Je tohle únor 48`? Proč ne, když Arafat byl Hitler a Bush byl Hitler a sociální demokracie dala vzniknout nacismu a když nebyl holocaust a když Castro je i diktátor i osvoboditel. A když v Iráku zbraně sice nebyly, ale zcela jistě tam mohly být.

Musíme si zvyknout, že politicko-mediální metafyzika sem tam přijde s novým převratným odhalením možných zdánlivě nemožných souvislostí a nebojí se je pojmenovat pravými jmény. Nazývat něco ďáblem dnes neznamená příliš hrozivé přirovnání, protože ďábel bude dnes nejspíš evokovat plyšovou hračku, což je koneckonců dobře. Proto se hledají jiná trefná přirovnání, která mají poté, co se peklo stalo oficiálně pohádkovou rekvizitou, uvádět člověka do stavu zkušenosti ryzího zla.

Lze samozřejmě spekulovat nad tím, co je příčinou snahy vyvolat pocit, že se opakuje nějaká dějinná katastrofa. U politických konkurentů se stalo divným pravidlem, že jejich vkus a schopnost udržovat si inteligentní hranici důstojnosti je tvrdě popírán, je-li vůbec, ačkoli by právě tyto charakterové vlastnosti měly být zrovna v tomto prostředí automatické.

Proč ale média na spoluvytváření těchto živých legend tak dobře spolupracují? Někde je Česká republika "v otevřené náruči komunistů", někde se vyzývalo "řekni ďáblovi ne" a čistokrevný bulvár už jmenoval komunistickou vládu. Mýtotvorný mediální proces by byl směšný, kdyby nebyl smutný. Většině antikomunistů by stačilo, kdyby se komunisté přejmenovali třeba na Českou sociálně občanskou stranu od příštích voleb by si z demokratického hlediska uložili uvažovat o jejím zvolení.

Snaha udělat realitu ještě reálnější je podobná pornografii. Jean Baudrillard říká, že "fantazmaty, strašícími v pornu, se musíme zabývat (fetiše, perverzity, primitivní scény atd.), protože jsou tam vmezeřeny jako návdavek "reality". Podobná snaha tu je, fantazmata sedí a při troše představivosti je možné objevit i fetiš, perverzitu a primitivní scény.

Zadostiučiněním ale budiž naprostá impotence veřejnosti jakkoli adekvátně na tyto alarmující zprávy reagovat, dejme tomu plodnými občanskými nepokoji. Možná je to tím, že zdejším lidem narostl za těch patnáct let slušný pupek.

Na závěr bych si dovolil učinit rozdíl mezi tzv. demokratickými parlamentními stranami v ČR a tzv. nedemokratickou parlamentní stranou tamtéž. Zatímco ty demokratické strany se svých voličů na názor vůbec neptají, ta nedemokratická naopak ano. Bohužel, snaží se jej také naplnit.