8. 4. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
8. 4. 2005

Ještě jednou o štěstí v umírání

V souvislosti se svým textem "Stav mezi životem a smrtí se nazývá umírání" jsem dostal různé ohlasy, většina byla pozitivních, což mě mile překvapilo. Ty negativní rozdělím do dvou skupin. Jedna kategorie lidí smrt kategoricky odmítá a přímo panicky se jí bojí, ta druhá ji sice akceptuje, ale nechápe, proč by měli být šťastni, když jim někdo milovaný zemře. Pokusím se to z hlediska své osobní zkušenosti vysvětlit.

Jsem si vědom toho, že štěstí je pro každého něco jiného, universální definice neexistuje, pro mě je třeba štěstí žít tak, aby měl můj život smysl. Strach ze smrti je zcela přirozená věc, nic, za co by se člověk měl stydět. Z ateistického hlediska končí smrtí pro člověka jednou pro vždy všechno, na tomto pozemském světě, všechny výhody - nic si sebou z toho co vytvořil nevezme, všechny radosti - už se s nikým nikdy neobejme, ale také i útrapy, už ho nikdy nic nebude bolet..Strach ze smrti ale můžeme v životě překonávat stejně tak, jako se snažíme překonávat jiné těžkosti života. To znamená, že se to můžeme učit a můžeme se to naučit. Předpokladem toho je vědomí, že všechno, co děláme a máme, není definitivní.

Strach o věci pozemské je to, co nás nutí smrt nepřijmout, přestože je od počátku součástí života na celé planetě. Lidé si tím ale působí v budoucnu ještě mnohem větší újmu, nebo komplikace. Smrt těla je definitivní, nelze ji uplatit, nelze se s ní dohodnout, smrt lze pouze ve výjimečných případech oddálit tím, jak žijeme, nic víc. Logicky jediné, co můžeme pro sebe a pro druhé udělat, je zbavit se ještě většího nepřítele, než je smrt, a sice strachu ze smrti. Strach ze smrti, je strach konvenční. Smrt není ani hezká, ani ošklivá, smrt jenom je a vždycky jsme v ní jen my, to, co nás utvářelo, a nikdo jiný. Kdo dokázal setrvat vedle svého blízkého až do konce, ví, o čem mluvím. Kdo projde tímto strachem, už ho mít nikdy nebude..

Generace před námi se strachu zbavovaly postupně, na cestě životem a ve svém stáří již strach ze smrti neměly. Čím více prožily svůj život smysluplně, tím více byly připraveny na svůj odchod beze strachu. Tito lidé ještě z rodinného prostředí věděli, co je to smrt, viděli, jak vypadá umírání, věděli, jak se chovat k umírajícímu, a tuto zkušenost předávali dalším generacím. Smrt byla přirozenou součástí jejich života. Smrt v dnešní společnosti za plentou v nemocnici nové generace děsí, není jakoby naše, netýká se nás a málokdo je proto ochoten si připustit, že na svou smrt a smrt svých blízkých se musí připravovat celý život.

Nechci moralizovat, každý z nás chybuje, avšak přesto zmíním jednu zásadní věc. Všechno, co lze ve vztazích mezi lidmi naplnit, je nutné udělat ještě během života. Ve vztazích v rodině o to podstatněji. To je totiž jediný prostor, který máme, který můžeme využít a ovlivnit. Pouze v prostoru života máme možnost vyříkat si vše tak, abychom nemuseli mít později třeba výčitky svědomí. Nikdy později, už podobnou možnost mít nebudeme. Když to neuděláme, zůstane nám hořkost a obviňujeme potom nikoliv sebe, ale smrt z toho, že nám vzala šanci, které jsme se my dobrovolně zřekli. Avšak člověk nemůže ani za své stáří, ani za to, že zemře.

Je nutné to stihnout ještě před tím, než každý jednou nastoupí svoji osobní cestu k smrti, v níž už nelze nic změnit, protože umírající už vás nemusí vnímat a nic z vnějšího světa už pro něho není podstatné. Bezprostředně před smrtí jsme totiž milosrdně zbaveni této zátěže, aby byl náš odchod snadnější. Jsou to chvíle, kdy už se i umírající musel před tím sám vyrovnat se svým životem, přijmout svůj úděl a smířit se. Umírajícího stačí držet jen za ruku, protože tváří v tvář smrti, už nelze slovy nic vyjádřit. Proto je smrt tak prostá. Smrt v nemocnici nás vzájemně zbavuje tohoto významného kontaktu, zbavuje nás možnosti prožít se svým blízkým jeho nejtěžší chvíle v životě, chvíle, v nichž je právě proto každý člověk vždy tou nejnevinnější bytostí.

