnu v tom, že je třeba bránit druhým efektivně v přípravě a v provádění genocidy. Slačálek je přesvědčen, že toho není schopna parlamentní reprezentace - vysvětluji si to tím, že její zájem není objektivně identický se zájmem většiny. Řešení vidí v samosprávě, která bude schopna "potlačit menšiny, které by chtěly potlačit jiné menšiny nebo nařizovat většině, jak má žít".

Problém podle mne spočívá v tom, že jsme geneticky optimalizováni tak, abychom byli schopni vnitřně dokonale akceptovat život v malých skupinách s dominantním jedincem. Experimentální psychologie nepodává žádný důkaz o tom, že by se člověk v tomto ohledu významně odlišil od ostatních primátů. V každém dětském kolektivu se tahle skutečnost znovu a znovu objevuje a příslušníci kolektivu mají tendenci chovat se podle zájmu dominantního jedince, přičemž tento zájem ani nemusí být nutně artikulován. Zcela stačí, je-li členy kolektivu předpokládán. V tomto ohledu si umím představit, že rezoluce požadující smrt Milady Horákové mohly být i spontánní.

Nebezpečí a hrůza nacismu (ale nejen jej) spočívá podle mne právě v možnosti vzniku většiny, která naprosto zlikviduje nějakou menšinu. Počáteční záměr iniciační menšiny, kolem níž se taková většina může vytvořit, přitom vůbec nemusí být z hlediska efektu podstatný. Genocida sama nemusí být cílem, ale může se stát až později vedlejším produktem komplexního společenského procesu. Tak si například myslím, že téměř totální genocida původního indiánského obyvatelstva Ameriky nebyla prapůvodním cílem kolonizátorů, ale jen takovou "kolaterální škodou".

A odtud vyplývá otázka pro Ondřeje Slačálka: Až si většina zajistí realizaci práva na samosprávu, jaký mechanismus ochrání existenci menšin, které byly až dosud jedním z motorů pokroku?

Ty otázky vůbec nejsou řečnické. Odpověď na ně totiž neznám.