Z HLEDISKA politických technologií se výsledek velikonočního sjezdu ČSSD jeví jako srozumitelný. Vytvořený blok přibližně 52 procent delegátů rozhodl o zvolení jednobarevného vedení této strany. Tento blok se podařilo Stanislavu Grossovi zformovat během nominačních konferencí, kdy byli voleni delegáti sjezdu. Delegáti patřící k tomuto uskupení pak prokázali obdivuhodnou imunitu vůči skandálům kolem majetku a podnikání premiérovy rodiny, ale i předvolební kampani Grossova konkurenta Zdeňka Škromacha. Jestliže je pravdivý původní odhad, který hovořil o poměru sil obou pretendentů na post předsedy ČSSD 60 ku 40 procentům, pak vliv afér a kampaně byl malý.

Grossův úspěch je o to větší, že si lze na sjezdu jen obtížně představit horší výchozí pozici, než měl on. Jako druhý muž v tandemu Špidla - Gross a později jednička bez dvojky zdědil po Zemanovi velmi nadějné vyhlídky: výrazné volební vítězství, rozbíhající se ekonomiku, perspektivu vstupu do Evropské unie. Výhodou byla i relativní jednota strany v zásadních otázkách. Také program ČSSD snesl srovnání s jinými evropskými sociálnědemokratickými stranami. A s takovýmto výchozím kapitálem ČSSD prohrála čtvery volby! Ty prezidentské, pak do Evropského parlamentu, nakonec do krajských zastupitelstev a do Senátu. Grossův podíl na tomto výsledku je výrazný. K jeho konkretizaci ovšem neměla sociální demokracie nikdy odvahu - dodnes se radši ani nikdo neptá po analýze podzimních volebních výsledků, která byla zaplacena ze stranické pokladny, aby pak zmizela ve stranickém trezoru.

ŠKROMACH PŘIŠEL na sjezd rozhodně lépe připraven než Gross. Sepsal pro delegáty brožuru, která se pokoušela odpovědět na problémy sociální demokracie nejen ve volbách, ale i ve specifikaci programu. Nebývale přesně definovala představu o sociálním státu jako jádru programu ČSSD, charakterizovala voliče ČSSD i jeho potřeby. Ve svém Desateru společného vítězství, které Škromach předložil před volbou předsedy, delegátům navrhl způsob, jak vymanit ČSSD z vnitřních sporů a z propadající se důvěryhodnosti. (Oba materiály, tedy brožuru i desatero, lze v plném znění nalézt na internetových Britských listech, http://www.blisty.cz/).

Žádné z vystoupení Grosse a jeho spojenců si nestavělo otázky tak komplexně - o pokusu nalézt odpověď nemluvě. Jenže sjezd politické strany není vědecká konference hledající pravdu. Gross opět prokázal, v čem je skutečný mistr: režírování velkých stranických shromáždění. Po jeho vlastním zvolení předsedou rozjetá hlasovací mašinérie pokračovala podle zásady »vítězi náleží celá kořist« - pro reprezentanta poražené téměř poloviny delegátů sjezdu se v novém vedení ČSSD nenašlo žádné místečko.

O Škormachově osudu rozhodla do značné míry jeho domovská jihomoravská krajská organizace. Její delegáti se na sjezdu z valné většiny - samozřejmě kromě hodonínských - přidali k jeho ideovému i regionálnímu rivalovi, Bohumilu Sobotkovi. Ještě na sjezdu, o půlnoci po volbách, pak vznikla Frakce sociálně demokratické levice. Ta přijala k nastalé situaci mnohomluvné a málo říkající prohlášení.

GROSS NEMĚL kam ustoupit a neustoupil. I když se často mluvilo o tzv. německém řešení problému sociální demokracie, tedy rozdělení funkce předsedy strany a premiéra, tento model mohl těžko získat Grossovu přízeň. Ztráta postu předsedy ČSSD by pod tlakem afér spíše dříve než později vedla i ke ztrátě premiérského křesla. A co pak dělat dál? Mandátu poslance se Gross vzdal v euforii po svržení Špidly.

Podstatné ale je, že Gross byl úspěšný. U většiny delegátů se mu podařilo vytvořit dojem, že jeho aféry jsou vytvořeny uměle politickými oponenty a zneužívány lidovci. Nekultivovaný vztah k lidovcům, který byl příznačný pro mnoho delegátů sjezdu ČSSD, rezonoval se zájmy Grosse. Pro mnohé lidi bývá v politice obraz protivníka důležitější než vlastní program.

JE PRAVDA, že předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek dráždí mnohé z představitelů ČSSD, členy této strany i její přívržence. Popravdě řečeno se ale Kalousek nedopustil po svém nástupu do předsednické funkce ničeho horšího, než že se snaží hájit zájmy své strany s větším výhledem než pouhé dva roky. A dělá to úspěšněji než vedení ČSSD, což z něho ale nikterak nečiní belzebuba. Nyní se lidovci musejí rozhodnout, zda v Grossově vládě setrvají, neboť riskují vlastní prestiž. Nejen kvůli slovům svého předsedy. Nemohou si dovolit rozmělňovat vlastní kredit jako to dělají unionisté. Na lidovce by mohl padnout odlesk Grossových skandálů. Sociální demokraté se většinou hlasů na sjezdu rozhodli, že jim skandály nevadí a neuškodí. Lidovci jsou ale v jiné pozici.

