Spor o softwarové patenty se vleče již několik let. Snaha velkých amerických firem vnutit Evropě přijetí legislativy, které by umožňovalo vydávat patenty na software vyvolává podrážděnou reakci softwarových tvůrců, v akademickém prostředí se sepisují protestní petice a nejhalasněji se pak ozývá komunita tvůrců tzv. "programů s otevřeným kódem", (open source) která v tom vidí své přímé existenční ohrožení.

Proč ale v USA, kde softwarové patenty letitě existují, se na univerzitách vesele produkuje open source a zatím žádná z velkých firem, které mají obrovské množství patentů, nevyvolala soudní spor? I když strany Microsoftu se čas od času ozývají temné výhrůžky, že Linux porušuje desítky microsoftích patentů, linuxová komunita i v USA živě prosperuje. Copyright a nikoli patentní spis je i v USA hlavní ochranou duševního vlastnictví, realizovaného vytvořením softwaru.

Na rozdíl od USA se v legislativě Evropské unie (prozatím) chrání software pouze autorským zákonem -- na rozdíl od amerického právního systému, který připouští ochranu patentem.

V čem je rozdíl: lze zhruba říci, že obecně platí, že patent chrání myšlenku, autorské právo jen její provedení.

Programy jsou realizované algoritmy. Každý algoritmus se dá naprogramovat v různými prostředky a pro realizaci jednoho algoritmu je možné vytvořit více počítačových programů -- každý z nich je unikátním autorským dílem požívajícím ochrany dle autorského práva.

Pokud bychom připustili ochranu algoritmů (tj. ochranu myšlenky) -- pak jednou jakýkoli program realizovaný v jakémkoli programovacím jazyce bude vyžadovat příslušnou licenci od správce patentu. Praktická realizace má ale jeden háček -- program se obvykle skládá z mnoha a mnoha algoritmických kroků -- a pokud by se ve vývojářské firmě mělo vždy podrobně zkoumat, zda zvolené řešení neporušuje některý z množství softwarových patentů, pak vy se vývoj softwaru velmi prodražil a zpomalil. Podrobnou patentovou rešerši nově vytvářeného programu si mohou dovolit jen kapitálově silné firmy. Ale i ony to nakonec vzdávají a v současné době jsme svědky toho, že velké firmy (IBM, Microsoft aj.) mají mezi sebou softwarovou úmluvu o vzájemném bezplatném povolení používat softwarové patenty druhé strany.

Takové dohody jsou ovšem možné jen mezi velkými firmami a na úkor těch drobných.

A proč je ti "žraloci" nezlikvidují? Protože jim malé firmy ve skutečnosti obvykle nevadí -- spíše je mohou využít pro subdodávky vyvíjeného softwaru, než je zadupávat do země. Patentuje se většinou na ochranu duševního vlastnictví. Velké firmy proti velkým firmám. IBM proti Microsoftu apod. Proč ale ty vzájemné dohody o tolerovatelnosti patentů druhé strany?

Protože, z principiálního hlediska, vzhledem k vlastní povaze tvorby softwaru je dosažení jeho skutečné patentované ochrany prakticky nemožné. Zvláště tehdy, když je software dodáván v binárním stavu -- aby konkurence zjistila, zda při něm byl či nebyl porušen zákon, musela by software reverzním inženýrstvím dešifrovat -- což jistě není levné. U softwaru s volně šiřitelným kódem taková námaha ale není vůbec nutná -- tam je algoritmus jasný díky tomu, že se tento software šíří spolu se zdrojovými texty programů. Umožňuje to současnou vývojovou práci statisíců až miliónů programátorů po celém světě. Na druhé straně se z této původně "univerzitní hračky" postupně stává konkurenční hrozba pro velké nadnárodní softwarové producenty ve formě "navzájem propojených mravenečků" a zároveň i snadný cíl vlastníků softwarových patentů na některé algoritmy. Počítačový program je natolik složitý produkt s mnoha navzájem velmi blízce propojenými podprogramy, že zablokování jediného podprogramu, knihovny či části kódu patentovým sporem zablokuje celý systém.

Velcí hráči se proto velkým množstvím shromážděných softwarových patentů vzájemně blokují v agresivitě a uzavřeli mezi sebou kartelové toleranční dohody. Malá firma ale tuto možnost nemá. Zatím ale malé softwarové firmičky nechávají velcí hráči na trhu žít. Právníkům zatím nechce chodit do složitých sporů obra proti trpaslíkovi s obstaráváním expertiz, věcných důkazů a s nadějí (na "trpaslíkovi") vysoudit minimální částku. Ale co když "trpaslík" (nebo open sourcem spojená "armáda trpaslíků") začne obra zlobit...? Současný benevolentní stav proto nesmí nikoho ukolébat. Ať už je dnešní praxe vymáhání softwarových patentů jakkoli mírná, softwarový patent je ostrý náboj, založený v hlavni.