Vše tedy musíme naplnit a vyříkat si v životě, jedině v něm je možné vyřídit si všechny své záležitosti se sebou, se svými i s jinými lidmi. Pokud se tak nestane, pozůstalý smrt blízkého nikdy nepřijme a nikdy už nebude šťastný, protože smrt mu nadobro vezme šanci, kterou mu život nabídl. Nic z toho, co mohlo být, pak už nelze vrátit zpět. Zůstane trauma, tíseň, oddalovaná světskými radostmi, nicméně strach zůstane strachem a bude ve stáří ještě větší. Nikdy nemáme jistotu, že jsme udělali pro druhého maximum, v mnoha případech to ani nejde, ale musíme mít jistotu, že jsme se o to maximálně snažili.

Na smrt blízkého nejsme nikdy dostatečně připraveni, vždycky přichází dřív, než jsme čekali. Vždycky budeme mít po jistou dobu dost osobních důvodů k tomu, zkoumat všechna pro a proti, obracet ze strany na stranu všechny souvislosti související s jeho smrtí, budeme se snažit odpovědět na mnoho otázek, související s tak podstatnou změnou, jakou je úmrtí v rodině, ale nic z toho nás už nemůže nikdy zbavit pocitu štěstí, že jsme doprovodili milovaného člověka na jeho nejtěžší cestě. Je to nejhumánnější služba, kterou člověk člověku může vůbec dát a v níž dáváme a dostáváme zároveň. Nedovedu si dnes vůbec představit, že by to mohlo být v případě mé matky jinak a proto jsem šťastný.

Vím totiž, že jsem se rozhodl správně a vím, že před podobnou těžkou zkouškou, už nikdy nebudu stát právě proto, že smrt těla je definitivní a již se nebude v případě mé matky opakovat. Každý člověk zemře jen jednou, to je jistota, která se neopakuje a tak velmi záleží na tom, jak se tohoto lidského úkolu v případě svých blízkých zhostíme, protože podobnou šanci máme jen jednou a později se nedá už nic napravit. A právě vědomí správnosti naší volby a našeho rozhodnutí, v nás po smrti blízkého člověka vytváří pocit absolutní jistoty a dovoluje nám hledět otevřeně před sebe, protože už nic nezvrátí to, co bylo a to, co jsme prožili, jakkoliv to bylo těžké. Pokud to neuděláme my sami, nikdo jiný to za nás neudělá. Zatímco v jiných věcech lze dělat kompromisy, smrt nám nabízí jen dvě možnosti.

Mohl bych tu skončit, ale přece jen něco dopovím. Vím, že mnozí lidé podobnou šanci propásnou jen z toho obyčejného strachu a někteří tuto možnost neměli třeba z objektivních důvodů, přestože moc chtěli. Nestihli to z různých důvodů a proto si možnosti, že jsem mohl být se svou matkou až do samého konce, velmi vážím. Zdaleka jsem před tím totiž netušil, jak mnoho mě tato zkušenost obohatí pro další život a kolik tím dostanu. Považuji to za výjimečný dar, pro který jsem ale přece jen musel něco udělat, cosi podstoupit, risknout a něco hodně podstatného rozhodovat. Nic nepřijde jen tak samo od sebe. Jsou věci v životě, které se nedají koupit, objednat ani pojistit, rozhodujeme o nich sami a rozhodujeme tím o svém štěstí. Jak mi kdosi jednou řekl : "Jó pane, je to všechno vaše volba, jak si to uděláte!"

