4. 4. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Stanislav Gross
4. 4. 2005

ANALÝZA ČSSD BĚHEM VLÁDNÍ KRIZE

Gross -- kamkoliv se pohne, bude to špatně

Pro Šmerala je komunista sociální demokrat

Sociální demokracie se potácí v pasti, do které ji dostala nepříliš inteligentní, leč chorobně ctižádostivá manželka premiéra Stanislava Grosse, jakož i premiér sám. Šárka vlastně neměla nic zlého v úmyslu, jen chtěla nejdříve obstát sama v džungli velkoměsta a dostat šanci. Pak potřebovala obstát před svým mužem ve velkém světě kapitalismu, který on pomáhá udržovat. Její manžel, nejdříve poslanec, posléze shodou okolností ministerský předseda, zase nechtěl nic, než se mít dobře, zajistit rodině slušné živobytí a bydlení na úrovni. Dělal přece jen to, co ostatní.

Levice je díky němu rozkolísána a sociální demokracii tak hrozí volební debakl. Noví, bohatnoucí středoví voliči nepřicházejí a staří, chudí a levicoví, odcházjí zhnuseni z nových poměrů. Ze strany pro dolních deset miliónů lidí práce se vlivem bazénu v bytě jejího předsedy stává strana pro horních deset tisíc lidí zahálky.

Z osobní aféry se stala velmi rychle aféra politická. Rodinné problémy premiéra totiž přišly ve chvíli, kdy sociální demokracii dramaticky klesly volební preference i odhodlání vysvětlovat svou politiku voličům. Namísto ofenzívy přešla strana sjezdem do defenzívy.

Krize nabývá na rychlosti minutu od minuty. Grossova vláda mohla být ráda, že přežila hlasování o důvěře -- mohla za to poděkovat komunistům. Nepoděkovala. To, že si jen pár dní před tím na sjezdu v Brně sociální demokraté odhlasovali potvrzení "bohumínského" usnesení o nespolupráci s KSČM, jim nebylo nic platné a ve světle dnešních událostí je k smíchu. Markantnější ukázku spolupráce než hlasování o nedůvěře vládě a dvě tomu předcházející návštěvy premiéra u komunistů už lze ztěží najít.

Miroslav Grebeníček si ještě den před hlasováním položil pozoruhodnou podmínku -- na místo ministra zahraničí Jana Kavana či Vladimíra Laštůvku a na post ministra spravedlnosti Jitku Kupčovou. Ministra zemědělství Palase ano, a jiné členy vlády zase ne. Tedy -- vyjmenoval představitele levé části klubu. Mohl tím sledovat dva cíle: buď "zahnat" ČSSD zpět doleva a dospět tak k vyváženosti, kterou pominul sjezd při volbě vedení strany (velmi neohrabané vměšování do mocenské situace ve straně, jejíž mocenské proudy a zázemí až tak dobře nezná), nebo sociální demokracii likvidací levicového křídla jako "fierlingerovců" oddálit od strany své a následně zcela rozbít ve vnitřní nesourodosti. Označením tří jmen totiž de facto odmaskoval nejperspektivnější levicově smýšlející členy klubu poslaneckého sociální demokracie. Tím na ně ukázal prstem a zahájil tak možnost likvidace lidí, jejichž názory mohly dělat most mezi oběma stranami. Kteří by mohli znejistět hranici, odkud kde končí sociálně demokratická levice a začíná radikální komunistická levice. Vykopání hlubokého příkopu mezi oběma stranami je rozhodně je pohodlnější metoda, než varianta roku 1917, kdy se po sloučení sociální demokracie se socialisty slepenec posléze rozštěpil - v závěru o dva roky později až na šest subjektů.

Nabídnuti na křesla ministrů byli jiní tři a Grebeníček prohlásil, že proti nim nemá námitek...

Grebeníček nepochybně ví, že klub ČSSD je rozdělen na tři elementární části: středopravé a středové liberální demokraty na straně jedné, tradiční odborářské socialisty, romantiky a postkomunisty na straně druhé a ambivalentně mlčící většinu jako nejsilnější proud ve straně. Levičákům zlikvidoval možné vůdce jejich prostým výčtem. Pravou stranu ČSSD pak rozkolísal již samotnou podporou vlády -- respektive její tolerancí s řečnickými cvičeními ve sněmovně i v médiích. Bohumínské usnesení je přece platné..... Zbytek klubu se pokouší přežít a udělá cokoliv. Jeho netřeba se bát. Když jde o ovce, není třeba brát v potaz množství. Jediným silným mužem je nový předseda klubu Michal Kraus, neboť ten zná komunistickou stranu i psychologii Grebeníčka z dob, kdy v ulici Politických vězňů byl doma.

Grebeníček se ale tímto pragmaticky vypočítavým dravčím krokem prohřešil proti politice, kterou si dal na štít v okamžiku, kdy konzultoval se Stanislavem Grossem vznik jeho první vlády. Politiku lidové fronty, kterou on sám nazval šmeralovskou orientací komunistické strany. Předseda KSČM myslel šmeralovskou tradicí otevřenost, kooperaci a participaci celé levice . Jakápak ale byla orientace komunistů v době, kdy byl Šmeral jejím předsedou? Europoslanec Miloslav Ransdorf napsal nedávno v Britských listech:

"Do budoucna ostatně strany asi nebudou jedinou formou realizace politické kultury. V epoše participační politické kultury, jejíž doba nastává, budou vedle sebe existovat různá hnutí, neformální iniciativy, kluby (příkladem jsou oblasti ekologie, alternativních životních stylů atd.). Tak, aby se každý člověk mohl účastnit sobě přiměřeným způsobem politického života. Politika přestává být - tak, jak to předjímal Bohumír Šmeral - oblastí manipulace a stává se sférou participace."

"Pro Šmerala je komunista sociální demokrat, který nezpochybňuje konečné cíle marxistického socialismu - komunismus a sociáldemokratismus jsou podle něho dvě podoby téhož hnutí, dvě metody, které mají stejnou legitimitu."

Šmeral na rozdíl od tvrdých revolucionářů své doby důsledně omezoval představu vítězství socialismu na půdu Parlamentu a socialistický stát chápal jako parlamentní demokracii, praví historici. Podíváme li se do historie československého Parlamentu, zjistíme zajímavé paralely s dobou Šmeralovou a dnešní.

Ale to je smutné, že vláda, ve které nezasedají pouze zástupci buržoasních stran, ale ve které zasedá skoro jedna polovina t. zv. socialistických ministrů, není si vědoma, že když už za 6 let režim ve smyslu a zájmu Živnobanky, kapitalismu a soukromého vlastnictví nás až sem dovedl, musíme revidovati svůj poměr k bankám, k soukromému vlastnictví a musíme uvážiti, zda-li by nebylo přece lépe k prospěchu země, k prospěchu lidu všech národů, abychom ze státu místo orgánu represního naproti komunistům a dělníků udělali orgán represní proti velkobankám, lichvářům, kapitalistům a vyděračům.

Případy korupce jsou případy svého zvláštního druhu, to se nedělá na úpisy pod světlem veřejnosti a zde zjišťování je mnohem obtížnější. Kapitalistická Amerika postavila i velmi jednoduchou zásadu. Předvolala všechny lidi, kteří s tou věcí měli co dělati a každému položila otázku: Jaký byl tvůj majetek v době, kdy jsi začal býti poslancem, jaký byl tvůj majetek prvý den tvého ministrování a jaký je dnes, a čím vysvětlíš rozdíly, které zde jsou? Tato velmi jednoduchá zásada a ne nějaká složitá jurisprudence té kapitalistické Ameriky vede tam k dobrým důsledkům.

To prohlásil ve Sněmovně poslanec dr. Šmeral ve čtvrtek 6. března 1924 .

Samy strany koalice přiznávají neudržitelnost dnešní soustavy daňové, my komunističtí poslanci budeme zde v parlamentě působiti k tomu, aby změna daňových zákonů stala se rychle a aby nebyla pouze zdánlivou. I vládní socialisté jsou svým programem vázáni zasaditi se o takovou změnu dosavadních zákonů daňových, aby daně byly uvaleny na největší boháče, kapitalisty a velkostatkáře. Jenom v tom případě bude možno uleviti dělníkům a pracujícím rolníkům. Základem státních příjmů nesměji býti daně nepřímé, působící drahotu.

Československo je dnes státem ve vysoké míře militaristickým. Státní rozpočet má velmi mnoho neproduktivních položek, z nichž vedle položky na zúrokování státního dluhu, výdaj na armádu jest největší. Žádáme podstatné zmenšení těchto výdajů, přechod k miliční branné soustavě. rozsahu opravdu nezbytně jen nutného.

Jsme přesvědčeni, že dojde k organisaci států střední Evropy, a to k organisaci osvobozené od jakýchkoliv plánů nebo závazků imperialistických, a že tato neimperialistická organisace střední Evropy bude prvním krokem k utvoření proletářského, sovětového Svazu spojených států evropských. (Potlesk komunistických poslanců.) Jen v tomto rámci jest na trvalo a vážně možné také rozřešení národní otázky českého a slovenského obyvatelstva.