Konkrétní případ: Společnost Microsoft nedávno zveřejnila licenční podmínky týkající se patentů pokrývajících technologii FAT (tj. jeden z dnes rozšířených způsob ukládání souborů na disku). Tyto licenční podmínky cíleně vylučují ze hry volně šiřitelný software distribuovaný pod licencí open sourcové komunity GNU/GPL. Přitom řada těchto patentů je registrována i u Evropského patentového úřadu. Nicméně podle Evropské patentové konvence (což je starší úmluva upravující patentovou politiku v Evropských zemích, která softwarové patenty nepřipouští) a jsou tyto patenty neplatné. Je ale reálné nebezpečí, že současný návrh Evropské komise možnost uplatnit sílu těchto registrovaných patentů umožní. A pak třeba Microsoft Evropě vrátí úder za pokutu, kterou musel Evropě zaplatit.

A nemusí jít jenom o Microsoft. Vždyť pod patentovou ochranou (v Evropě zatím neplatnou a v USA zatím v praxi nevymáhanou) je řada běžně užívaných metod, kterými běžně komunikujeme po Internetu!

Tolerance nemusí trvat věčně. Proč asi velcí hráči softwarového průmyslu Evropu k přijetí softwarových patentů tak tlačí. Nebo snad Bill Gates, osobně objíždějící evropské státníky je pouze filantropická aktivita výstředního a úspěšného vizionáře?

Přijetím směrnice, navrhované Evropskou komisí si Evropa, sama a dobrovolně, vkládá náboj do hlavně revolveru, který je namířen proti ní.

Rozdíl letité americké a evropské praxe v oblasti softwarových patentů totiž znamená, že evropské firmy, na rozdíl od amerických, nemají v trezorech velké štosy patentních spisů a těžko asi mohou s americkými firmami uzavřít rovnocennou toleranční dohodu o vzájemném neutočení -- nemohou se držet vzájemně pod krkem jako americké firmy, protože nemají na výměnu co nabídnout.

Uvědomme si, že v Evropě se dnes používá mnohem více amerického softwaru než v USA evropského. Evropa se přijetím této směrnice dostane do ještě většího informatického područí USA, než je tomu nyní. V Evropě velmi rychle se rozvíjející kooperační aktivita v oblasti volně šiřitelného softwaru může být uplatněním patentových nároků amerických firem velmi rychle zabržděna. Zastaveny mohou být i některé slibně se vyvíjející evropské firmy se softwarovými produkty, které úspěšně vtrhly i na americký trh -- např. švédská firma Telelogic s nástroji pro softwarové projektování nebo německá firma Maxon s úspěšným programem pro 3D animaci.

Ať už si to uvědomujeme či neuvědomujeme, USA a Evropa mají různé ekonomické zájmy, které mohou být v naprostém rozporu. Není tak vzdálená doba obchodní války a blokád importu -- přes globálně působící "obchodní parlament" WTO. Tak např. v Iráku Američané chystají pro mobilní telefonii zavedení standardu CDMA místo GSM: "Bude-li se v Iráku nasazovat evropská technologie GSM, pak většina zařízení bude vyrobena ve Francii, Německu a na jiných místech západní a severní Evropy. Poplatky za technologii budou plynout do francouzských a evropských kapes, nikoli směrem k americkým držitelům patentů," napsal kongresman Issa v otevřeném dopisu adresovaném mj. Donaldu Rumsfeldovi. Zdůraznil v něm i to, že sama zkratka GSM pochází z francouzštiny: Groupe Speciale Mobile. Trh vybavení pro telekomunikační sítě v Iráku se odhaduje na 3,5 až 5 miliard dolarů. A kongresman Issa je poslancem za Kalifornii; zájmy amerických hi-tech výrobců zná zblízka.

Evropský parlament stojí nyní proti Evropské komisi. Z našich europoslanců proti zavedení softwarových patentů nejhalasněji protestuje Zuzana Roithová. Proti softwarovým patentům jsou velmi výrazně i komunisté, zejména europoslanci Ransdorf a Kohlíček. O názorech europoslanců ČSSD ale není nic známo, pokud nějaké mají. Veřejně známo je ale to, že odborná komise ČSSD pro informatiku a telekomunikace již dvakrát před uplatněním softwarových patentů na evropském trhu vedení své strany varovala. Známo je ale i to, že sociálně demokratický ministr průmyslu Milan Urban, jehož úřad má stanovisko České republiky k připravované směrnici EU na starosti, softwarové patenty naopak podpořil. Na přímý dotaz Britských listů však přiznal, že s touto problematikou seznámen není. Jeho ministerstvo však stanovisko sdělilo hlasováním v Evropské komisi.

Není podstatné, že ministr Urban či jeho úředníci má jiný názor než odborná informatická veřejnost. Dokonce není podstatné, že prosazuje opačný názor, než odborná komise jeho vlastní strany. Zarážející a frustrující je ale to, že na tak důležitý problém a několikrát prezentovaný negativní názor komise nebyla ze strany ministerstva absolutně žádná odpověď. Ignorance a arogance v chování vládní exekutivy k názorům odborných komisí vlastní strany je v sociálně demokratických vládách už téměř pravidlem.

Namátkou ze zkušenosti autora stačí připomenout -- odlišný názor odborníků sociální demokracie na pojetí realizace projektu "Internetu do škol" (neblaze proslulý INDOŠ) nebo nedávné rozpuštění subkomise pro zdravotnickou telematiku ČSSD, která měla odborné výhrady k zavedení papírových zdravotních knížek prosazovaných ministryní zdravotnictví Miladou Emmerovou.