                 
Obsah vydání       8. 4. 2005
10. 4. 2005 Edikty Jana Pavla II. usmrtily miliony lidí
10. 4. 2005 Indonésii postihlo další zemětřesení
10. 4. 2005 Dogma, dogma Bohumil  Kartous
10. 4. 2005 Chce se mi zvracet
10. 4. 2005 Kdo páchá genocidu? Boris  Cvek
10. 4. 2005 Vatikán a antikoncepce Boris  Cvek
10. 4. 2005 Britské listy nechápou odkaz člověka Karola Wojtyly Michal  Rusek
8. 4. 2005 Ministr kultury Dostál lobbuje za Rádio Limonádový Joe Štěpán  Kotrba
8. 4. 2005 Jsem (anarchistický) komunista a revolucionář -- zažalujte mě! Ondřej  Slačálek
8. 4. 2005 Výzva k podání trestního oznámení
8. 4. 2005 Jedna poznámka k panu Slačálkovi Boris  Cvek
9. 4. 2005 Michael  Marčák
9. 4. 2005 Vždyť jsme se přece tak snažili... Irena  Ryšánková
8. 4. 2005 Které je vlastně ono "Grossovo" řešení? A která je nejlepší varianta? Štěpán  Kotrba
8. 4. 2005 Kdo je skutečný demokrat Martin  Mrzena
8. 4. 2005 Proč nezakázat KDU-ČSL Jan  Žižka
8. 4. 2005 Třikrát a dost, katolíci Stanislav A. Hošek
8. 4. 2005 Jak brání na Filipínách katolická církev normálnímu životu lidí
8. 4. 2005 Český klérus proti Vatikánu Miroslav  Polreich
8. 4. 2005 Miloš Zeman a jeho definice blbosti Jan  Čulík
8. 4. 2005 Jak český tisk zkreslil smysl Zemanovy knihy
9. 4. 2005 Hospodaření OSBL za únor a březen 2005
8. 4. 2005 S Koženým to jde stále ztuha Jan  Sýkora
8. 4. 2005 Jak ovlivnit chování politiků
8. 4. 2005 Zemřel papež, ach jo Bohumil  Kartous
8. 4. 2005 Zlý sen o Janu Čulíkovi Josef  Bouška
8. 4. 2005 Chápu nyní atmosféru politických procesů padesátých let
8. 4. 2005 Hnus tu je
8. 4. 2005 O komunistech jinak Jan  Hruška
8. 4. 2005 Studenti - generační problém? Petr  Wagner
8. 4. 2005 Některé zkušenosti jsou nesdělitelné
8. 4. 2005 Člověk může legitimně odmítat i to, s čím neměl vlastní zkušenost Boris  Cvek
8. 4. 2005 Ještě jednou o štěstí v umírání Jan  Paul
8. 4. 2005 Fidel Castro a Jan Pavel II. Zdeněk  Jemelík
8. 4. 2005 Poslední věci člověka Miloš  Dokulil
7. 4. 2005 Papež chtěl odstoupit už v roce 2000
8. 4. 2005 Závěť Svatého Otce Jan  Pavel II.
8. 4. 2005 Smrt v přímém přenosu Jindřich  Jůzl
8. 4. 2005 Zase budeme "v peci pálit laciný žito -- aby zdražil chleba" Jaroslav  Pour
8. 4. 2005 Máme svůj vlastní krásný kapitalismus
8. 4. 2005 ...tak jsme se konečně dočkali... Oldřich  Průša
8. 4. 2005 Co je tak špatného na pálení obilí?
8. 4. 2005 Pro pána Jáhna! Vladislav  Černík
8. 4. 2005 Rodiče postavili dětem hřiště, městský úřad ho nyní zlikvidoval
8. 4. 2005 Premiér Gross by měl počítat s pohřbem každý den Štěpán  Kotrba
8. 4. 2005 Modrá šance zdravotnictví Josef  Vít
8. 4. 2005 Čím onemocněl svět podle Ruedigera Dahlkeho Stanislav  Heczko
8. 4. 2005 Čipové cestovní doklady s otisky prstů Martin J. Kadrman
8. 4. 2005 Zpravodajství iráckého odboje za dny 15. - 31. března 2005
8. 4. 2005 Američtí vojáci v Iráku: 13 000 z nás už zahynulo a 49 000 je zraněno
8. 4. 2005 Inpytlopedický týdenní úslovník Lýdie Junkové Lýdie  Junková
8. 4. 2005 Zpáteční lístek do Říma František  Schilla
7. 4. 2005 Lidi v tomto státě, kterým není jedno, v jakém "hnusu" žijí Jan  Čulík
7. 4. 2005 Kde budou lišky dávat dobrou noc? Bohuslav  Sedláček
7. 4. 2005 Čeho jsme se to dožili? Jindřich  Kalous
7. 4. 2005 Papež věrný koncilu Boris  Cvek
7. 4. 2005 Generační problém Josef  Vít
7. 4. 2005 Struktura a funkce Michal  Giboda
7. 4. 2005 Proti rudé hvězdě a proti modrému ptáku Zdeněk  Hrabica
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
9. 4. 2005 Vždyť jsme se přece tak snažili... Irena  Ryšánková
8. 4. 2005 Ještě jednou o štěstí v umírání Jan  Paul
8. 4. 2005 Jsem (anarchistický) komunista a revolucionář -- zažalujte mě! Ondřej  Slačálek
8. 4. 2005 Miloš Zeman a jeho definice blbosti Jan  Čulík
8. 4. 2005 S Koženým to jde stále ztuha Jan  Sýkora
8. 4. 2005 Kdo je skutečný demokrat Martin  Mrzena
8. 4. 2005 Jak brání na Filipínách katolická církev normálnímu životu lidí   
8. 4. 2005 Které je vlastně ono "Grossovo" řešení? A která je nejlepší varianta? Štěpán  Kotrba
7. 4. 2005 Proti rudé hvězdě a proti modrému ptáku Zdeněk  Hrabica
7. 4. 2005 Struktura a funkce Michal  Giboda
7. 4. 2005 Lidi v tomto státě, kterým není jedno, v jakém "hnusu" žijí Jan  Čulík
7. 4. 2005 Buďme jednostranní, ale správně Bohumil  Kartous
4. 4. 2005 Je tohle únor 48`? Bohumil  Kartous
2. 4. 2005 Stalo se něco nečekaného? Miloš  Dokulil
1. 4. 2005 Kutilové ze Svaté Hory u Příbrami Jan  Paul