Máme před sebou po volbách vládu, která v podstatě je touž, jaká vládla před volbami, s tím rozdílem. že je to nyní vyložená vláda menšiny. ... Je to vláda menšiny, je to vláda českých kapitalistů, zase krytá spoluúčastí sociálních demokratů a českých socialistů v koalici. třebaže sociálně demokratická opora měšťácké vlády vyšla z voleb značně oslabena. Je to vláda kapitalistické konsolidace a kapitalistického budování Československa. Vláda, která má cílem kapitalisticky vybudovati stát na účet pracujících, přirozeně nemůže dáti dělníkům ničeho kladného. Jen cestou vážného boje mohou býti na ní vydobyty i nejmenší dílčí ústupky. K tomuto boji vyzýváme se sněmovní tribuny do jednotné fronty všechno dělnictvo země.

A toto zaznělo z parlamentního řečniště od poslance Šmerala zase v pátek 18. prosince 1925. Změnilo se něco od té doby z pohledu šmeralovské strany? Sociální demokracie stále jen kapitalismus činí snesitelnějším. Sociální demokracie stále dělá řadu ústupků, které jdou proti cílům jejího programu -- ve jménu státotvornosti. A stejně jako kdysi, i dnes na svou neprincipiálnost doplácí neschopností udržet vlastní integritu.

Rozklad sociální demokracie i od ní odvozené vlády i dnes pokračuje tempem krkolomným. Poté, co kabinet opustil tradiční, již od Msgr. Šrámka univerzální koaliční partner -- KDU-ČSL (respektive ministři byli odejiti na příkaz svého současného předsedy Kalouska, neboť podle hlasů z lidoveckého klubu demokraticky rozhoduje pouze sám předseda a ostatní se přidávají, aby vypadali jednotně), rozpadá se i zbytek koalice. Podmínka vyslovení důvěry vládě (za situace kdy "nekomunistická" část koalice se hroutí) pro setrvání v kabinetu je pozoruhodná zejména u mladého ekonoma Martina Jahna, jehož si přivedl do vlády k lehkému údivu značné části sociální demokracie sám Stanislav Gross. Zlé jazyky praví, že to bylo proto, aby neškodil jinde a byl pod dozorem.

Co se bude dít nyní, lze jen těžko odhadnout. Díky díře v ústavě je demise lidoveckých a unionistických ministrů blokována tím, že ji Klaus sice převzal, ale nepřijal. A neexistuje časový limit.

Varianta jedna -- prázdný kabinet. Pokud rezignují ještě i ti, kteří tím vyhrožují, nebude vláda usnášeníschopná. V takovém případě budou muset být zákony projednávány jako poslanecké a bude je muset předkládat nejspíše předseda sociálně demokratického klubu Michal Kraus. Poněkud nepohodlné.

Varianta dvě -- Gross bude hledat podporu ad hoc pro každý zákon -- nejen nepohodlné, ale naprosto šílené. Obcházet každý den dvě stovky poslanců není dost dobře možné. Zejména v situaci, kdy se Gross nemůže spolehnout ani na svůj vlastní klub. Jan Mládek koketuje s ODS a někteří další poslanci tiše uvažují o odchodu. Koneckonců, stačilo by jich devět. Tomáš Vrbík už na ně čeká.

Pak zbývá poslední možnost - spolehnout se na nenáviděné komunisty, kteří na něj něco vědí. Bohumín nebohumín, Gross už nehraje o funkci. Hraje o sebe, jinak by totiž byl schopen něčeho jiného, než blábolivého opakování, že Česká republika se z Popelky stala šampionem, což sdělil národu již o sjezdu.

Varianta tři -- katastrofický scénář. Lidovci i ostatní, kteří podali demisi, budou na vládu dál chodit. Koneckonců, Klaus demisi nepřijal, fakticky jsou tedy i nadále členy vlády. Tedy - Ambrozek, Svoboda i Šimonovský. Odejít hodlá Němec, Kühnl, Jahn, Urban, Bureš a Dostál s Buzkovou. Deset lidí z osmnácti je nadpoloviční většina. Mlynář již demisi, podobně jako lidovci, podal. Jedenáct. Pak by Grossovi zbyly jen oči pro pláč.

Varianta čtyři -- nástup byrokracie. Další tiše šuškanou možností je totiž úřednická vláda. Jména, která se proslýchají, jsou tři. Miloš Zeman -- lze pochybovat, že přijede z Vysočiny jen proto, aby se pustil do tak nejistého podniku, když na odpočinek odešel s gloriolou toho úspěšného. Jiří Rusnok, ministr, který byl odejit Vladimírem Špidlou, by tím asi také příliš nadšen nebyl. Jaroslav Bureš -- nenápadný předseda legislativní rady vlády, který je ze Strakovky již jednou nohou pryč a nemá názor na nic.