Obecně zdomácnělo přesvědčení, že lidovci praktikují obojetnou politiku místo biblického »ano, ano - ne, ne«. Od počátku současné vládní krize lze mít k postupu KDU-ČSL politické či ideové výhrady, je to ale politika konzistentn, a proto také předvídatelná. Formulovala jasně výhrady vůči premiérovi, svůj postoj ke koalici i následné kroky. Jestliže sociální demokraté v tom vidí malou podporu vlády a dvojakost, je to dvojakost daná rozpornými vývojovými tendencemi současné politické situace. Jestliže ODS vyčítá KDU-ČSL naopak malou podporu opozice, a tudíž také dvojakost, je to dáno odlišným časováním politických kroků. Lidovci musejí projít řadou nutných rozhodovacích procedur, které by dělala každá strana, má-li rozseknout, zda zůstat ve vládní koalici či nikoliv. Protože ODS nevěří, že se jí podaří prosadit návrh na vyslovení nedůvěry vládě, nečeká, až lidovci projdou všemi povinnými procedurami při stanovování a posvěcování nové linie v nové situaci.

V současné krizi Kalousek rozhodně neprojevil slabost. Je ale možné, že právě na tuto sílu vsadili někteří jeho sociálnědemokratičtí protivníci. Jeden z modelů budoucího vývoje předpokládá, že po volební porážce Gross nabídne spolupráci ODS. Dnes se to zdá nemožné, ale u Grosse žádný obrat není nemožný. Jako svatební dar může Mirkovi Topolánkovi nabídnout dvě věci. Prvním dárkem by mohla být ekonomická koncepce místopředsedy vlády Martina Jahna, která nebude brát ohledy na program sociální demokracie. Druhým svatebním darem by mohl být slabý koaliční partner. S lidovci jako silným koaličním partnerem se může přece ODS spolupracovat hůře než s ČSSD jako partnerem zlomeným. Lze dodat i vlastní zkušenost: pravicovější Unie svobody-DEU je dnes vůči sociální demokracii loajálnější než lidovci.

ODCHOD LIDOVCŮ by ale neznamenal pád vlády, pouze její rekonstrukci. Na funkce opuštěné lidovci - a nejde pouze o místa tří ministrů, ale i o řadu náměstků ministrů a další funkce - se již jistě těší řada sociálních demokratů. I to Grossovi dodávalo sílu. Lidovecký odchod do opozice také automaticky neznamená vytvoření většiny potřebné pro zkrácení volebního období, tedy pro předčasné volby. Otázkou zůstává postoj komunistů.

Postavení KSČM rozhodně není jednoduché. Podpořit Grosse je pro ni nepřijatelné. Předčasné volby by podle průzkumu volebních preferenci měly přinést komunistům mandáty navíc. Jenže zároveň předčasné volby v této chvíli znamenají vítězství ODS. Představa, že komunisté učiní kroky směřující k vytvoření vlády vedené občanskými demokraty - byť by to bylo jen nepřímo - se nezdá pravděpodobná. Proto též komunisté dávají najevo neochotu podpořit ideu předčasných voleb. Na tento zájem KSČM také sází nové vedení ČSSD - nikoliv na tolik diskutovanou vzájemnou spolupráci těchto dvou stran. Komunisté ale budou muset mnohem více konkretizovat svoji politiku, jinak jim hrozí stejné riziko, jako komunistům na Ukrajině: tak dlouho se pro ně jevil spor modrých a oranžových jako podružný, až se sami stali nevýraznými a zbytečnými aktéry v rozhodujícím politickém sporu v zemi.

PROGNÓZOVAT VÝVOJ vládní krize z hlediska zájmů a poměru sil parlamentních politických stran je poměrně snadné. Jenže na počátku této krize nebyly spory, machinace či požadavky stran, ale aféry kolem Stanislava Grosse. Ty také sloužily jako akcelerátor krize. A zde se skrývá nejvíce tajemství pro budoucnost. Byla již ukončena řada skandálů, nebo se vynoří nějaký další? A kde je pro sociální demokracii hranice únosnosti těchto afér a nešťastných Grossových reakcí na ně? Je zřejmé, že úspěch Grosse na sjezdu má i druhou stránku: to, že za svého zástupce prosadil svého spojence Sobotku, znamená, že se sám stal pro skupiny, které reprezentuje, poměrně bezbolestně nahraditelný. Pravda je, že političtí vůdci se jen zřídka mění na sjezdech, které mohli připravovat. Nejsnáze je možné se jich zbavit, když to je nejméně očekávatelné.

Na sjezdu si sociální demokracie stanovila jako cíl získat ve volbách 30 % odevzdaných hlasů. Tedy více než dvojnásobek toho, co jí aktuálně přisuzují volební preference výzkumných agentur. Proč ne, v této zemi se staly i podivnější věci. Nové vedení sociální demokracie může svoji víru opřít o aktuálně v zásadě dobře vypadající makroekonomické údaje. Jenže, je volební hlasování prostou funkcí makroekonomického vývoje?

Ve zmíněné Škromachově brožuře je možné nalézt pozoruhodný graf. Ten ukazuje vývoj přízně veřejnosti vůči sociální demokracii během šesti let jejího působení ve vládě. Podle tohoto grafu jsou výkyvy názorů veřejnosti na ČSSD zpravidla reakcí na nějaký politický impuls. Slabá identifikace voličů sociální demokracie s vlastní stranou je všeobecně známá - ČSSD má nejvíce fluktující elektorát ze všech velkých parlamentních stran. Takovýto elektorát reaguje na vnější podněty velice citlivě. Dalo by se říci, že zcela opačně než většina delegátů sjezdu. Jestliže se nezmění tato charakteristika volební základny sociální demokracie a Grossovy aféry se nepodaří zahladit třeba skandály jiných politiků, je sjezdem stanovený volební cíl pro nové vedení nedostižný.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom