Idea sekulárního státu, občanské republiky je nahrazována efemérní a postmoderní "občanskou společností" - bez idejí, koncepce i hodnot, které by přispívaly ke kohezi onoho státu. Případně je republikánská, občanská idea nahrazována velebením dědičné šlechty, ačkoliv je to stále v rozporu s platným zákonem.

Nejsme křesťanským státem, nejsme křesťanskou společností a přesto jsou křesťanské svátky státem respektovány jako nepracovní dny. Na rozdíl od muslimských či židovských svátků. Jedinou výjimkou a ateistickým svátkem je První máj, svátek práce. Jsme multikulturní a tím i multireligiózní společností, kde je ovšem gayů možná víc, než aktivně praktikujících věřících. Víra je spíše fenoménem kulturním než náboženským. Ale stát se tak v mnoha příapdech nechová. A církve a jejich představitelé chtějí stále víc a víc. Za státní peníze.

Pokud médiím veřejné služby jsou určeny zákonem povinnosti vyváženosti i vůči minoritám, musí zároveň respektovat poměr oněch minorit ve společnosti. Pokud je jim zákonem určen podíl výroby v krajích, je pochopitelné, že program se specifickým obsahem se stěhuje tam, kde je jeho existence i výroba přirozenější. Pokud je médiím veřejné služby určena všestrannost, nemohou věřící ignorovat. Stejně jako nemohou ignorovat zahrádkáře, Slováky nebo ženy v domácnosti. Ale je snad pochopitelné, že náboženské se nerovná křesťanské a to se nerovná katolické. Dílo boží realizují muslimové stejně, jako Svědci Jehovovi. Platí daně státu a jsou i koncesionáři médií veřejné služby. Fakt, že někteří křesťané nehodlají respektovat, že v sekulárním státě jsou si všechny denominace rovny a mormoni existují či Svědkové Jehovovi jsou specifickou církví, kterou stát legitimizoval a postavil tak na roveň Adventistů Sedmého dne či řeckokatolické církvi, vypovídá o jejich toleranci a naplnění lásky k bližním i Bohu.

Média veřejné služby mají povinnost vytvářet program s ohledem na pestrost a všestrannost, nemají však povinnost předat mikrofon kněžím či věřícím samotným - k propagaci či propagandě. Přesto se tak někdy děje a kritcký odstup je nahrazen kostelovýmk projevem od mikrofonu. Idea kritického odstupu od propagace či propagandy by měla být veřejné službě vlastní. Přesto si řada posluchačů stěžuje na nepřijatelnost některých pořadů či agresivní, ideologicky podbarvenou publicistiku některých komentátorů a tvůrců náboženského i nenáboženského vysílání. A někdy dokonce mají pravdu... Co s tím? nerespektovat menšinu a pohodlně popřát populistickému hlasu většiny a nebo trvat na proporcionalitě a nezávislosti i za cenu sporů s agresivními příslušníky menšiny?

Český rozhlas vysílá pořady s náboženskou tematikou prakticky na všech stanicích a okruzích. Různých co do délky, obsahu i formy. Ale ať už jde o činnost církví, nejrůznějších menšin, o existenci nejrůznějších vědeckých či náboženských představ o světě, je vysílání Českého rozhlasu jako celek otevřeno přílivu poznatků a zpráv, které umožňují nositelům jednotlivých názorů rozvíjet vlastní přístupy a netrpět objektivně pojmenovatelnou diskriminací nebo objektivně zaznamenatelným tlakem. Absolutní spravedlnost je však doménou Boží... Zákonem stanovené charakteristiky pořadů se vzájemně překrývají (například pořady se zřetelem na svobodu náboženské víry jsou zároveň kulturní, pořady se zřetelem na sociální původ mají také věkovou specifiku, pořady se zřetelem na etnický nebo národnostní původ mají často také kulturní aspekty atd.). Svobodou náboženské víry a přesvědčení se zabýval například i jinak velmi sekulární Radiožurnál v roce 2004 118 hodin ročně. Praha vysílala ve stejné době 121 hodin pořadů s náboženskou tematikou , Vltava 143 hodin, regionální vysílání 660 hodin. ČRo 6 věnoval ze svého vysílání náboženskému obsahu 124 hodin, což je 6,2% celkového rozsahu vysílání této stanice... Praha vysílá ročně 30 přímých přenosů bohoslužeb římskokatolické církve, 30 přímých přenosů bohoslužeb církví sdružených v Ekumenické radě církv, Paprsky naděje - publicistický pořad napříč všemi náboženstvími či Nebe dokořán - pořad zaměřený na křesťanskou kulturu. Neopominuta byla i židovská víra či další, daleko "exotičtější" náboženství.

Příspěvky s prvoplánovým náboženským obsahem souvisejí především se "zlidovělými" křesťanskými svátky, jejichž odraz najdeme i v sekulární společnosti jako "obyčej" či "zvyklost" - vánoce, velikonoce ap. V druhém plánu pak indoktrinují posluchače názory "osobností" v podtextu či "kulturních souvislostech" jejich odborné činnosti, ať již se jedná o interprety vážné hudby či astrofyzika Grygara... V třetím plánu se "hodnoty" promítají do interpretace politiky, společenských událostí či kultury.

Česká televize tuto možnost prezentace celého spektra přístupů k jednomu tématu prozatím nemá - celkový počet hodin vysílání je desetkrát menší než u Českého rozhlasu. Věřící si ale opravdu nemají na co stěžovat. Pokud si přesto stěžují, musí pochopit, že biskup už dávno nepomazává panovníka a prezident nechodí ke zpovědi. A stát je republikou a je s vírou jedněch či nevírou druhých svázán pouze jednou částí rozpočtu ministerstva kultury. Musí pochopit i to, že nemusí být daleka doba, kdy potřeby své církve si budou financovat sami - z dobrovolně odváděného "spolkového" desátku. A pak se ukáže, kdo věří a kdo ne.