Grebeníček je zatím na koni a bude si jen tiše likvidovat své ideově příbuzné odpůrce. Šmeralovská strana, která je o století napřed -- jak řekl jeden z členů jejího aparátu -- a proto může používat sto let staré metody. Grebeníček je v likvidaci svých soupeřů efektivní. Má dvanáctiletou praxi. Vidina, že si k sobě stáhne odpadlíky od sociální demokracie, je příjemná. Radikalizace sociálních demokratů a naplnění jejich vizí po sociálním státě je přesný opak toho, jak liberál Zeman uklidňoval "zdivočelé" republikány a jejich voliče a extrémně levicovou rétorikou při liberálních činech odháněl komunisty na okraj politiky.

Stanislav Gross nemá na výběr moc možností - doplatil na "podnikání" své ženy a své některé pokusy o ovlivnění ekonomických procesů. Může maximálně očekávat, co na něj kdo opět vytáhne. Mnoho možností k řešení svých osobních problémů nemá. Může se rozvést při příštím provaleném průšvihu své ženy -- o tom, že se nějaký zase najde, není téměř pochyb. "Oklamala mne a důvěra je předpokladem jakéhokoliv vztahu"..., může zaznít v Blesku. Gross může pobouřeně prohlásit, jak se v ní zklamal a odejít. Politicky dobrý tah, je ale otázka, zda neodpudí některé tradičněji orientované voliče -- může být prvním mužem vlády státu někdo, kdo opustil ženu "v těžkých chvílích"? V dobrém i zlém, znějí v uších křesťanské sentimenty.

Může zkolabovat i dostat infarkt. Premiér uštvaný novináři a protivníky -- to zní dostatečně sentimentálně, aby z toho byla telenovela na pokračování. Do voleb.

Může se na pár let zcela stáhnout z politiky -- uvnitř ČSSD se již zcela vážně ozývají hlasy, které volají po předčasném sjezdu. Je ale otázka, čím by se živil. Jeho titul neodpovídá jeho kvalifikaci, poslancem už není a jako poradce si jej do firmy snad může vzít jen dobrodruh.

Gross už ví, že je v pasti - stačí se podívat na změnu výrazu v jeho obličeji na fotografiích posledních dní. Už totiž ví, že kamkoliv se pohne, bude to špatně. Tam někde venku číhá politická smrt. A Grebeníček se zájmem lovce pozoruje každý jeho pohyb.

                 
Obsah vydání       4. 4. 2005
4. 4. 2005 Rudá šance! (?) Martin  Škabraha
4. 4. 2005 Nejde o to, která vláda odejde, ale o to, jaká vláda přijde Jaromír  Máša
4. 4. 2005 O hysterické reakci některých pražských studentů Jan  Čulík
4. 4. 2005 ČSSD: Škromach z vlády neodchází, politické grémium si rozdělilo kompetence Štěpán  Kotrba
4. 4. 2005 The democratic deficit in Czech politics Jan  Čulík
4. 4. 2005 Komunisté, deštné pralesy a iPody Josef  Švéda
4. 4. 2005 Nezaujímajú ma celebrity
4. 4. 2005 Začala válka o duši katolické církve
4. 4. 2005 Pravdivé lži: Terminátor americké pravice o populaci a imigraci Dominik  Lukeš
4. 4. 2005 Gross -- kamkoliv se pohne, bude to špatně Irena  Ryšánková
4. 4. 2005 Velikonoční hod Jaroslav  Hutka
4. 4. 2005 Je tohle únor 48`? Bohumil  Kartous
4. 4. 2005 Plot Hynek  Hanke
4. 4. 2005 Michael  Marčák
4. 4. 2005 Organizuje trucující prezident zákulisní puč? Štěpán  Kotrba
4. 4. 2005 Púšťanie žilou v BBC Adrian Peter Pressburg
31. 3. 2005 Moc nočních můr Adama Curtise v Bratislavě
4. 4. 2005 Američané umučili iráckého generála k smrti Bushka  Bryndová
4. 4. 2005 Michael  Marčák
4. 4. 2005 Utváranie európskej politiky Radovan  Geist
4. 4. 2005 Európa verzus Amerika
4. 4. 2005 Schválí Francie evropskou ústavu? Simone  Radačičová
4. 4. 2005 Český Aufschwung na pozadí německých omylů v evropském kontextu Miloslav  Zima
2. 4. 2005 Papež Jan Pavel II. zemřel
2. 4. 2005 Stalo se něco nečekaného? Miloš  Dokulil
2. 4. 2005 Smrt východu a vítězství good old boy Jiří  Dolejš
1. 4. 2005 Kutilové ze Svaté Hory u Příbrami Jan  Paul
1. 4. 2005 Ti, kteří přežili Dominik  Lukeš
22. 11. 2003 Adresy redakce